Fort Greenville - Nahkohe

Na konci údolí Juniaty, tam kde ústí Kishicoquillas do řeky Juniaty stála významná delawarská vesnice a vedla tudy severozápadní stezka. Velký poradní dům stál na východním břehu řeky a dlouhá řada wigvamů se táhla směrem na sever.

První bílí osadníci sem přišli z Conecocheague. Byl to Arthur Buchanan, jeho dva synové a tři další rodiny. Byli to skotsko irští Ulstermani. Buchanan byl muž neklidné povahy a rád se toulal po lesích daleko od lidských obydlí. Byl organizátorem výpravy na západ a místo k táboru zvolil naproti indiánské vesnice, na západním břehu řeky. Sešel se s místním náčelníkem a začal jednat o koupi pozemku. Náčelník se zprvu ošíval, ale nakonec podvolil. Buchanan ho pojmenoval Kapitán Jacobs, neboť mu připomínal jistého německého pořeza téhož jména. Jinak se sačem jmenoval Tewea. Náčelníka totiž obměkčila hlavně kořalka a dlabanec. Za kolik pozemek prodal se neví, poněvadž se žádná smlouva nedochovala. Mohla to být klidně hodnota soudku s rumem, nějakých drobností a tabáku. Ať už to bylo jakkoliv, Buchanan se mohl pokládal za majitele půdy. To se stalo roku 1754. Náčelník Kapitán Jacobs sice pokládal britské přistěhovalce za přátelé a neměl s nimi problém, přesto byl smluvním spojencem Francouzů. Když však do země přicházelo čím dál více nesjednaných přistěhovalců, začalo to Delawarům vadit. Neřešili to však násilím, ale jednoduše se jednoho dne sbalili a odešli. Osadníci tomu nerozuměli a nelíbilo se jim to. Vždyť se všude v pohraničí šuškalo o další indiánské válce.

Sedmnáctého prosince 1755 dostal kapitán George Croghan rozkaz podepsaný Benjaminem Franklinem a dalšími pohlaváry v němž stálo: „Vážený pane, žádáme Vás, abyste postoupil do okresu Cumberland a našel vhodnou lokalitu pro postavení tří opevnění. První by měla stát na Pattersonu, druhá na Kishecoquillas a třetí u Sideling Hill. Každá pevnost má mít patnáct metrů čtverečních a dva nárožní opevněné sruby. Každý srub musí pojmout padesát mužů. Zjednejte pro práci dělníky, ale denní mzda nesmí přesáhnout jeden dolar a šest dolarů měsíčně na jídlo, dokud nebude dílo dokončeno.“

Croghan šel proti proudu Juniaty k ústí řeky Kishicoquillas, a tam nechal položit základy pevnosti. Dnes nelze místo přesně lokalizovat, poněvadž zde táhne průplav Pennsylvania Canal postavený roku 1829. Podle historika Waltera O'Meary byla „pevnost důležitým článkem v řetězci opěrných bodů na západním břehu Susquehanny a ovládala místo, kde se Juniata zakousla do hor.“ Croghan začal stavět v prosinci 1755 a práci dokončil v lednu 1756 a opevnění pojmenoval na počest druhého hraběte z Granville, Roberta Huntera Morrisona, tehdejšího guvernéra. Guvernér Morris v únoru 1756 napsal generálu Williamu Shirleymu: „Patnáct mil severovýchodně od Fort Shirley, poblíž ústí Kishicoquillas, je postavena třetí pevnost, kterou jsem nazval Fort Granville. Tato pevnost chrání úzký průsmyk do hor… je tak dobře situovaná, že jí uhájí jenom několik mužů proti mnohem větší přesile. Na každé straně ji totiž chrání velmi vysoké skály…“

Guvernér Morris umístil do pevnosti posádku pětasedmdesáti mužů pod velením kapitána Jamese Burda, ale v zimě se muselo několik vojáků odebrat do okolí shánět živobytí. Burd sedmadvacátého února napsal velícímu: „Napište panu Buchananovi, aby nám poslal celý soudek střelného prachu. Musí vědět, že tady nemáme v zásobě ani unci“ což byl další zavážný problém. Generální komisař Elisha Saltar osmadvacátého března guvernérovi udal: „Fort Granville je na tom s municí tak špatně, že nemá ani tři náboje na muže. Hodně vojáků odešlo za jídlem mezi osadníky.“ Kapitán Burd byl povýšen na majora a převelen k třetímu praporu pensylvánského pravidelného vojska. Jeho úkolem byla stavba nové pevnosti Fort Hunter. Na jeho místo nastoupil kapitán Edward Ward, a ten dvacátého května napsal Burdovi: „V současné době mám jenom třicet mužů.“ Třetího června posádku posílilo nových devětatřicet mužů, většinou nevycvičených rekrutů. Pevnost měla být vybavena dvěma otočnými děly na obou baštách.

 Indiáni byli zatím v klidu a osadě u Fort Granville se obecně dařilo. Pak vypukla francouzsko indiánská válka a na jaře 1756 se v údolí Kishicoquillas už indiáni pohybovali. Jednalo se o nové válečné tlupy povzbuzené úspěchem Francouzů a jejich indiánských spojenců v předchozím roce. Bojové oddíly se občas objevily na dohled od pevnosti, ale jelikož se indiáni nemohli přesvědčit o síle obránců, raději nic nepodnikali.

V létě 1756 se většina osadníků z okolí stáhla do pevnosti a ven vycházeli jen v nezbytném případě. Pak přišla pomoc miličního oddílu poručíka Edwarda Armstronga, jenž měla chránit a pomáhat žencům při sklizni. Bezprostředně po příjezdu se Armstrong dozvěděl o ohrožení Tuscarory, takže tam poslal část své síly pod velením poručíka Faulknera.

Někdy dvaadvacátého července se před pevností objevilo až sedmdesát Šavanů a Delawarů. Ti dle svého zvyku začali obránce provokovat a vyzývat k otevřenému boji. Velitel předstíral, že se konfrontace nebojí, ale ve skrytu duše mu bylo docela úzko. Jeden z indiánů zranil výstřelem prchajícího muže do bezpečí pevnosti. Poté se bojovníci rozešli po okolí a jedna z tlup napadla kousek od řeky usedlost jistého Baskinse. Indiáni farmu vypálili a ženu s dětmi odvedli do zajetí. Další četa zajala Hugha Carrola a jeho rodinu. Třicátého července kapitán Edward Ward vyvedl z pevnosti čtyřiadvacet mužů na pomoc osadníkům v Sherman’s Valley.

Pak se indiáni vrátili tentokrát i s pětapadesáti Francouzi pod velením Francoise de Villiers. Spojenci zaútočili druhého srpna. V novinách Pennsylvania Gazette bylo devatenáctého srpna uvedeno: „Nepřítel přešel Juniatu Creek a ukryl se pod jeho břehem, který tam je přes tři metry vysoký. Pak se plížil nahoru, dokud se nepřiblížil asi dvanáct metrů od pevnosti. Tam byl před střelami obránců ještě v relativním bezpečí. Odtud na palisády házeli zapálené borové suky a jiné zápalné věci. Nakonec se jim podařilo založit požár, který v palisádě vytvořil proluku. Tou dírou byl zastřelen poručík a jeden voják a další tři byli zraněni, když se snažili uhasit plameny. Nepřítel je pak vyzval ke kapitulaci, načež jistý John Turner otevřel bránu.“

Dle svědectví očitých svědků požár útočníci založili kolem půlnoci. Joseph Shippen ve svém deníku napsal, že „jsme hasili oheň hlínou, protože jsme v pevnosti neměli žádnou vodu.“ Armstrong byl při hašení „jenom“ poraněn, přesto dál tvrdošíjně odmítal kapitulaci. Potom byl střelen podruhé, tentokrát smrtelně. Krátce po jeho smrti seržant John Turner předal pevnost nepříteli.  

Peter Walker poručíka Armstronga chválil: „Nepřátel bylo asi sto dvacet, všichni zdraví, kromě jednoho Francouze, kterého poručík Armstrong střelil do ramene, když se dotyčný vztyčil z prohlubně a chtěl házet borové suky na oheň u palisád. Francouzi měli za tlumočníka jistého Skota McDowella.“

Generál Armstrong, bratr poručíka ve svém dopise Robertu Hunteru Morrisovi uvedl: „McDowell řekl Walkerovi, že indiáni hodlají velmi brzy zaútočit na pevnost Shirley o počtu čtyř set mužů. Indiánský náčelník Kapitán Jacobs řekl, že může dobýt jakoukoli pevnost, která se dá zapálit. Nabídl však mír, pokud ho Angličané naučí vyrábět střelný prach. McDowell řekl Walkerovi, že při střetu zabil dva indiány. Kapitáni Armstrong a Ward, se kterými nyní pochoduji do Fort Shirley, nařídil Granville prozkoumat a sepsat seznam toho, co zůstalo mezi troskami. Řekli mi, že našli části osmi spálených nepřátelských těl. Našly se na dvou různých místech. Našly se i kusy jejich košil s dírami po kulkách. Francouzský velitel to vše nechal ukrýt před zajatci. Pak zajatce odvedl určitou vzdálenost od pevnosti, než vydal rozkaz ke spálení. Walker říká, že někteří Němci velmi ochabli a že poručík se až do poslední chvíle choval velmi statečně. Nedbal na výhružky nepřítele, když byl vyzván, aby se vzdal. Ačkoli byl téměř dva dny bez vody a zbylo mu jen málo munice, pevnost hořela a nepřítel se nacházel maximálně patnáct metrů od pevnosti, ukryt pod přírodním břehem. Byl dalek od toho, aby se vzdal. Jeden Francouz v našich službách, který se obával, že bude upálen, požádal poručíka o dovolení jednat se svými krajany ve francouzštině. Poručík mu odpověděl: ‚Při prvním francouzském slově, které v tomto střetu proneseš, ti prostřelím hlavu!‘ Vyzval své muže, aby se statečně drželi, i když se požár šíří. Brzy nato dostal osudnou kouli.“

Před odjezdem nechal francouzský velitel vztyčit francouzskou vlajku s přiloženým vzkazem a podivným dopisem. Jako by se jednalo o loučení milenky s milencem: „Nemysli si, že si Tě budu někdy ještě vážit. Neočekávej ode mne žádné milosrdenství. Nechci Tě už nikdy vidět, protože jsi mě trápil. Jdi pryč! Je zbytečné, abys tu zůstal. A nemysli si, že Tě přestanu pronásledovat.“ Měl to být nejspíše zesměšňující vzkaz pro britskou armádu. K Francouzům se chtěl přidat vojín Brandon s prostřeleným kolenem. Ve svůj prospěch deklamoval, že je katolík, ale to mu nebylo nic platné, neboť nemohl chodit, tak ho jeden z indiánů srazil tomahawkem.

Zajato bylo dvaadvacet vojáků, tři ženy a asi šest dětí. Někteří byli odvedeni do Fort Duquesne a další do delawarské vesnice Kittaning. Tam byl odveden i seržant Turner, jeho žena a nevlastní synové Simon, Thomas, George a James Girtyovi. Turnera otevření pevnostní brány před smrti ovšem nezachránilo. Před poradním domem byl vztyčen načerno natřený kůl. Zajatce k němu přivázali, tančili kolem něj, a každou chvíli jej pálili rozžhavenými hlavněmi starých pušek. Poté ho skalpovali a život mu ukončil chlapec úderem tomahawku.  Prý byl zahuben kvůli osobnímu sporu s indiánem jménem Ryba, kterého Turner zabil a příbuzní jej chtěli pomstít. Ale podle francouzské zprávy, která byla nalezená v dobyté Fort Duquesne (1758) byl Turner obviněn z vraždy Simona Girtyho staršího, aby se mohl oženit s vdovou.

Jistému Barnholdovi se podařilo uprchnout. Ostatní zajatci z Kittaningu byli odvezeni do Fort de Chartres v Illinois, kde je vykoupili francouzští důstojníci. Odtud byli eskortováni do New Orleans a odtud do Anglie, ze které se nakonec vrátili do Ameriky.

Dobytí pevnosti Greenville bylo pomstěno nájezdem na Kittaning, který vedl plukovník Armstrong. Fort Granville nebyla obnovena, jelikož vojenské velení usoudilo, že západní obranná linie je příliš široce rozptýlená a těžko se d zásobovat.