David Thompson - Cesta k moři - Nahkohe

Jakmile nám to okolnosti dovolily, připravili jsme se na plavbu k Tichému oceánu. Byla to pro nás velká neznámá, neboť jsme netušili, co nás čeká. O řece jsme měli informace tak na den plavby. Mou posádku tvořili: Michel Bourdeaux, Pierre Pareil, Joseph Cote, Michel Boulard, Francois Gregoire, Charles a Ignace, dva dobří Irokézové a dva místní indiáni. Koně jsme zanechali v péči náčelníka vesnice. Po modlitbách jsme třetího července nastoupili do kánoí, ponořili pádla do proudu a vyrazili. To ho dne jsme zvládli asi sto dvacet kilometrů, během kterých jsme zdolali několik nebezpečných peřejí, na jejichž zdolání jsme vynaložili všechny naše síly a šikovnost. V jednom případě jsme museli peřeje obejít jeden kilometr po břehu. Vlny byly vysoké, proud mimořádně silný s mnoha malými víry, které naštěstí nebyly nebezpečné. Řeka je široká cirka pět set metrů a je dost hluboká. Na devadesátém kilometru jsme minuli ústí řeky Spokane. Okolí bylo celkem pěkné. Mírně zalesněné a převážně tvořené loukami s nízkým porostem vhodným pro ovce. Břehy jsou tvořeny kolmými čedičovými skalami šedé až černé barvy, jež jsou místy načervenalé. Byla to zajímavá podívaná.

Když jsme se večer utábořili, přišli za námi Sanpoil indiáni z blízké vesnice. Přišli v husím zástupu a posadili se kolem naších stanů. Náčelník k nám krátce promluvil, aby vyjádřil radost z toho, že nás vidí. Dostali jsme dvě půlky sušených lososů a půl kbelce kořínků dvou druhů. Jedny byly bílé nepatrné hořké chuti příjemně působící v žaludku. Druhé byly malé cibulky vykopané z mělké půdy, a když se opláchly a opekly, zhnědly a měly sladkou chuť. V kombinaci s mechovým chlebem snadno uvolnily útroby. Chléb je z černého mechu připomínajícího dlouhé jehličí červený jedle. Byla to základní potrava místních lidí.

Náčelník nasadil delší proslov hlasitým zpěvným hlasem, a každou jeho větu posluchači ocenili zvoláním: „Oy! Oy!“ Náčelník nám poděkoval za návštěvu a vyjádřil naději, že jsme jim přivezli pušky, střelivo, sekerky, nože, šídla další užitečné zboží. Vyjádřil se, že by jeho muži rádi lovili, ale jejich zbraně jím dovolí lovit akorát tak na obživu a ošacení.

Vysvětlil jsem, že jestliže tato řeka bude splavná až k moři a bude dostatečně bezpečná pro velké kánoe, potom nebude problém přivážet zboží všeho druhu. Pokud budou pracovití lovci, pak dostanou vše, co potřebují. Náčelník všechno nahlas opakoval a oni zodpovídali: „Oy! Oy!“, a to pokaždé stejným tónem hlasu. Vybídl jsem je, aby přivedli i ženy, aby si nás taky prohlédly. Ženy přišly s dětmi a přinesly nám kořínky a nějaké bobule. Všichni seděli kolem nás a kouřili. Každý muž si potáhl třikrát, zatímco ženy jenom jednou, za to pořádně. Náčelník pokynul k tanci. Muži utvořili dvě mírně stočené řady a ženy se postavily za ně. Tančili za doprovodu zpěvu jednoho muže se silným a pěkným hlasem. Měl dlouhé černé vlasy bohatě zdobené pery. Píseň trvala asi osm minut, pak se tanečnice posunuly pomalu vpřed a bez výměny pozice se vrátily zpět. Na konci písně se každý posadil na své místo. Náčelník zase promluvil a tančilo se asi další hodinu, pak všichni odešli domů a nechali nás odpočívat.

Následující den jsem věnoval zevrubnému průzkumu okolí. Krajina byla bezmála taková, jakou jsme doposud projížděli. Indiáni jsou odkázání na život v blízkosti řeky, která jim obstarává živobytí. Na lov jelenů totiž nemají dostatečné vybavení. I když v zimě sestupuje vysoká zvěř do nížin, jejich šípy s kamennými hroty zvěř většinou jenom poraní. Na vysokou vychází brzy ráno třicet dostatečně vytrvalých mužů a rozptýlí se kolem pastviny a pomalu uzavírají kolem stáda kruh. Na smluvený signál lovci vystřelí ale většinu zvířat jen poraní, a ty prorazí pryč. Zatímco šípy s železnými hroty by přinesly tichou a jistou smrt, a tak by ze šedesátihlavého stáda mohli složit víc než polovinu kusů.

Jejich domy jsou postaveny z lehkých trámů pokrytých rákosovými rohožemi. Na léto je to postačující, v zimě však pochybuji, že dostatečně ochrání před mrazem. Veškeré stavební a palivové dříví přináší řeka hlavně během jarních záplav. Velké trámy do patřičné délky upravují opalováním.

Řeč zdejšího kmene je příbuzná jazyku Sališů. Vesnici obývá šedesát mužů s rodinami, tedy asi čtyři sta dvacet duší. Indiáni dorůstají střední výšky a postavy mají rovné. Vypadají zdravě, zřejmě díky lepší stravě, a tak snesou únavu a vytrvalou lopotu. O ženy s dětmi je dobře postaráno, takže atmosféra ve vesnici je radostná a spokojená. Doufám, že k jejich většímu štěstí přispějeme brzkou dodávkou obchodního zboží. Dvě třetiny jejich jídelníčku tvoří kořeny, lesní plody a lososi. Ani tito indiáni neznají rybářské sítě. O jejich náboženství jsem se dozvěděl jen málo. Zdá se, že věří ve Velkého ducha žijícího v nebesích, jež je pánem všeho a duše zemřelých k němu odchází k věčnému odpočinku. Slunce, měsíc a hvězdy jsou považovány za bohy, zvláště slunce, které vytváří blesk, hrom a déšť. Jejich uctívání spočívá v tančení.

Tyto chudé a přátelské lidi jsme opustili v poledne a pluli dál po dobu šesti hodin. První čtyři hodiny byla země kolem řeky úrodná a porostlá vysokou travou, než přešla ve strmé a skalnaté břehy. Skály se občas podobaly ohromným úzkým útesům s nestálým zjevem. Řeka se zúžila a stala se divočejší. Na jednom místě náš kormidelník ztratil rovnováhu a vypadl z kánoe, ale naštěstí se nám ho podařilo zachránit. Zkusili jsme najít místo pro táboření, ale ani po hodině se nám to nepodařilo, tak jsme spali na holé skále. Před třemi lety musela být hladina řeky o několik metrů vyšší.

Pátého července nás zbudil déšť. Toho dne jsme rozbili dvě pádla, tak jsme udělali další čtyři. Vpluli jsme do těžkých peřejí s vysokými vlnami a nám nezbylo než vystoupit a přenést zavazadla se člunem tři kilometry po souši. Mezitím přišlo k řece asi šedesát indiánů s ženami a dětmi vedených náčelníkem. Bylo fajn, že nám pomohli nosit, a ještě jsme od nich dostali pět pěkných pečených lososů, košík sladkých a výživných bobulí a dva košíky různých kořínků, sušeného masa ze čtyř malých tučných zvířátek, nějakých horských svišťů. Zaplatil jsem jim vděčně třemi stůčky tabáku, čtrnácti zvonečky, osmnácti rolničkami, šňůrou modrých korálků, stuhou, čtyřmi šídly a šesti knoflíky, což vděčně přijali. Takový je výměnný obchod zdejších zemí. Prudký a vytrvalý déšť nám zabránil pokračovat v cestě, využil jsem tudíž volný čas ke studiu. Zdejší lidé si říkají Inspaelis, protože se živí lososy z řeky. Zdejší lososi jsou větší a masitější a na souši je možné spatřit i jeleny. Lidé jsou dobře stavění a někteří muži jsou až sto osmdesát centimetrů vysocí. Tváře mají oválné, oči černé, nos přímý, lícní kosti mírné, zuby a ústa zdravá a bradu oválnou. Jejich zjev je mužný a přátelský. Muži nosí ozdoby z říčních ulit a ženy jich mají na uších, krku a kolem pasu daleko více. Odstín kůže nemají tak tmavý jako Španělé a některé ženy si obličej malují červeným okrem. Jejich jazyk je modifikací nářečí Sališů, ale můj kanadský tlumočník Michel Bordeaux mu nerozuměl. Naštěstí mu rozuměli mí dva Sanpoilové, tak nám tlumočí. Dozvěděl jsem se, že vysoké je v okolí tolik, aby dokázala indiánům poskytovat dostatek potravy i kůží. Dobré zimní pláště mají z medvědí kůže, nebo z úzkých pruhů kožíšků ondater umně sešitých.

Země je to tu hornatá a suchá. Převážně kamenitá půda je porostlá krátkou travinou a sem tam roste i nějaký ten zakrslý strom. Všude protékají čiré bystřiny. Je to kraj vhodný pro ovce, koně a jeleny. Po debatě a kouření se indiáni začali připravovat k tančení, aby pro nás od vyšších mocností zajistili bezpečnou plavbu k moři a návrat k nim. Náčelník se krátce pomodlil a zase se tančilo. Křepčit začali muži a ženy se v samostatné řadě přidaly. Taneční rytmus udával hlas zpěváka naříkavý, leč příjemný, jasný a plný. Kroky byly pomalé stejně jako zpěv, který však zrychloval a tanec s ním. Trval asi osm minut, pak následovala dvouminutová přestávka a modlitba. Tančilo se dál a vše se opakovalo ještě dvakrát. Byl to striktně náboženský obřad, během kterého se všichni tvářili náramně vážně. Při modlitbě náčelník vztáhnul paže směrem k horám a nebi. Jejich náboženství je jednoduché a rozumové, oproštěné od obětí a pověr. Myslím, že zde zraje pole pro nadějnou práci misionářů, kteří by zdejším lidem dodali znalosti ohledně nebeského Vykupitele. Indiáni odešli do svých domků a poslali nám nějaké lososy, které jsem ocenil tabákem.

Je šestého července a stále vydatně prší. Brzy ráno nás navštívilo několik mužů a žen s uzenou rybou. Ženy měly náhrdelníky a čelenky z říčních ulit. Přestože pršelo, naložili jsme zavazadla a odrazili. Za méně, než čtyři hodiny jsme přistáli u vesnice Smeathhowe. Pozvali jsme vesničany ke kouření a besedě. Pro zpáteční cestu jsem potřeboval podporu, proto jsem usiloval o přátelské vztahy s každou vesnicí. Indiáni začali návštěvu tancem za doprovodu pomalé a naříkavé písně. Vždy, jak se k nám taneční řady přiblížily, tanečníci zvolali: „Oy! Oy!“ Pak se kolem nás posadili a zapálili se dýmky. Muži si potáhli třikrát až šestkrát a kouř polykali, zatímco ženy si mohly potáhnout jen jednou. Donesli dobře propečeného lososa a půl košíků ovoce příjemné chuti. Zaplatil jsem tabákem. Zdobení lidu je opět založeno na říčních ulitách. Jejich znalost řeky je omezena na vzdálenost k další vesnici po proudu. V poledne jsme odpluli a cestou zápolili s děsnými tříkilometrovými peřejemi. Museli jsme je obejít. Přišel za námi náčelník a čtyři mladíci s koňmi a pomohli nám. Za tabák byli velmi vděčni. Portáž nám zabrala celé odpoledne. Pluli jsme dál pohánění silným proudem další tři a půl hodiny a utábořili se na levém břehu. Okolí tvořilo divokou scenérii skal a romantických leč nebezpečných útesů. Tento úsek řeky byl plný nepříjemných vírů. Na vrcholcích skal se proháněly sněžné ovce, které jsme nemohli střílet, poněvadž bychom se k úlovku nedostali. Museli jsme se spokojit se dvěma chřestýši.

Sedmého července jsme urazili sedmnáct kilometrů, než jsme spatřili několik jezdců na koních. Přirazili jsme k řece a kouřili. Řekli, že nám vyjeli v ústrety, neboť jsou obeznámení s naším příjezdem. Po dalších šesti kilometrech jsme spatřili dva dlouhé domy postavené z trámů a rohoží. Jeden byl sedmdesát a druhý šedesát metrů dlouhý a oba byly devět metrů široké. Kmen Sinkowarsin tvoří sto dvacet rodin o počtu asi osm set duší. Stále se zde hovoří nářečím Sališů, ale Sanpoilové mu už sotva rozumí. Vesničané tančili v domech za tonů písně. Doposud jsme u zdejších národů nepozorovali žádný, ani ten nejprimitivnější hudební nástroj. Přišlo za námi pět pohledných mužů, posadili se a kouřili. Byli očividně v rozpacích, co si o nás myslet. Byli to Pisquoshové (Wenatcheesové) patřící k rodině Sališů a převážně se živili rybařením. Když přišli ostatní vesničané, donesli nám dárkem kořínky a bobule. Velmi pozorně a se zvědavostí si nás prohlíželi, zvláště vousaté chlapy a zaujalo je naše vlněné oblečení. Ovšem největší jejich pozornost zaujaly zbraně a sekery, které tak báječně rubaly a tesaly dřevo. Vysvětlil jsem, že cílem mé plavby je doprava právě těchto věcí pro jejich kmen. Pak přišel ušlechtile vzhlížející muž a sedl si po mém boku a od hlavy k patě si mne prohlížel. Po něm se dostavil stařec a děkoval mi za návštěvu a potěšení z kouření dobrého tabáku. Že je rád za něco takového viděl dřív, než zemřel a došel k závěru, že přicházíme jako přátelé. Přinesli nám dva lososy, pozvedli paže k nebesům a modlili se za náš bezpečný návrat. Vypadali stejně jako jejich sousedé, akorát ještě lépe živeni. Muži byli pohlední, ale ženy už tak moc ne, ačkoli byly mezi nimi i pěkné osoby. Byli to ohleduplní a milí zdravě vypadající lidé. Nemocné jsme vůbec neviděli. Je to zřejmě díky dobré stravě a mírnému podnebí.

Země směrem k jihu je suchá a skalnatá, téměř bez zvěře, za to na severu se vyskytují vidlorozi, sněžné kozy a ovce, které jim skýtají materiál na výrobu šatstva a přikrývek. Měli také několik bizoních plášťů, které museli vyhandlovat s jinými kmeny. Zatím to byli nejlépe oblečení lidé a čistí byli, aniž jsou znalí mýdla. Jak jsme byli na odchodu, loučili se s námi modlitbami. Přišel za mnou pohledný muž a žádal pro sebe a manželku místo v naši kánoi. Deklaroval, že je náčelníkem kmene, který sídlí dole na řece. On i jeho žena nám mohou pomáhat coby tlumočníci. To byla dobrá nabídka, tak jsme jim uvolnili místo. Po deseti kilometrech jsme přirazili ke břehu se záměrem uvařit jídlo. Pak jsme urazili dalších třicet kilometrů a utábořili se na noc. Hladina řeky byla nižší a potoky přitékající ze skal byly průměrně šest metrů široké. Vše kolem nás začíná být příjemnější a zelenější. Lesy tu však ještě nerostou, krom osamělých zakrslých douglasek.

Osmého července jsme po deseti kilometrech připluli k vesnici obydlené dvaašedesáti rodinami. Náčelník středního věku k nám přijel na jankovitém koni. Poskakoval dopředu dozadu sem a tam a u huby měl pěnu. Podle našeho zavedeného zvyku vyšli na břeh dva z nás, zatímco kánoe se vrátila na řeku a ostatní byli ve střehu. Stál jsem na břehu a zdálo se, že náčelník do mě s koněm narazí. Pozvedli jsme pušky a muž kolem nás kroužil asi čtvrt hodiny, než se uklidnil. Tlumočník mu vysvětlil, proč jsme přišli a on pozorně naslouchal a nakonec prohodil: „Oy!“ Oy!“ Potom přišel urostlý úplně bělovlasý muž. Řekli jsme jim, ať přivedou i ostatní, tak se ten mladý na koni otočil a jel a děd s ním držel krok. Byl bos a nahý a my si říkali, zdali pak v jeho věku budeme stejně čiperní. První přišli muži a přinesli čtyři lososy, dvě menší ryby a nějaké lesní ovoce. Tlumočník jim vyložil, co nás přivádí a náčelník to nahlas opakoval a další muž to opakoval ještě silnějším hlasem. Ženy přišly se zpěvem a tancem. Kouřilo se a tančilo po zbytek návštěvy. Muži jsou dobře stavění, ale ne moc pohlední, ačkoli jsou jejich rysy pravidelné. Ti lidé měli mizerné oblečení a dva muži byli dokonce nazí, ale očividně si z toho nic nedělali. Všichni byli ozdobeni ulitami. Měli je ve chřípí, kolem hlavy, jako čelenky a náramky na rukou a nohou. Patří ke kmeni Shawpatin (Sararpatin) a jsou celkově odlišní od indiánů, které jsme doposud viděli. Mají vlastní měkký jazyk s mnoha samohláskami a snadno vyslovitelný. K lovu ryb používají sítě vyrobené z divokého konopí dlouhé devět metrů a široké dva. Stačí jim, aby si nalovili ryby pro denní potřebu, a co zbyde, to usuší.

Pluli jsme dál pětašedesát kilometrů až do odpoledne, kdy jsme přistáli nadohled další vesnice. Přiblížili se čtyři jezdci a během kouření jsem je požádal, ať přivedou zbytek vesnice. Stalo se a lidé se pěkně rozesadili v uspořádaném způsobu. Dýmky kolovaly a pronášela se řeč. Vyzval jsem je ať nashromáždí kožešiny, které od nich při další návštěvě odkoupíme. Bylo to dobré místo pro zřízení stanice. Pěkná rovina obklopena vzdálenými horami, a bylo zřejmé, že zimy jsou tu mírné. Indiáni měli dostatek jeleních kůží dvojího druhu a sušené lososy. Tři náčelníci nám předali čtyři tučné lososy uvařené v oleji v malém kotlíku. Jméno kmene je Skaemena (Shawpatins) a ve vesnici žije sto padesát rodin o celkovém počtu necelých tisíc duší. Byli všichni jakž takž dobře oblečení a tradičně zdobení ulitami, ačkoli v jiném stylu. Vypadali zdravě a čistě, i když neměli mýdlo. Muži byl střední velikostí, spíše vysocí a dobře stavění. Jejich rysy byly mírné a ženy by mohly být šikovné, kdyby byly lépe oblečené. Byli slušní, skromní a zdvořilí. I k sobě se chovali pěkně a k dětem též. Po tanci jsme je opustili.