I. - Z Detroitu na Little Bighorn - Nahkohe

Do Země, kde ve vlasech nosili orlí péra

I. - Z Detroitu na Little Bighorn

Někomu se sen z mladí někdy splní a mně se splnilo něco, o čem jsem ani netroufal snít.

Můj zájem o Domorodé Američany, indiány, začal tak, jako asi u každého podobného týpka v této zemi, a to čtením „májovek“. A vůbec toho nelituji. I když se bezesporu jednalo o dílo velkého pohádkáře, Karla Maye, svou hodnotu to určitě mělo. Vždyť překonával silné rasové bariéry úvahou, že všechny rasy jsou si rovny. Považte, že ještě v dvacátých letech dvacátého století byly v některých státech USA zakázány mezirasové sňatky. A samotná rasová segregace byla papírově zrušena až v sedmdesátých letech. V Americe, v zemi svobody a neomezených možností. May rovněž poukazoval na lásku ke spravedlnosti, cti a bratrství což je v porovnání s moderními trendy až směšné. Ale hodilo by se to.

Pak přišel na řadu spisovatel Steuben a jeho skvělý čtyřdílný román Tekumseh. I on to rovněž přeháněl, ale tak působivě, což ve probudilo ještě větší zájem o indiánskou problematiku. Četl jsem, co se dalo. Překládal a založil internetové stránky a dal do kupy i několik amatérských knih na toto téma. Ale že bych někdy uvažoval o cestě do země indiánu, to opravdu nebylo reálné. A přece. Určitá shoda okolností a různých náhod tomu chtěla, že jsme se v Ostravě skamarádili se dvěma Američankami. Mamkou Sharon a její dcerkou Brigitte. Byla s nimi veliká sranda, a když odjeli domů, bylo nám po nich smutno. Jejich „See-ya“ čili „Uvidíme se“ jsme brali formálně.

A ejhle. Ani ne za rok nám přišlo k našemu velkému překvapení pozvání k nim domů. Holky nám velkoryse zaplatily cestu, a pak vše nabralo pěkný spád. Vyřízení víz bylo poměrně nervosní, ale klaplo to. Několik měsíců uteklo jako voda a už jsme stáli na půdě tehdy ještě Ruzyňského letiště. Strach z prvního letu byl vzrušující. A už jsme byli ve vzduchu. Lufthansa se o nás starala dobře a let proběhl hladce. Po malinkých komplikacích s celním úředníkem asijského původu, který se nás ptal, co ve Státech pohledáváme jsme vstoupili na území Spojených států. Radost z opětovného setkání byla veliká. Je to šílený, našinec se ani nenaděje a za několik málo hodin se ocitne v úplně jiném světě. I my jsme se ocitli.

Samotný Detroit na nás moc dobře nezapůsobil. Je to obrovská metropole, kde se našinec bez auta neobejde. Pěšky chodit je kvůli přepadení nebezpečné. Lidé se kvůli přemíře zbraní a drog stěhují z města ven. Mnohé čtvrti jsou velmi špinavé a s mnoha vyhořelými domy. Je těžké si představit Detroit coby dřevěněné pohraniční městečko.

Musím ovšem přiznat, že při návštěvě skutečného supermarketu jsme zcela při prohlídce pro nás tehdy ještě nevídaných věcí, zcela materialisticky přehlídli prvního dlouhovlasého indiána. Co už.   

Holky pro nás měly připraveno daleko větší překvapení než jen procházku americkým velkoměstem. Měli jsme vyrazit na Západ. V první chvíli jsme si ani nedokázali představit, co to znamená. Nějaký výlet prostě. O malý výlet se nakonec rozhodně nejednalo. Musím ještě podotknout, že anglicky jsme se učili za pochodu.
     

To West

Toho rána dost pršelo. Nějaká předzvěst budoucích dešťových věcí. Palubní kompas Sharonina minivanu GMC Safari ukazoval W – na západ. Vyrazili jsme z Michiganu po dálnici směrem na Chicago ve státě Indiana. Byla to všední cesta několika proudovou dálnicí. Následoval stát Illinois. Je to klasická rovinatá zemědělská oblast mnoha kukuřičnými polí. Vévodí zde pěkné farmy s těmi typicky velkými červenými stodolami. Počasí se vyslunilo a my mohli na blankytném nebi pozorovat úchvatná mračna, kterým dominoval „ležící Snoopy“. Opravdu. Obláček podoben legendárnímu komiksovému psu.  

Přejeli jsme do Iowy. V jejím hlavním městě Des Moines jsme vyhledali motel, kde jsme měli strávit první zápaďáckou noc. Podařilo se. Na naše poměry se jednalo o velmi čisté a komfortní ubytování. Kdysi dávno na těchto místech mohli spávat také Ilinoiové, Santee Dakotové a později Saukové, Liščí indiáni a Kikapové.

Víte co? V motelové televizi jsme poprvé v životě viděli Teletubies. Hrozná podívaná. Báli jsme se hodně!

Následného slunečného rána jsme posnídali na dálničním odpočívadle (Rest Area). Je to síť užitečných zařízení s čistými toaletami, ba i sprchami. Jsou to zároveň infocentra s mapami a prospekty zadarmo. I okolí je povětšinou pěkné. Na, co jsme si museli zvykat byla skutečnost, že Amíci, aspoň chlapi jsou během vylučovacích procedur velmi bezprostřední. Během čůrání se tě vyptávají, kam a odkud jedeš a při tom i prdí. Prostě na záchodě si uleví ode všeho. Tak to berou, což je fakt. Venku je ovšem prdění tabu. Mnohé záchody byly vybaveny elektronickým splachováním, a to jsme také tehdy ještě neznali. No bylo to někdy napínavé.

Jízda po Highway nás stále ještě bavila, protože jsme mohli na cestě pozorovat mnoho podivností v podobě pojízdných domů, člunů, mega karavanů, za kterými byly často ještě zavěšeny „příruční“ auta, nebo motorky. I vrtulník si někdo sebou vezl. Úžasní byli motorkáři, kteří se osamoceně, nebo ve skupinách svobodně uháněli dálavám vstříc. Nebylo neobvyklé vidět na motorce velmi letité lidi, často i páry a všichni ti jezdci se snažili být patřičně motorkářský vyšňořeni. V tomto filmy vskutku nelžou.  

Krajina byla stále ještě rovinatá a když jsme vjeli do Jižní Dakoty obzor se podstatně zvětšil a vypadal neskutečně nekonečný. Přejeli jsme řeku Missouri. Krajinu začaly zpestřovat „bluffs“, terénní nerovnosti, činící Pláně ještě zajímavější. Městečka už začínala mít zápaďácké rysy. V jednom jsme se zastavili. Jmenovalo se Mittchel a nacházela se v něm místní rarita jakýsi Corn Palace. Je to budova zvenku zdobena kukuřičnými stvoly tvarovaných do různých obrazců. Působivé! Jak často se obrazy mění nevíme, ale v místní galerii jsme viděli obrázek, kdy palác „zdobily“ nacistické hákové kříže. Dnes už není až takovým tajemstvím, Spojené státy společně s jinými filozofii A. Hitlera fandily. Co už. Uvnitř paláce stálo jakési týpí a v něm byl buben. Trošku jsme na něj tloukli a hnedka se kolem začali shromažďovat turisté a projevovali nadšení. Byla to sranda, ale raději jsme vyklidili pole. V Mittchelu jsme ještě „šopovali“. Většina indiánských výrobků má cedulku „made in China.“ Legrační nám přišly velké venkovní obchody přecpané sádrovými jeleny atd. Neměli jsme tušení, že budou sádroví tvorové migrovat až do Česka.

Čas je ovšem neúprosný. Svištěli jsme západu slunce vstříc a Brigitte v autě zpívala staré americké songy a dost u toho šílela. Jízdu zakázanou občas dvou set kilometrovou jízdou v hodině nelze třeba komentovat.

V pozdním odpoledni jsme se přiblížili k Badlands. Na nebeském obzoru byly k spatření bouřky a občas jsme do nějaké vjeli. V Badlands je zřízený Národní park, který jsme navštívili. Kraj se opravdu těžko popisuje. Vypadá to jako hory, na které se nedíváte ze zdola, ale z vrchu. Nejsou z kamene, ale z nějaké světle jalové růžové zeminy a chybí jim sněhové čepice.

Zde na nás poprvé dýchl duch Plání. Učinil podivný pocit v duši, kdy si uvědomujete sílu stvoření a mnohem lépe chápete proč si indiáni vytvořili tak hluboký vztah ke Stvořiteli. V tom obrovském prostoru přerušuje posvátné ticho jen tajemné ševelení větru kolem vašich uší. Uff.

V očích Wašiču (bělochů) neměl Badlands žádnou hodnotu, ale indiáni na něj pohlíželi jinak. Dá se říci, že jim mnohdy zachránil život. V raných dobách jej využívali k lovu bizonů, jejichž stáda nahnali na okraje prudkých srázů a zbytek si jistě dokážete představit. Později v rezervačním období sehrál významnou roli pro Šajeny. Možná znáte příběh o lidech Tupého nože a Malého vlka, kteří se nesmířili s životem v oklahomské rezervaci a jednoho dne prchli domů na sever. Šajeni tehdy urazili bezmála dva tisíce kilometrů téměř bez prostředků k živobytí a přitom měli za patami většinu americké armády. Přes veškeré nesnáze se jim podařilo prorazit do Jižní Dakoty a u Badlands se rozdělili na dvě skupiny. Tlupu Tupého nože a Malého vlka. Malý vlk šel přes Badlands, kde armáda neměla žádnou šanci. Tupý nůž tolik štěstí neměl. Byl překvapen, zajat a uvězněn ve Fort Robinsonu. Podmínky zajetí byly více než hrozné. Šajenům se podařilo za dramatických okolností uprchnout, žel vojsko je nakonec skoro všechny pobilo. Tlupě Malého vlka bylo projeveno „milosrdenství“ a v Jižní Dakotě mohla zůstat.

Jízdou přes Badlands jsme mohli spatřit malé indiánské osady. Vždyť jsme se nacházeli na severní hranici rezervace Lakotů zvané Pine Ridge. A málem bychom zapomněli na Prérijní psi, Psouny, kteří se také hlásí o slovo. Turisty vypasení svišti, kteří se tváří jako plaší, ale pro dlabenec z ruky zobou. Byly jich tam celé rodiny. Spatřili jsme i Vidlorohy. Z Badlands jsme vyjeli za tmy a v dešti. Přespali jsme v městečku Wall, proto jsme si pustili v autě The Wall od Floydů.

Paha Sapa

Nejčkom nás čekaly Černé hory, po americku Black Hills a v původním jazyce Lakotů Paha Sapa. Další smutná kapitola indiánských dějin. Hory měly být součástí Velké dakotské rezervace ustanovené v roce 1868 v pevností Laramie a to na „věčné časy“. Pro okolní kmeny měly Paha Sapa nesmírný duchovní význam. Byly sídlem duchovních bytosti, proto tam muži o samotě vyhledávali vize a znamení. V zimním období to bylo rovněž lovecký revír, ve kterém se proháněl dnes téměř vyhynulý lesní bizon.

Do Černých navzdory smlouvě stejně pronikali Američané. Když tam se tam nakonec objevilo nějaké to zlato, začalo být zle. Armáda, která měla území před bělochy chránit, naopak podporovala geologickou činnost a tiše přihlížela vpádu zlatokopů. Krize vyvrcholila velkým povstáním Lakotů. Ti sice dokázali v mnoha bitvách armádě pěkně zatopit, ale nebylo v jejích silách systematickému vládou podporovaném průniku odolat. Do dnešních dnů se o tomto nezákonném záboru vedou soudní pře.

Východní bránou do hor je město Rapid City působící poněkud evropsky. Samotné hory jsou podél cest posety turistickými resorty více, či méně vkusnými. Všudypřítomný je každopádně neon. Mount Ruschmore a jeho kamenné prezidentské hlavy jsme vidět nechtěli. Asi by zde neměly být. Na monument Šíleného koně jsme z povzdáli mrkli, ale moc velký dojem na nás neudělal. Samotná stavba se vleče už mnoho let. Někdo tvrdí, že je prokletá. Je pravda, že samotný Tashunke Uytco, Šílený kůň by se asi lekl vida se v podobě tohoto chasníka. Údajně se nechtěl za svého života ani fotografovat.

Po průjezdu masívem jsme se ocitli opět na volné prérii. U města Buffalo jsme nabrali severní směr a po nějaké chvíli jsme mohli z opravdu, ale z opravdu velké dálky pozorovat Devil Tower.

A to už jsme se blížili k Montaně. Naše představy o tom, že jízda prérií bude nuda jsme museli opravit. Je to spíše nezapomenutelný zážitek. Tady na severu se její horizont neustále mění a pokud svítí slunce je dozlatova ozářená. Ale ani pod mrakem nevypadá zle. Sem tam jsme spatřili osaměla pasoucí se stáda koní a perfektní scenerie mraků na obloze. Na západě tomu všemu vévodí Rockies, Skalisté hory. Co tomu chybělo? Snad už jenom jezdci v kožených leginách a s orlími pery ve vlasech. Kýč? Romantické představy? Vůbec ne! Prostě tu chybí!

Mastná tráva

Dostat se na nejznámější bojiště Velké války Lakotů, Little Bighornu není v dnešní době vůbec obtížné. Vede tam Highway č. 90, ale při představě, že bychom měli v této velmi zvlněné krajině hledat nějaké konkrétní místo bez map, průvodců a silnic, musíme konstatovat, „naprosto nemožné“. Podobně na tom musela být i americká armáda hledající v devatenáctém století „odbojné“ Lakoty a Šajeny. Troufáme si tvrdit, že by to bez pomoci průvodců z kmene Vran nikdy nedokázali.

Bojiště je dnes Národním památníkem a vjíždí se do něj kamennou bránou. Uvnitř správní budovy se nachází malé muzeum s předměty, které zde byly nalezeny. Kolekci doplňovali dobové fotografie, grafické ztvárnění bitvy a nechyběli ani satirické obrázky. Mezi zajímavosti patřila i plastická rekonstrukce obličeje nějakého vojáka, kterou vytvořili na základě jeho lebky. K maní tu byla i spousta literatury.

Šli jsme si prohlédnou Last Stand, poslední štaci generála Custera. Byl zde postaven pomník se jmény padlých kavaleristů a nějakým psaním o jejich hrdinství. Po okolí bylo roztroušeno množství dalších bílých náhrobků, ale nejvíce se jich nachází právě na Last Stand. V jejich středu je jeden s černým malováním. Ten patří samotnému Custerovi. Z Last Stand je dobrý výhled na celé bojiště. Dole v údolí teče potok Mastná tráva a je lemován pásem stromů, mezi kterýma se onehdy nacházel obrovský tábor Lakotů, Šajenů a Arapahů. Na dalekém jihu lze spatřit vrcholky Wolf Mountains, kde u řeky Rosebud svedl o několik dnů dřivé před bighornskou bitvou svůj velký boj Šílený kůň. Tentokrát s armádou generála Crooka.
 
V hlavách se nám honily představy o dávných událostech. A je tady opět ten zvláštní pocit vědomí, že stojíte přesně na místech, kde se pohybovali Šílený kůň, Sedící býk, Dva měsíce, Déšť ve tváří, Žluč a mnozí jiní. Přítomní Američané vesměs Custera i jeho lidi litovali. Z Last Stand jsme ještě mohli na severní straně sledovat chudou osadu Vran, která se z větší míry skládala z karavanů. Co si asi myslí oni?

Stavili jsme se ještě v Trading Post, kde byla fůra parádních věciček ovšem za parádní ceny. Je to paradox. Americká vláda tehdy na tomto místě bojovala proti „divošství“, nu a dnes vybírá daně z „divošských“ výrobků, které kupují synové jejich národa. Poznali jsme tam slečnu Vraní indiánku jménem Natascha.

Den se chýlil ke konci, a že to byl pěkně dlouhý den. Naším nocovištěm se stálo město Billings.