David Thompson - Ilthkoyape - Nahkohe

Obchodní stanice stála u soutoku dvou horských řek s Columbií. Horní tok jsem pojmenoval Flat Heart kvůli depresivní náladě mých mužů, ale dnes se jmenuje Wood River. Nipissingové s Irokézy ho dobře znají, ačkoli je tak daleko od jejich rodných zemí. Druhá řeka nese název Canoe a protéká drsným, pravidelně se snižujícím údolím, takže proud je velmi rychlý a nepřerušovaný žádnými vodopády. Podle mých výpočtů řeka klesá každých sto metrů o celý metr. Řeka je široká třicet metrů a její průzračná voda uhání nad pestrobarevným kobercem oblázků a štěrku. Pěkné lesy v okolí skýtají útočiště pro početná stáda jelenů, losů a zdejší toky jsou plné bobrů. Všude je plno jejich hrází, neboť zdejší mírné klima bobrům velmi prospívá. Stromy jsou tu ztepilé a zdravé, zvláště pak borovice s rovnými čistými kmeny a bujnými korunami někde ve výškách. I břízy jsou zde mimořádně urostlé a mezi jehličnany vypadají vznešeně. Cedr je tu vzácný a jilm s jasanem se tu nevyskytuje vůbec.

Žel situace byla taková, že řeky v tomto období nejsou splavné, takže jsme se museli na několik dlouhých týdnů utábořit, než bude možné další cestování. Sedmadvacátého ledna jsme se dali briskně do práce. Odklidili jsme metr hluboký sníh a led a z cedrových kmenů naštípali prkna na srub o rozměru čtyři krát čtyři metry. Ubytování bylo jakž takž pohodlné, jenže hrozil nám nedostatek jídla. Mezi řekou a horami jsme nenašli žádné zvířecí stopy, až na úpatí Mount Nelsonu jsme spatřili stádo jelenů. V březovém lesíku uvázli v silné sněhové krustě a mohli se pohybovat toliko v kruhu mezi nízkým porostem. Snadno jsme je složili, a ačkoli byli poměrně hubení, byli jsme za tento dar z nebes tuze vděční. Prozřetelnost tyto tvory obdivuhodně připravila pro přežití. Zdejší jeleni mají absolutně skvělý sluch, což jim umožňuje včas před nebezpečím utéct, inu ale tentokrát měli smůlu.

Sedmnáctého února jsem poslal do hor dva muže (Pareila a Villiarda) s úkolem přivést ze stanice nějaké zásoby. Přitáhli dvoje saně s jídlem a zbožím a doprovázel je Krí jménem Žlutý pták. Devatenáctého padal těžký mokrý sníh a do mokré kaše se sněžnice snadno propadaly a voda crčela z větví stromů, jako déšť. Prvního března jsem poslal přes hory kurýra s dopisem, ale musel se vrátit kvůli příliš hlubokému sněhu. Žlutý pták našel mršiny losů ohlodané od vlků. Hnízdilo zde mnoho malých ptáčků, a také majestátní orli.

Na cestu k Tichému oceánu jsme jistě potřebovali kánoe, ale marně jsme hledali nějakou vhodnou kůru. Kvůli zdejšímu mírnému klimatu byly všechny příliš tenké, a tak jsme se museli poohlédnout po jinému vhodném materiálu. Tím bylo cedrové dřevo, poněvadž je lehké a ohebné. Jenže námi naštípané pláty jsme neměli čím spojit, a tak hřebíky nahradily borovicové kořínky, kterými jsme pláty sešili. Šestnáctého dubna bylo vše hotovo a my se mohli chystat na cestu. Dohromady jsme zastřelili sedmnáct jelenů, jenže jak padali do skalních rozsedlin, jejich rozbitá těla a kůže byla nepoužitelná. Měli jsme pouhých 220 liber cestovních zásob. Pořád těžce sněžilo a řeka měla stejný zjev, jako v lednu. Byl to bezútěšný pohled. Nechtěl jsem však ze svých plánů upustit, a tak jsme se s Pierrem Pareillem, Josephem Cotem a Renem Valadem, mimořádně odvážnými a odhodlanými chlapíky vydali na cestu se saněmi. Na průchod územím cizích kmenů nás bylo málo. Kdyby nás bylo dvakrát tolik, měli bychom alespoň nějaký respekt.

Přišli jsme k břehům řeky Canoe. Na břehu ležel hluboký sníh a řeka byla plná ledových ker. Museli jsme překonat sedm peřejí a byla to pořádná fuška. Někdy po ledu a jindy zase po sněhu. Večer jsme si „ustlali“ na několika holých kamenech při ústí nějakého potoka. Ušli jsme čtrnáct kilometrů. Osmnáctého jsme celí zkřehlí ušli jenom osm kilometrů a přespali na sněhu. Na cedrových kládách jsme si alespoň rozdělali dobrý oheň. Devatenáctého jsme obcházeli osm kilometrů dlouhé a prudké peřeje. Místy se vyskytoval listnatý les a řeka se rozšířila do šíře jezera jménem Kinbasket. Před večerním tábořením jsme chtěli nejdříve odklidit sníh, abychom si mohli postavit stan, avšak byl metr a půl hluboký. Rozdělali jsme alespoň oheň na kládách a seděli na sněhu. Šestadvacátého jsme zastřelili labuť, a ta v sobě měla dvanáct malých vajec. To jsem ještě nikdy neviděl. Obvykle jich je pět a maximálně jsem viděl matku se sedmi mláďaty. Sedmadvacátého jsme se dostali k úseku řeky s extrémní barierou ledu, tak jsme čekali, dokud nepovolí. Lesy byly doposud standartní.

Čtvrtého května jsme potkali dva Nipissingy a druhý den další dva a tři Irokéze. Jejich domovy se nachází až u vzdáleného Montrealu v Kanadě. Tu dálku sem urazili kvůli lovu bobrů do pastí. Indiáni nám pomohli s kánoí a lovem. Pak nás dohnal posel od Williama Henryho s dopisem. Byl to vynikající veslař, tak nám pomohl splavit dvacet kilometrů řeky. Minuli jsme tři přítoky a jako obyčejně tábořili na sněhu. Během obcházení peřejí jsme se vždy museli brodit hlubokým a mokrým sněhem. Nippissing nám povídá, že u jezera nachytal pět set bobrů.

Sedmého se krajina před námi více otevřela a značně ubylo nesplavných peřejí. Střeli jsme labuť a tři husy. Nyní jsme denně urazili průměrně třicet kilometrů. Přibylo ptáků a mnohem lépe se i kempovalo, jelikož Mount Nelson nás chránila před těžkým sněžením od oceánu. Spatřili jsme stopy dvou jelenů, což bylo potěšující. Čtrnáctého jsme byli u pramenů řeky Columbia a měli za sebou pět set kilometrů cesty od zimního tábora. Měl jsem před sebou velmi romantický výhled. Řeka dole v údolí se větvila přítoky mnoha potoků, takže nelze zcela přesně určit mateřský proud. Hora je obklopena malebnými travnatými pláněmi, kterým vévodí hezké jezero. Řeka klesá průměrně jeden metr na jeden a půl kilometrů. Z jezera vyvěrá řeka McGillvray. Je to rychlý a velmi hlučný horský proud o šíři sto padesát metrů. Na břehu žije mnoho kormoránů, a když jsme jednoho zabili a upekli, byla to velmi pochybná chuť a jejich vejce chutnají stejně hrozně. Oči mají tito ptáci pěkné, jasně zelené přecházející v čerň a světle modré víčka. Hlavu a krk mají lesklé černý s chomáčem chmýří na každé straně zadní části hlavy. Pluli jsme po řece sto osmdesát kilometrů k portáži vedoucí k Saleesh River. Krajinná scenérie je tu krásně rozmanitá s dobře zalesněnými břehy s příkrými skalami vykukujícími z luk na míle daleko. Jsou to čedičové útvary. Ulovili jsme jelena. Columbia i tato řeka je bez ryb, poněvadž mají moc silný a rychlý proud.

Na portáži tábořili v jednom stanu indiáni Kootanaiové, a ti nás informovali o velké skupině soukmenovců, kteří odsud odešli před třemi dny, takže bychom je měli určitě dohonit a pořídit od nich nějaké koně. Chtěli jsme dál cestovat po souši, tak jsme kánoi schovali pro budoucí použití a spakovali věci pro jízdu na koni. Druhý den se moji muži vrátili se čtyřmi Kootanai a sedmi koňmi a bizoními sedly. (Thompson tehdy tábořil u dnešního města Jennings v Montaně) Další den jsem v indiánském táboře koupil dalších pět koní a dvacet jeleních kůží na šatstvo a mokasíny. Zaplatil jsem tabákem. V táboře přebýval Irokéz Ignác a já ho najal, jako průvodce. Než jsme se dostali k řece Saleesh překonali jsme na stu kilometrech několik potoků. Přes ně jsme museli kácet velké stromy sloužící nám coby lávky. Přenášet přes takový můstek každé zavadlo zvlášť je dost ošemetné. Ignác nesoucí dva balíky tabáku o váze sedmdesáti liber jednou uklouzl a balíky upustil. Proud je unášel pryč, a tak jsme rychle vyrobili malý vor, abychom je získali zpět. Naštěstí brzy uvízly v slepém zákoutí potoka.

Náš lovec střelil tři antilopy, ale tak hubené, že jsme ještě museli zabít dva koně. Namířili jsme si to k Saleesh House v naději, že tam bude pan McDonald. Nikdo tam však nebyl a ani žádný vzkaz. Potřebovali jsme najít nějakou vzrostlou túji na stavbu kánoe. Jednu takovou jsme našli, ale její kůra byla poškozena požárem a dřevo křehké. Kánoi jsme nakonec udělali až pátého června. Na břehu indiáni lovili ryby. Tam, kde se řeka rozšiřuje mají indiáni hráze na lov parmic, šedých kaprů a malých pstruhů. Šedý kapr chutná stejně, jako červený z Kanady. Zabili jsme pátého koně. Řeka Saleesh vypadala jinak než na podzim roku 1809. Tehdy byla mírná, až pět set metrů široká, lemovaná pěknými lesy a loukami a všude byla tisícihlavá hejna vodního ptactva. Nyní je řeka rozvodněná a plná divokých vírů. Proud se dere pobřežními lesy a každý ostrůvek tvoří nebezpečný vír. Byli jsme zkušení plavci, a tak jsme se drželi ve středu, přesto jsme jedno hrůzostrašné místo raději dvě půl hodiny obcházeli. Byli jsme rádi, že jsme se večer utábořili a odpočali si. Zítřek nesliboval nic lepšího.

Krajina byla zaplavena až po úpatí hor, takže nikde nebylo ani co lovit. Od indiánů jsem koupil starého koně. Osmého června jsme se dostali k dlouhé portáži a v malém táboře Kalispelů jsem najal dva muže a poslal je do Spokane House s žádostí o koně, zásoby a zboží. Mezitím jsem se od indiánů dozvěděl něco o jejich válečných zvycích, které se liší od indiánů na východě. Starý muž mi povídá: „Ten, kdo se chce vydat do války se pomaluje tvář bílou hlinkou. Pak ráno a večer obchází vesnici a vyvolává jména příbuzných a přátel, o které přišel ve válce. Pokud má dostatečný počet příznivců, musí náčelník svolat kmenovou radu, jenž se skládá z mužů starších pětadvaceti let. Válečníci rozvážně diskutují o důvodech k válce. Mluví o padlých, unesených ženách a dětech, ukradených koních, lovištích atd. Pokud je válka posvěcena, pošle rada dva posly ke spojeneckému kmeni. Tam tito zkušení tomu kmeni připomenou křivdy, které jim způsobil nepřátelský kmen a důvody k pomstě. Pokud i tamní náčelníci uznají, že to je vážné, svolají rovněž radu. I když ta pomoc odmítne, jednotliví válečníci mohou do války odejít. V případě, že se kmeny shodnou na válce, zvolí si válečného vůdce s bojovými zkušenostmi a dobrým úsudkem. Uváží se, kolik válečníků může jít do boje a s jakými zbraněmi. Pokud nejsou možnosti uspokojivé, odjedou bojovníci krást jenom koně. Během válečné výpravy ale rozhodně musí být prolita krev. Bez toho se nemohou vrátit. Pokud v bitvě nikoho nezabijí, či nezraní, musí se obětovat mladík z vlastních řad. Většinou se mu odřízne kousek skalpové kadeře. Někdy si náčelníci pořežou paže a krví označí nějaký strom, aby naši nepřátele věděli, že po nich jdeme.“

Od té doby, co indiáni disponují střelnými zbraněmi, jejich bitvy jsou mnohem efektivnější. Indián dál vyprávěl: „Kdysi si mladík udělal těžký válečný kyj a cítil se dostatečně sebevědomě. Pak kolem sebe shromáždil společnost válečníků a vytáhl s nimi proti Pieganům. Nepřátelé ovšem měli dvě pušky, a každý výstřel zabil jednoho muže. To se nemělo stát! Byl to špatný duch. Všichni jsme uprchli a ukryli se v horách. Od té doby jsme neměli klid. Štvali nás z jednoho místa na druhé a ničili muže, ženy a děti rovnou v našich táborech. Brali nám koně, majetek a my neměli žádnou obranu, až do té doby, než jsi přišel přes hory ty a přinesl nám zbraně. Už se nemusíme skrývat a můžeme hájit naše domovy. Můžeme lovit bizony a mít dostatek.“

Nebesa nám požehnala a do tábora přicestovali pán McDonald s doprovodem a třinácti koňmi. Třináctého června jsme přišli k malému táboru o sedmi stanech Kalispelů. Jak antilopy odešly do vysokých kopců, indiáni byli nuceni lovit ryby. Dali nám několik kaprů, což byla přijatelná potrava nanejvýš pro koně. Indiáni čekali u řeky na tah lososů. Večer čtrnáctého jsme přišli ke Spokane House. Stanice byla postavena roku 1810 panem McDonaldem či Finlayem na soutoku řek Spokane a Little Spokane. Poloostrov na tomto soutoku je krásný a dobře chráněný, proto byl oblíbeným místem indiánů. Indiáni řece říkají Sen-hom-on (Pstruží řeka). Stanice byla hlavním distribučním místem a zimovištěm Northwest Company pro Kootenaye a Ploskohlavé indiány a nyní ji vlastní HBC. V srpnu 1812 John Clarke z Astor Company postavil konkurenční pevnost. Zboží pro Spokane House bylo dříve dovážené z Fort William přes Hořejší jezero a napříč Skalistými horami. Od ústí Spokane dál na koních asi osmdesát kilometrů k Spokane indiánům.

Kalispelové a Šawpatinové organizovali velkou válečnou výpravu proti Teekanogginům, malému a bezbrannému kmenu. Musím smutně konstatovat, že veškeré mé argumenty, aby to nedělali byly na kočku. Hrdí na své zbraně je zkrátka museli vyzkoušet v bitvě. Pokusil jsem se alespoň pozměnit objekt jejich zájmu. Poslal jsem něco tabáku pro každého náčelníka a poslal dva Spokany, aby jim připomněli, jak sami byli kdysi bezbranní, dokud jsem před třemi zimami nepřišel já. Tehdy se skrývali před nepřáteli a žili toliko na kořenech a rybách. Byli na tom stejně, jako tito chudí Teekanogganové, dokud jsem je nepřišel já se zbraněmi a železem na hroty šípů. Nyní jsou dost silní a odvážní, aby si to mohli rozdat i s Piegany, kteří jim přece tolik ublížili. To zabralo! Shromáždili asi padesáti válečníků a zbylí indiáni odešli ke Kolumbii lovit lososy.

Naše cesta pokračovala přes potoky, přes které jsme káceli stromy, když jsme je nemohli přebrodit. Všiml jsem si velké změny ve struktuře půdy. Zatímco doposud to bývala světle písčitá hlína, nyní je jílovitohlinitá a vhodná pro zemědělství. Devatenáctého jsme v pořádku dosáhli k vodopádům Ilthkoyape na Kolumbii, což je jeden z nejkrásnějších bodů na řece. Vodopády jsou dva a několik set metrů od sebe. Nejsou nijak vysoké, zato velkolepé.