Frankstown - Nahkohe

Frankstown je pravděpodobně nejdéle osídleným místem na Juniatě. Obchodníci se o něm zmiňují již roku 1750. Indiánská vesnice zde stála při ústí malého potoka poblíž místa, kde je McCune’s Mill. Domorodý název sídla byl Assunepachla čili „Setkání mnoha vod“ což bylo příhodné, jelikož se stékaly Frankstown Branch, Beaver Dam Branch, Brush Run, a ještě jakýsi malý potok.

Název Frankstown měli vymyslet obchodníci. Jeden z nich, Harris ve zprávě o vzdálenostech mezi Susquehannou a Alleghany uvedl, že „Frank Town,“ je vesnice pojmenována po jednom náčelníkovi. Ve skutečnosti byla nejprve pojmenována po starém německém obchodníkovi Stephenu Franksovi, který v té vesnici žil. Franks byl velkým přítelem indiánů a žil mezi nimi až do smrti. Když pak skonal, teprve potom si jeden z náčelníků osvojil jméno Frank.

Tvrdí se, že když indiáni spatřili v Assunepachly první sekery a nože, byli z toho velmi fascinování, čemuž se není co divit. Na podzim se proto vydali do Philadelphie dva bojovníci obtěžkaní velkým nákladem kůží s cílem nějaké kovové nástroje pořídili. Cesta jim dala zabrat, ale v obchodě jednoho Angličana našli, co potřebovali. Jelikož neuměli anglicky, tak jen položili kožešiny na pult a ukázali na tomahawky a nože. Angličan po kritické prohlídce kůží, které mu měli vynést víc než sto liber, hodil kožešiny ledabyle pod pult a dal každému sekeru a nůž. Indiáni se hodlali spokojeně odebrat domů, když tu si kramář uvědomil, že by mohli potkat tlumočníky a dovědět, že byli ošizeni. Zavolal je tudíž zpět a dal ještě každému zavírací nůž a množství mosazných šperků.

S těmito poklady se vrátili domů. Jejich sekery a nože šly z ruky do ruky a sousedé nešetřili chválou. A jakmile byla vyzkoušena jejich praktická použitelnost, dosáhlo nadšení vrcholu. Jejich sláva však neměla dlouhého trvání. Brzy se objevili obchodníci se stejným druhem zboží a ochotně vyměnili za půl tuctu kůží to, co válečníci museli koupit za ohromnou cenu a dlouhou cestu.

Na vrcholu Chimney Rich, nedaleko Wertovy farmy pod Hollidaysburgem bylo indiánské pohřebiště a další na malém kousku stolové hory při ústí Brush Run. Na obou místech byly kostry mocných náčelníků a všemocných válečníků nemilosrdně vyrvány pluhem z míst jejich hrobů a mnoho dalších památek bylo exhumováno.

Většina bojovníků z Frankstownu odešla v roce 1755 do Ohia a chopila se válečné sekery za Francouze proti Onusovi neboli otci Pennovi. Koloniální vláda oficiálně prohlásila, že motiv indiánů válčit je ryze žoldácký, i když skutečnost byla jiná. Indiáni byli nespokojeni kvůli tomu, že Irokézové prodali údolí Juniaty za pár mizerných liber na základě smlouvy z Albany (1754). Zbytek indiánů odešel, když tudy prošla armáda generála Forbese. Vyděšení vesničané sebrali svůj skrovný majetek a odešli přes Alleghany po kittaningské válečné stezce a rozloučili se s údolím.

Na tamní rovině se ihned usadilo několik bílých osadníků. Během revoluce se stáj postavená Peterem Titusem změnila v Hollidayovu pevnost a pevnost Fetter's stála západně od Hollidaysburgu. Hollidayova pevnost byla jen dočasná záležitost, zatímco posádka ve Frankstownu byla silná a pro indiány nedobytná. Akorát nedaleko bylo zabito několik bedfordský zvědů. Poručík George Ashman o tom napsal Arthuru Buchananovi do Kishicoquillas:

„Pane, v tuto chvíli k nám přišla prostřednictvím posla z Frankstownu špatná zpráva. Když skupina dobrovolníků z Bedfordu mířila do Frankstownu, dnes ráno se s nimi srazila skupina indiánů a třicet z nich zabila. Pouze sedmi se podařilo uprchnout do posádky ve Frankstownu. Doufám, že se vynasnažíte sehnat muže, kteří půjdou nahoru ke Kameni a dejte prosím vědět i lidem od řeky.“
„S pozdravem George Ashman“

Zpráva plukovníka Ashmana byla napsána na základě přehnaných informací. Když plukovník posléze informoval guvernéra Reeda, zprávu pozměnil:

„Bedford County, dvanáctého června 1781.“
„Sire! Musím Vás informovat, že v neděli třetího dne tohoto týdne se osm členů oddílu rangerů pod vedením kapitána Boyda a pětadvacet dobrovolníky pod vedením kapitána Moora a poručíka Smithe z milice tohoto okresu střetlo se skupinou indiánů (údajně početnou) ve vzdálenosti pět kilometrů od Frankstownu. V pevnosti bylo posádkou sedmdesát pět členů cumberlandské milice pod velením kapitána Jamese Younga. Přeživší přiběhli informovali kapitána Younga o tom, co se stalo a ten okamžitě vyslal oddíl a přivedl dalších sedm lidí, z nichž pět bylo zraněno. Osm mužů bylo zabito a skalpováno. Kapitán Boyd, kapitán Moore a kapitán Dunlap jsou nezvěstní. Kapitán Young, který očekával, že vzhledem k počtu nepřátel bude jeho posádka obklíčena, ke mně okamžitě poslal posla, ale než jsem stačil shromáždit tolik dobrovolníků, kolik by stačilo k pochodu na Frankstown, nepřítel zmizel přes Alleghany. Vzhledem k vysoké hladině vody způsobené silnými dešti je nebylo možné pronásledovat. Tento okres se v současné době nachází v žalostné situaci. Od doby, kdy došlo ke škodám, odchází denně řada rodin. Mohu Vaši Excelenci ujistit, že pokud nebude do tohoto okresu vyslána okamžitá pomoc, všichni obyvatelé pohraničí se během několika dní odstěhují. Plukovník Abraham Smith z Cumberlandu mi právě oznámil, že nemá žádný rozkaz poslat nám na pomoc což mě velmi překvapilo. Za několik dní přestěhuji svou rodinu do Marylandu, protože jsem přesvědčen, že ani jedna osada není schopna postavit se takovému množství nepřátel. Pokud by nám Vaše Excelence chtěla poskytnout nějakou pomoc, méně, než tři stovky vojáků by příliš nepomohly. Munici nemáme a cumberlandská domobrana bude propuštěna za dva dny. Je strašné pomyslet na to, jaké následky může mít ponechání takového počtu bezmocných obyvatel napospas krutostem divokého nepřítele.“
„Prosím, pošlete mi při první příležitosti tři sta liber, protože bez peněz nemohu tuto záležitost vyřídit. Můžete se spolehnout, že mi nebude nic chybět, abych sloužil své vlasti, jak jen to bude v mých silách.“
„Mám tu čest být Váš nejposlušnější a nejpokornější služebník poručík George Ashman“

Ale ani toto hlášení nebylo přesné. Na jaře 1781 přišel do Standing Stone sedmdesáti členný sbor cumberlandské domobrany. Byl to celkem velký oddíl pod vedením plukovníka Albrighta a kapitána Younga. Jejich cílem bylo přejít průsmyk Alleghan a bránit indiánům napadnout údolí. Byla to však málo výkonná armáda s liknavými důstojníky, kteří raději volili zahálčivý život v pevnosti než průzkum v kraji. Dalo by se předpokládat, že taková síla vzbudí v lidech důvěru a bude schopna vypořádat se i s velkou skupinou bojovníků.

Téměř denně však docházelo k loupežným přepadením a neschopnost cumberlandské milice nakonec přiměla osadníky zformovat vlastní domobranu. Plukovník Ashman tento nápad podpořil a souhlasil, že pomůže ještě s rotou rangerů. Nábor dobrovolníků provedl kapitán Moore ze Scotch Valley za asistence svého poručíka Smithe z Frankstownu. Druhého června 1781 se muži sešli u Hollidayovy pevnosti, která už byla vyklizena pro nedostatek zásob. Tam se k nim připojili rangers kapitána Boyda a poručíka Harryho Woodse z Bedfordu. Jednalo se o pouhých osm mužů a výše uvedené důstojníky.

Chlapci měli vyrazit k Fetterovi, tam strávit sobotu, potom pokračovat přes Kittaning Gap ke staré silnici, odtud do Pittsburghu a domů přes Bedford. Zatímco důstojníci debatovali o trase, přišli dva špehové a oznámili nález indiánského tábora poblíž Hart's Sleeping Place. Byli sice opuštěn, ale stále tam hořely ohně a podle počtu chatrčí tam mohlo nocovat až třicet válečníků.

To v táboře domobrany vyvolalo značný rozruch a chlapi se už nemohli dočkat boje. Důstojníci z řad zálesáků si byli jisti, že se s nepřítelem setkají poblíž ústí průsmyku. Dobrovolníci nabídli plukovníku Albrightovi velení, ale on to odmítl. Tak ho alespoň požádali o část jeho mužů, ovšem ani to nepřipustil. To je však neodradilo od záměru bojovat. Rangeři a dobrovolníci vstali v neděli ráno za svítání, dali si do pořádku zbraně, nasnídali a s pětidenními zásobami v batohu vyrazili do hor.

Cesta vedla těsně podél řeky a muži šli v indiánském zástupu, protože byla úzká. Když dorazili k Temperance Mill nedaleko ústí Sugar Run, ozval se do nedělního ticha válečný řev a z křoví po levé straně cesty zahřměla salva. Několik mužů padlo a zbytek se v hrůze rozprchl oběma směry, někteří přes řeku Frankstownu, jiní k Fetterově pevnosti. Jistý Jones byl nejrychlejší z běžců a doběhl do pevnosti jako první. V panice ohlásil tak velký počet nepřátel, že Albright odmítl jít nešťastníkům na pomoc.

Nakonec se pohnul kapitán Young, aby alespoň přivezl raněné. Za nějakou kládou našli odpočívat Jonese. Potom nacházeli mrtvé a skalpované, celkem sedmnáct těl. Nakonec se v lese našlo ukrytých ještě několik raněných. Pár mužů se rovněž pohřešovalo, mezi nimi Harry Woods, James Somerville a Michael Wallack. Zdá se, že se vydali přes řeku a utíkali na hřeben O'Friel’s. Woodsovi se rozvázal mokasín což mu bránilo v postupu do strmého kopce. Když si obuv zavazoval, vrhl se na něj indián s tomahawkem. Woods se na něj zprudka otočil s prázdnou puškou, takže válečník uskočil za strom. Indiáni a hraničáři se častokrát znali, a tak válečník zvolal: „Woodsovi se nic nestane!“ Bojovník byl synem starého indiána Hutsona, kterému George Woods platil ročně malý příspěvek tabáku za to, že ho vysvobodil z indiánského zajetí. Hutson často vodil syna do Bedfordu, a právě díky tomu se s Harrym Woodsem seznámil. Nyní ho snadno poznal a nechal jít. Tři hraničáři se nakonec dostali v pořádku do pevnosti.

Dlouho po válce, když už Woods žil v Pittsburgu, vydal se k řece Alleghany, kde právě připlula flotila indiánských kánoí za obchodem. Jeden z náčelníků vyskočil na břeh a podal mu ruku: „Woods utíkal na Juniatský kopec, jako debil“ křenil se Hutson, v té době už významný náčelník svého kmene.

Ale zpět k bitvě, spíše jenom o přepadení. O osudu hlídky se brzy dozvěděla celá země a poslové se rozjeli všemi směry. V pondělí ráno se kapitán Young opět vydal s malou skupinou pohřbít mrtvé. Někteří byli pohřbeni tam kde padli, a když se muži unavili kopáním, zbytek těl pouze přikryli kůrou a listím, a tak se stali potravou pro vlky. Když pak Jones hledal svého bratra, našel jenom rozdrcené zbytky kostí. Roku 1852 exhumoval jednu z těchto koster mladík zaměstnaný u pana Burnse. Byla nalezena blízko břehu řeky. Lebka měla otvor po kulce a byla výborně zachovalá, přestože ležela v zemi jedenasedmdesát let.

Poté, co se zpráva o masakru roznesla ze Standing Stone do dalších míst, shromáždili se další dobrovolníci u Fettera a stočlenná výprava se vydala za indiány. Plukovník Albright byl opět požádán tuto jednotku doprovodit, ale on dle svého zvyku odmítl. Nicméně indiáni už byli daleko na cestě do Detroitu. Už jak se ozvala z lesů střelba a mnozí byli přesvědčeni, že průzkumníci byli napadeni a žádali plukovníka Albrighta o zásah, on jenom pokrčil rameny se slovy, že „ví své.“ Za svůj podíl či spíše nečinnost byl okolím velmi odsuzován a měl velké štěstí, že mu zde skončil mandát. Po tomto útoku se přihlásilo do zbraně velké množství mužů, a byly dodány pušky i střelivo. Byl to však poslední velký indiánský vpád do údolí Juniaty.

***

Shaver's Creek je další osada v našem seznamu, kterou roku 1770 založil starý Shaver. Po něm přišli Anderson, Maguire, Donnelleyovi a několik dalších. Shaver zemřel za zvláštních okolností. Jednoho večera vyšel za soumraku vypustit koně na pastvu a už se nevrátil. Znepokojení to nevyvolalo, jelikož byl mír a indiáni přicházeli do údolí toliko za obchodem. Druhý den však bylo zahájeno pátrání a jeho tělo bylo nalezeno na cestě poblíž pastviny, ale nemělo hlavu. Vina padla samozřejmě ihned na indiány, ale ti dávali přednost skalpování před uřezáváním hlav. Rodina nabídla za tu hlavu odměnu padesát liber, přesto se nikdy nenašla.

Asi nejaktivnějším chasníkem v Shaver's Creek byl za revoluční války Samuel Anderson. Svým úsilím a s pomocí několika sousedů se mu podařilo postavit při ústí potoka pevnost s opevněným srubem. Během války tam bylo většinou plno. Roku 1779 kolovaly nejrůznější fámy a zprávy o indiánech. Jednoho odpoledne byl vyslán vesnický blázen, aby přivedl z pastvy krávy. Byl venku asi patnáct minut a po návratu vypadal ještě šíleněji než obvykle. Bez dechu volal, že viděl indiány. Že se blíží od potoka a je jich mnoho. Muži se chopili pušek, psi štěkali, děti křičely a všichni chtěli vetřelce jaksepatří přivítat. Posádka se shromáždila na kopci a s připravenými puškami čekala na nepřítele. Místo bojovníků se však objevily tři krávy. Poplach byl odvolán a lidé chtěli nešťastného blázna lynčovat. Chlapi si z něj nakonec vystřelili, když mu pohrozili rozsudkem smrti. Chudák byl z toho ještě více bez sebe.

Téhož roku se na Shaver's odehrálo ještě něco pozoruhodného. Pozdě na podzim si dva chlapci ve věku osmi a deseti let hráli v sousedství Manor Hillu. Tam byli přepadeni a zajati indiány. Válečnici utekli se zajatci do hor a zhruba po čtrnácti kilometrech se zastavili a utábořili. Pušky si opřeli o strom a začali si připravovat sušenou zvěřinu. Po jídle jeden z nich vytáhl čutoru s whisky. S mizícím se obsahem nádoby začali být více upovídaní. Vyprávěli si, zpívali a tančili. Pak další flašku vytáhl druhý válečník. Veselost nakonec nahradila otupělost, tak se zamotali do přikrývek a brzy usnuli hlubokým spánkem.

Starší chlapec předstírající spánek vstal a zatřásl mladším. Pak vzal jednu z pušek, natáhl ji a zapřel o kmen stromu, aby hlaveň byla jen kousek od hlavy jednoho z indiánů. Potom pokynul kamarádovi, aby zbraň podržel. S druhou ručnicí udělal to samé, akorát ji držel sám. Jakmile bylo vše připraveno, starší chlapec zašeptal: „Teď!“ a obě pušky vystřelily. Zbraň staršího splnila účel, ale mladší váhu pušky nezvládl, takže hlaveň cukla poněkud nahoru, přesto válečníkovi ošklivě zranila obličej. Postižený se nemotorně pokoušel postavit na nohy, ale to už chlapci pelášili lesem směrem k domovu. Tam se dostali ve dvě v noci, zrovna když se shromažďovala pátrací skupina.

Jenže milí chlapci místo toho, aby dostali pochvalu, dostali nářez, protože jim rodiče nevěřili. Mysleli si, že se kluci prostě po noci toulali a přepadení si vymysleli, jako zástěrku pro lumpárnu. Druhý den, když chlapci trvali na svém, vydala se na místo činu asi osmičlenná skupina mužů vedena oběma hochy. Na provizorním tábořišti našli mrtvého indiána, dvě pušky, i ty čutory. Vhledem k množství prolité krve, bylo pravděpodobné, že nedošel daleko. A opravdu, jeden z chlapů si všiml krve na kmeni stromu, a když vzhlédl vzhůru, spatřil mezi větvemi indiána. Děsivá rána v obličeji vzbudila v některých mužích soucit a navrhli, že ho sundají a ošetří. Jeden starý ranger však konstatoval, že v životě neměl příležitost sestřelit indiána ze stromu a nechce takovou příležitost propásnout. Než tomu stačil kdokoli zabránit, dostal válečník kulku rovnou do hlavy a spadl dolů vedle svého mrtvého společníka. Jejich těla byla zanechána a pušky předány chlapcům, jako ocenění za chrabrost.

Roku 1782 unesli indiáni mezi Shaver's Creek a Stone Valley slečnu Elizabeth Ewingovou a slečnu McCormickovou. Vracely se domů, když je překvapila a zajala malá skupina potulných indiánů. Bylo to koncem října, kdy jsou válečníci většinou na lovu. A vůbec již několik měsíců nebylo po indiánech ani vidu. Dívky u sebe měly chléb, který podél cesty opatrně drobily v naději, že drobky najdou pronásledovatelé. Jenže pozorní indiáni si toho všimli a chléb jim sebrali. Pak zkoušely na křovinách lámat větvičky, ale i to jim bylo pochopitelně zakázáno. Ale i kdyby jim to na krásno prošlo, žádní osvoboditelé za nimi nešli. Cestovali sedm dní v dešti, sněhu a sněhové vánici, až dorazili k jezeru, kde slečnu McCormickovou předali jedné staré squaw.

Slečna Ewingová byla převezena do Montrealu, kde naštěstí byla brzy vyměněna a poslána do Philadelphie a odtud domů. Od ní se pan McCormick dozvěděl o osudu své dcery, a byla to první informace, kterou vůbec dostal. Otec neváhal a vydal se na dlouhou cestu. Po mnoha dnech se dostal na místo, kde se obě dívky rozloučily, jenže místní indiáni se už dávno odstěhovali do Kanady. Pokračoval tudíž na sever, dokud nenašel sídlo kmene a zároveň svou dceru. Bylo to srdečné setkání a malou útěchou otci bylo, že děvče bylo součásti indiánské rodiny a bylo s ní vlídně zacházeno. Pan McCormick chtěl samozřejmě vzít dceru domů, ale indiáni byli proti. Starý Skot na to zkusil jít přes peníze, což byl dobrý odhad, akorát že indiáni chtěli moc. Nakonec se přece jen dohodli a on jim dal skoro vše, co měl u sebe a nechal si jenom nutnou částku na cestu.

K dalšímu přepadení došlo na levém břehu Malé Juniaty poblíž farmy George Jacksona v druhé polovině srpna 1781. Silné posádky domobrany byly v Huntingdonu, Shaver's Creek a Fetter's a osadníci se díky tomu cítili bezpečně a věnovali běžným činnostem. Nicméně jednoho večera uslyšel George Jackson hluk v kukuřičném poli a šel zjistit jeho příčinu. V temné noci rozeznal postavy dvou mužů a myslel si, že mu kradou úrodu, tak na ně pustil psy. Ohaře a bulteriéra. Nějakou dobu se z pole ozýval štěkot, než se psi za deset minut vrátili. Lebka bulteriéra byla poraněna sečnou ranou, tak běžel domů pro pušku. Vetřelci se dali na útěk těsně pronásledováni druhým psem.

Peter Crum byl v okolí považován za váženého člověka. Měl pronajatý mlýn Minor Tub Mill a ráno po výše uvedené události se k němu vydal uvést ho do chodu. Pak vytáhl z řeky síť, aby si prohlédl případný úlovek. Měl několik ryb, tak se spokojeně vracel domů na snídani. V levé ruce nesl ryby a přes pravé rameno měl přehozenou pušku. Mlynář došel k zákrutu řeky pod mlýnem, když tu se ozvalo prasknuti výstřelu. Upustil ryby a natáhl kohoutek pušky, když si všiml zranění na palci pravé ruky. Když zahlédl jednoho z indiánů, pokusil se na něj vystřelit, ale krev z jeho zranění navlhčila prach na pánvičce. Indiáni si všimli jeho potíží vyskočili na cestu. Jeden měl ručnici a druhý těžký válečný kyj. Boj byl krátký a Crum padl na zem s rozbitou hlavou. Je však zvláštní, že když ho lidé našli měl u sebe pušku a přes jeho tělo ležel ten válečný kyj.

Vražda spáchaná za bílého dne na frekventované silnici v samém srdci hustě osídlené krajiny vzbudila velký rozruch a skupina rangerů se okamžitě vydala za nájezdníky. Sledovali jejich stopu do hor a několikrát je i zahlédli, ale vždy mimo dostřel pušek. Indiáni pak prchali takovou cestou, aby je rangeři nemohli sledovat a úspěšně unikli. Do Detroitu donesli poslední skalp z údolí Juniaty.

***

Hřeben Warrior Ridge mezi Alexandrií a Huntingdonem je pojmenován podle indiánské stezky, která vedla podél jeho vrcholu. Skály Pulpit Rocks podobné oltářům druidů příroda vytvarovala do fantastických tvarů. I okolní divoká romantická krajina vyvolá představu místa, kde se setkávali bojovníci, na noc tam tábořili, radili se a rozjímali. Kdyby existoval nějaký dávný indiánský historik, možná bychom byli obohaceni o další mnohé zajímavé příběhy z Válečnického hřebene.

Warrior's Mark bylo pro indiány důležité místo. Leží na rovném kusu stolového kopce, kde se indiáni scházeli k poradám. Název „Značky válečníků“ vznikl podle toho, že některé okolní duby měly v kmeni vysekané různé značky. Jejich význam znali pouze indiáni, a pokaždé, když do údolí přicházela válečnická skupina, objevilo se na stromech jedno nebo více čerstvých znamení.

Indiánská vesnice stála na cestě vedoucí z Kittaningu přes Pennovo údolí k Susquehanně. Když tam přišli první osadníci bylo to ještě velké sídliště, ale po vypuknutí války ho indiáni zničili a odstěhovali se do Ohia. První osadníci na Warrior's Mark byli Rickettovi. Byli to divocí toulaví chlapi milující lesy víc než civilizaci a k životu potřebovali jen malý kousek země, zbytek jim poskytl les. Po nich přišli dvě nebo tři další rodiny, a když začaly indiánské nepokoje, srub Rickettsových se proměnil v pevnost a muži se zaměřili na ochranu hranice. Jejich velitelem se stal kapitán Elijah Ricketts.

Ačkoli Warrior’s Mark bylo pro indiány tak důležité, k žádnému krvavému přepadení bílých osad zde nedošlo. Roku 1778 odtud bylo odvedeno několik zajatců, ale byli zakrátko vyměněni. Poslední žijící tři indiáni v údolí byli Delaware Job Chillaway, Mingo Shaney John a Kayuga Kapitán Logan a všichni sloužili hraničářům coby špehové.
Job Chillaway je vyobrazen, jako vysoký svalnatý muž s ušima zastřiženýma způsobem, aby visely jako náušnice. Již v roce 1759 byl zaměstnán koloniální vládou jako zvěd a jeho jméno se často vyskytuje v archivech. Levi Trump v dopise guvernérovi Dennymu z Fort Augusty osmého dubna 1759 píše:

„Job Chillaway, indián z kmene Delaware, sem dorazil pátého dubna a přinesl poselství Rady Šesti národů, která se konala poblíž Onondagy. Zástupci zmíněné rady brzy odcestují do Wyomingu, ale neřekli, s jakým posláním. Job říká, že považuje za svou povinnost informovat své bratry o tom, co o věci ví. Že byl přítomen zahájení této rady. Čtyři náčelníci různých národů zpívali válečnou píseň a předávali si neobyčejně velký válečný wampum. Jeden z nich po nějaké době řekl: ‚Co budeme dělat? Zde je sekera od našich otců, abychom udeřili naše bratry, a zde je další od našich bratrů, abychom udeřili naše otce. Myslím, že pro nás bude nejlepší, když uděláme to, co jsme dělali dosud, to znamená, že je oba odhodíme!‘"

V roce 1763 zůstal Chillaway loajální kolonii, ačkoli se téměř celý jeho kmen postavil proti Angličanům. Třiadvacátého listopadu 1763 James Irvine píše Johnu Pennovi:

„Sire! Šestnáctého sem dorazil Job Chillaway, kterého poslal Papunchay, aby nás informoval, že on a pětadvacet indiánů (včetně žen a dětí) je na cestě z Weyalusingu. Den po svém příjezdu předal Job wampumy a následující zprávu jménem svým, Papunchaye, Johna Curtise atd., kterou si přál předat Vaší ctihodnosti: ‚Bratře, jsme velmi rádi, že jste se nad námi slitoval podle slibů, které jste nám dal od doby, kdy jsme spolu vedli korespondenci. Bratře, jsme rádi, že jste nám ukázal dvě cesty, jednu k našemu bratru siru Williamu Johnsonovi a druhou k Vám. Naše srdce se přiklání k Vám, guvernérovi Philadelphie. Bratře, slituj se nad námi a nech cestu volnou, abychom mohli projet, aniž by nás tvoji mladíci zranili. Bratře, ukaž nám místo, kde nás chceš usadit, a my budeme rádi, ať je to kdekoli.‘"
„Job nás informoval, že v blízkosti jejich tábora tábořilo patnáct bojovníků. Jaké měli úmysly, se nedozvěděl. Plukovník Clayton s padesáti muži (většinou dobrovolníky) a Jobem Chillawayem vyrazil v naději, že je překvapí. Byli jsme na cestě tři dny, aniž bychom je nebo Papunchaye objevili. Job si přál, abych na ně několik dní počkal. Po jejich příjezdu sem je hodlám odvést do Philadelphie, pokud od Vaší ctihodnosti nedostanu opačný rozkaz.“

Není známo, zda Papunchay zůstal věrný i po roce 1763, ale Chillaway byl ještě v květnu 1764 špionem ve službách Ashera Claytona v Lehigh Gap. Kolem roku 1768 se vydal do údolí Juniata. Nejprve se usadil poblíž ústí Little Juniaty, ale jakmile se tam začali usazovat běloši, vydal se nahoru ke Spruce Creeku, ale i tam brzy spatřil stopy bílého vetřelce, a tak se přesunul do hor, kde se dobře lovilo. Ještě mnoho let po revoluci nosil do osad zvěřinu, aby ji vyměnil za mouku a chléb. Ve stáří se u něj projevila vášeň pro kořalku a šlo to tak daleko, že upil k smrti. Nějací lovci ho našli mrtvého v jeho srubu.

O Shaney Johnovi se toho moc neví. Do údolí přišel pravděpodobně ve stejné době jako Chillaway a oba byli po mnoho let dobrými společníky. Shaney se pak přestěhoval do indiánské vesnice Orlí hnízdo naproti Milesburgu v okrese Centre, kde zemřel.

Nejvýznamnějším hraničářským spojencem byl Kapitán Logan. Je prezentován jako ušlechtilý a čestný indián, oddaný příteli, ale pomstychtivý. Byl střední výšky a robustní, přesto hbitý a činorodý. Do údolí přišel dříve než Chillaway a usadil se s rodinou v malém údolí východně od Martin Bell's Furnace, kterému se říkalo Loganovo údolí. Předtím pobýval na Susquehanně, kde byl velitelem sveřepé skupiny bojovníků. Pak během nějakého střetu přišel o oko. Jelikož to údajně bylo považováno za znamení hanby byl sesazen, proto opustil svůj kmen a usadil se v údolí Juniaty.

Jednoho dne se při lovu ocitl u krásného pramene poblíž ústí řeky Bald Eagle nyní centrum Tyrone City. Výhodná poloha pro lov i rybolov a okouzlující krajina Logana uchvátila a on si tam postavil dům a přivedl rodinu. Zde žil i během války, kdy si vytvořil silné pouto ke kapitánu Rickettsovi z Warrior's Mark. Právě Rickettsovi prozradil „spiknutí“ Toryů Johna Westona a Edward Bell byl pevně přesvědčen, že Logan byl mezi indiány, kteří Westona a jeho muže zastřelili během příjezdu do Kittaningu.

Logan se jako chlapec naučil od moravských misionářů číst, ale v úřednických věcech se přesto nevyznal. I když pozemek, na kterém měl chatu si koupil, přesto byl o něj připraven. Logan odešel a usadil se v Chickalacamoose na západním rameni Susquehanny. Přesto i nadále navštěvoval údolí, a to zejména tehdy, když někdo z jeho přátel zemřel. Při takových příležitostech obvykle odložil indiánské ozdoby a objevil se v prostém občanském oděvu. Nakonec Velký duch k sobě povolal i Logana a pokud jeho kosti nebyly vyorány z lůna matky země, leží pod drny při Chickalacamoose Creek dodnes.

A to byl poslední příběh z údolí Juniaty