Osadníci z údolí Juniata - Nahkohe

Z historických záznamů vyplývá, že bílí obchodníci navštěvovali údolí Juniata od roku 1740, ale nikdy se tam příliš nezdržovali. První osadníci se tam pokusili usadit roku 1741 a jednalo se převážně o zbožné skotsko irské presbyterián tzv. Ulstermany, prchnuvší z Irska před náboženským pronásledováním. Své první sruby stavěli na tehdy nejasné hranici mezi Marylandem a Pennsylvanii, přičemž provinční tajemník Logan jejich „squatterské manýry“ nelibě nesl a roku 1724 na adresu vlády uvedl: „Oni obsadili západní pozemky, a jelikož se ke mně jen zřídkakdy obracejí s návrhem na řádnou koupi, pohlížím na ně jako na drzé a nemajetné cizince, kteří se jen vymlouvají na to, že jsme to byli my, kdo je sem pozval.“ Byl to však jenom výkřik do tmy, neboť vyhláška z roku 1720 zaručovala pro hraničáře osvobozeni od placení nájemného, jelikož tvořili přirozenou obranu kolonie. Nicméně Logan to viděl jinak a roku 1725 prohlásil: „Odhodlaně na ní seděli (půdě) a kultivovali ji, aniž by na ni měli právo!“ Roku 1730 si stěžoval na Ulstermany, že se „neslušně zmocnili celého okresu Conestoga o rozloze patnácti tisíc akrů s nejúrodnější půdou, násilím… a proti zákonům božím i přírodním, jelikož množství půdy leží ladem, zatímco tolik křesťanů by na ní chtělo pracovat a vydělávat si na chleba.“ Tajemník nakonec jejich pozemky prostřednictvím šerifa vyvlastnil a třicet obydlí spálil. Ulstermani se hájili tím, že „jestliže následovnici George Foxe mohli lstí získat od indiánů tisíce a tisíce akrů půdy na základě královského grantu za laciné cetky, které byly pouhou obchodní fraškou, mohli si žáci Johna Kalvína nárokovat stejné právo na část půdy, kterou Angličané lstí vyrvali indiánům.“ Považovali Pennovy lidi za uzurpátory a pohrdali jejich feudálními výsadami a odmítali jim platit pachtovné, aby podpořili „jejich hýření v přepychu anglického aristokratického života, místo aby přijali neokázalé mravy nového světa.“

Loganův nástupce Richard Peters, byl stejného názoru, a když se mu nepodařilo vyhnat chasníky po dobrém, vydal se na Marsh Creek v okrese Lancaster s úřední mocí (1743). Avšak osadníci se proti němu, jeho šerifovi a soudci postavili se zbraněmi v rukou a zeměměřiče zahnali. Věc byla nakonec vyřešena jakýmsi kompromisem a nájemními smlouvami za velmi výhodných podmínek, přesto se osadníci z okresů Chester a Lancaster postupně dál vydávali na západ.

To pozemkovým majitelům zatím nikterak nevadilo, poněvadž o tamních krajích toho moc nevěděli, zato indiáni se začali znepokojovat. Irokézové vzali záležitost do vlastních rukou, poněvadž se jednalo o zábor půdy, kterou přislíbili Delawarům, a Angličanům pohrozili, že pokud nelegálně zabrané pozemky neopustí, Delawarové budou mít právo pozvednout válečnou sekyru. Aby vláda stížnosti vyhověla, vydala formální proklamaci, v niž osadníky vyzvala k odchodu pod výhružkou trestu, což samozřejmě nikdo nebral vážně. Avšak stížnosti Delawarů a Irokézů byly tak intenzivní, až pozemkový podnikatelé vyslali pana Peterse a další úředníky půdu vyvlastnit. Peters roku 1750 guvernérovi Hamiltonovi napsal:

„Vaše ctihodnosti, pan Weiser a já jsme obdrželi příkaz Vaší ctihodnosti, abychom předali příslušným soudcům příkaz zasáhnout proti všem, kteří se opovážili usadit na pozemcích za horami Kittochtinny, které nebyly od indiánů řádně odkoupeny. Tito lidé opakovaně pohrdají zákony a ignorují proklamace, zejména tu poslední od Vaší ctihodnosti. Abychom je přivedli k právní nápravě a nedošlo k porušení vztahů mezi Šesti národy a touto provincií, vydali jsme se v úterý 15. května 1750 do nového okresu Cumberland, na místa, kde se tito narušitelé usadili. U pana Croghana jsme se setkali s pěti indiány, třemi ze Shamokinu, z nichž dva byli synové zesnulého sačema Shickcalamyho, a kteří vyřizují záležitosti Šesti národů s naší vládou a dvěma indiány, kteří právě přijeli z Alleghany. Jeden zastupoval národ Mohawků a jmenoval se Aaron a jeho společníkem byl tlumočník Andrew Montour. Pan Montour nám sdělil, že má poselství od ohijských indiánů a Miamiů, kteří se loňského osmnáctého května sešli k velké poradě za přítomnosti Jamese Galbreatha, George Croghana, Williama Wilsona a Hermanuse Alricse, soudců okresů Cumberland. Další porada se konala na žádost indiánů za přítomnosti pana Galbreatha a pana Croghana a indiáni se na ní vyjádřili následovně: ‚Bratři, hodně jsme přemýšleli o tom, co jste nám sdělili. Že jste přišli odehnat lid, jež se usadil za kopci a jsme rádi, že vás při této příležitosti vidíme. Radě Onondagů leží záležitost nesmírně na srdci a my se obáváme, že navzdory péči guvernéra to může dopadnout jako během mnoha předešlých pokusů. Lidé se nyní možná nechají odradit, ale příští rok přijdou znovu a pokud se tak stane, Šest národů to již nebude snášet. Abychom tomu zabránili, doporučujeme guvernérovi, aby pro záležitosti za horami určil dvě nebo tři věrné osoby, které by jemu i nám byly příjemné, a aby měly pověření okamžitě cizince vyhostit a každého, kdo by se pokusil na onom místě bez souhlasu Šesti národů usadit.‘ Za tímto účelem nám věnovali wampum a na oplátku jeden dostali od magistrátních úředníků s nejsilnějším ujištěním, že splní svou povinnost.
V úterý dvacátého druhého května Matthew Dill, George Croghan, Benjamin Chambers, Thomas Wilson, John Finley a James Galbreath, soudci zmíněného okresu Cumberland za účasti zástupce a šerifa přijeli k Big Juniata, místu, které se nachází ve vzdálenosti třiceti kilometrů od ústí řeky a asi šestnáct kilometrů severně od Blue Hills, což je místo indiány velmi považované coby náramný lovecký revír a našli tam pět srubů. Jeden vlastnil William White, druhý George Cahoon a další nedokončené měly patřit Davidu Hiddlestonovi, bratřím Georgemu a Williamu Gallowayovým a Andrewu Lyconovi. Výše jmenovaní předstoupili před soudce a na dotaz jakým právem se zmocnili pozemků a postavili si chaty, odpověděli, že na základě toho, že pozemky patří Pennsylvanii. Na dotaz, zda jsou si vědomí, že jednají proti zákonu a pohrdají vyhláškami, odpověděli, že sice jednu takovou proklamaci viděli, ale nemají, co by na to řekli a pouze žádají o milost. William White, George a William Gallowayovi, David Hiddleston a George Cahoon byli odsouzeni a Williama White, David Hiddleston a George Cahoon byli vzati do vazby. George a William Gallowayovi se postavili na odpor, dostali se do určité vzdálenosti od šerifa a volali na nás: ‚Můžete nám vzít naše pozemky a domy a dělat si s nimi, co se vám zlíbí. My vám je s radostí vydáme, ale do vězení se odvést nenecháme!‘

Příštího rána, což bylo ve středu dvacátého třetího května, se zmínění soudci vydali do srubu Andrewa Lycona, a když tam nenašli nikoho kromě jeho dětí, William White a další se nabídli, že se za Andrewa zaručí. William White, David Hiddleston a George Cahoon se zavázali zaplatit pokutu sto liber a podepsali dluhopisy v hodnotě pěti set liber, v nichž uvedli, že jsou vetřelci a nemají na držbu pozemků žádné právo. Když soudci přišli do srubu George a Williama Gallowayových, byly všechny jejich věci vyneseny ven a rokovalo se, co s prázdným srubem udělat. Došlo se k závěrů, že kdyby nebyly chaty zničeny, sváděly by k vetřelce k návratu, anebo podněcovaly další k porušování zákona. Pan Weiser vyslovil názor, že kdyby všechny chaty zůstaly stát, indiáni by mohli naší vládou opovrhovat a v zimě by vetřelce sami vyvraždili a jejich domy zapálili. Na základě těchto úvah byly sruby na můj rozkaz vypáleny. Poté se společnost odebrala do domu Davida Hiddlestona, jenž se zavázal dobrovolně odnést všechny věci, které se v chatě nacházely a ponechal mi je v držení, načež byla prázdná chata na můj rozkaz šerifem zapálena.
Následujícího dne, tedy čtyřiadvacátého května se pan Weiser a pan Galbreath spolu s šerifem a mnou vydali k ústí Juniaty s cílem informovat Andrewa Lycona, že je povinen podřídit se pokynům vlády. On však na nás namířil nabitou zbraň a hrozil zabitím prvního člověka, který se dotkne jeho majetku. Ihned na to ho šerif briskně odzbrojil. To celé se odehrálo před zraky indiánů, kteří si v noci náhodně poblíž rozbili tábor. Lyconovo chování je tak pohoršilo, že trvali na zapáleni jeho usedlosti, jinak že to udělají sami. Ze srubu byly vyneseny všechny věci Andrewa Lycona, prázdná chata byla zapálena a Lycon byl vzat do vazby.
Pánové Benjamin Chambers a George Croghan se od nás oddělili, a  když jsme se s nimi znovu setkali v okrese Cumberland, řekli nám, že byli u Sheermanova potoka neboli Little Juniaty, který protéká asi deset kilometrů za Modrou horou a našli tam Jamese Parkera, Thomase Parkera, Owena McKeiba, Johna McClareho, Richarda Kirkpatricka, Jamese Murraye, Johna Scotta, Henryho Gasse, Johna Cowana, Simona Girteeho a Johna Kilougha. Poté, co je usvědčili z nelegálního vniknutí na cizí pozemek a neoprávněnou stavbu srubů, zavázali je pod pokutou sta liber, ať se dostaví k zodpovědnosti soudu okresu Cumberland, který bude zasedat v Shippensburghu. Výše zmínění se zavázali k pokutě pěti set liber, pokud se okamžitě neodstěhují se všemi svými služebníky, dobytkem a majetkem a nepředají držbu svých domů panu Stevensonovi. Pán Stevenson nařídil zapálit některé z nejhorších domků, v nichž bydlely nepočetné rodiny a nebyly nijak vybaveny.
V pondělí osmadvacátého dubna nás v Shippensburghu přijali Samuel Smith, William Maxwell, George Croghan, Benjamin Chambers, William Allison, William Trent, John Finley, John Miller, Hermanus Alricks a James Galbreath, soudci okresu Cumberland a informovali nás, že se lidé z Tuscarora Path, Big Cove a Aucquicku chtějí podrobit zákonům. Pan Weiser nás naléhavě žádal zprostit úředních povinností neb má doma spoustu nutných záležitostí a soudci, ačkoli s velkým odporem souhlasili a on nás opustil.
Ve středu třicátého května se magistráti zdrželi dva dny kvůli dešti, než pokračovali přes pohoří Kittochtinny a vstoupili do údolí Tuscarora Path, kterým vede cesta do Alleghany. V tomto údolí bylo založeno mnoho osad a následující osoby, tj. Abraham Slach, James Blair, Moses Moore, Arthur Dunlap, Alexander McCartie, David Lewis, Adam McCartie, Felix Doyle, Andrew Dunlap, Robert Wilson, Jacob Pyatt, Jr., William Ramage, Reynolds Alexander, Robert Baker, John Armstrong a John Potts byli na základě vlastního doznání před soudci usvědčeni ze stejných přestupků jako lidé ze Sheerman's Creeku a všichni byli zavázáni dostavit se k soudu a opustit se všemi svými rodinami, služebnictvem, dobytkem a majetkem obsazené pozemky. Poté, co dobrovolně odevzdali své domy, bylo několik obyčejných srubů v počtu jedenácti vypáleno do základů a vetřelci krom několika málo dobrovolně odnesli všechen svůj majetek. Některé sruby byly opuštěné již dříve.  
V Aucquicku byli Peter Falconer, Nicholas De Long, Samuel Perry a John Charleton rovněž odsouzeni podle názoru soudců a jejich domovy vypáleny. Další lidé se dostavili před soud a byli odsouzeni na základě vlastního doznání ke stejným trestům, jako v předchozích případech. Na severním toku potoka byly vypáleny tři chaty. Zbývalo ještě navštívit Little Creek v okrese Franklin a Big a Little Conolloways na hranicích Marylandu, ale odmítli soudci jet.
Roku 1740, či 41 se Němec Frederick Star spolu s dalšími dvěma, či třemi krajany usadil na místě, kde jsme dříve shledali sruby Williama Whita, bratrů Gallowayů atd, což je jedno z nejlepších indiánských lovišť. Delawarové ze Shamokinu a zástupci Šesti národů, kteří roku 1742 navštívili Philadelphii a s vládou uzavřeli smlouvu, byli znepokojeni tím, zdali se tam ti lidé usadili se souhlasem guvernéra, či vlády. Pokud tomu tak bylo, jedná se o porušení smluv platných mezi Šesti národy a Williamem Pennem, který se nejslavnostněji zavázal nedovolit osadníkům usazovat se na výše zmíněných pozemcích, pokud je rada Šesti národů neprodá. Guvernér s velkou pravdivostí popřel, že by o nelegálním osídlení věděl, a když indiáni trvali na tom, že je třeba je okamžitě z poza hor vyhnat, slíbil vydat proklamaci a pokud nebude mít žádný účinek, uplatní proti nim v platnost zákony. Indiáni v téže smlouvě vyslovili velmi ostré výhrůžky vůči obyvatelům Marylandu za to, že obsadili pozemky, na něž neměli žádné právní nároky a prohlásili, že pokud nebude učiněno za dost právu, dojde k nepřátelství, pokud Maryland a Šest národů prostřednictvím guvernéra Thomase neuzavře smlouvu. Indiáni souhlasili s prodejem pozemků za dostatečně cennou náhradu, čímž bylo nebezpečí zažehnáno. Pozemkoví vlastníci byli tou dobou v Anglii, a když se seznámili se smlouvou, zjistili, že indiáni mají oprávněný důvod stěžovat si na osídlení v údolí Juniata, tak blízko od Shamokinu, a proto guvernéra naléhavě žádali vetřelce okamžitě odstranit, o což jsem se měl dle guvernéra postarat já, což jsem také v červnu 1743 učinil.  

V té době se na Big Cove usadit nikdo neodvážil. Bylo to místo pojmenované podle sevření nejjižnějšího pásma hřebenů Kittochtinny a Tuscarora a tvoří jakousi podkovu. Ohbí leží asi osm kilometrů severně od dočasné hranice. Mezi Big Cove a hranicí leží Little Cove a západně směrem k Potomacu leží Big a Little Conollaways. Roku 1741 se začalo proslýchat, že se tam začínají usazovat lidé, někteří z Marylandu a někteří z Pennsylvanie. Jelikož v té době vlády obou provincií moc nevycházely, guvernér Pennsylvanie na osadníky poslal šerifa. Hned na to začala francouzská válka, a tak někteří lidé využili zmatku doby a paradoxně se vkrádali do pohraniční oblasti Big Cove, takže na konci války tam prý sídlilo třicet rodin nedbaje na varování vlády ohledně indiánského nebezpečí a faktu, že inkriminované pozemky nebyly od domorodců odkoupeny. Na konci války jim pan Maxwell, jeden ze soudců okresu Lancaster doručil zvláštní vládní poselství, v němž stálo nařízení ohledně vystěhováni, aby nezpůsobili další zbytečnou roztržku, což ovšem nemělo žádný účinek.
Pokud si dobře vzpomínám, byla to všechna nelegálně zabraná místa, než průkopníci před třemi lety odešli do údolí Path a Tuscarora Gap východně od Big Cove. Usadili se ještě na místě zvaném Aucquick a Sheerman Creek východně od údolí Path jímž vede současná silnice z Harris Ferry do Alleghany, a nakonec rozšířili své farmy až k Big Juniatě. Indiáni si neustále stěžovali na čím dál větší ztrátu svých lovišť, a předvídali že mezi jejich válečníky a osadníky dojde nevyhnutelně k hádkám a ztrátě přátelství, tudíž naléhali na jejich rychlé vystěhování. Vláda tam roku 1748 poslala šerifa a tři soudce vedené panem Weiserem, avšak osadníci byli navzdory všemu nezastavitelní, i když tamní pozemky nebyly o nic lepší než ty v legálně zakoupených částech provincie. Většina těchto osad vznikla za vlády pana Palmera a Vaši ctihodnosti je dobře známo, že kvůli své nepřítomnosti na kontinentě nemohl zaručit bezpečnost provincie, zvláště pak pohraničních vzdálených oblastí.
Když jsem zjistil dané skutečnosti, nevěřil jsem, že zlo bude účinně odstraněno, tak jsem chudým rodinám poskytl dotace, aby se mohly usadit na kterékoliv parcele ze dvou milionů akrů nedávno koupených od indiánů. Pro početné rodiny jsem měl náhodou několik svých volných plantáží, aby na nich hospodařily bez povinnosti pachtovného, dokud se nepostaví na vlastní nohy. Pokud však nedodrží dohodu a svévolně odejdou, padne na ně přísná ruka zákona.
Snad je vhodné ještě dodat, že vypálené chaty a sruby neměly velkou hodnotu, protože je chasníci postaví za den, či dva a sloužily jim coby dočasné útočiště.
Richard Peters, 2. července 1750.“

Od té doby se ona lokalita jmenuje Burnt Cabins čili „Spálené sruby“ a potomci tehdejších „squatterů“ zde žijí dodnes. V červenci 1750 dostala vláda befél od jistého pána Delanyho: „Kdyby se lidé z Big Cove a Little Cove obrátili na provincii Maryland, mohli by pozemkové granty získat, a kdyby se osadníci z údolí Tuscarora Path obrátili na Virginii, nepochybuji, že by pochodili stejně.“ Nicméně úřadům byly zaslány petice obyvatel, v nichž bylo uvedeno, že si nepřejí být poddanými ani v provincie Marylandu ani provincie Virginie, pouze žádali o povolení zůstat, dokud nebudou vymezeny hranice provincií na pozemcích zakoupených od indiánů.
Návrh nebyl samozřejmě přijat a byly vydány pouze neúčinné vyhlášky ukládající provinilcům přísné tresty, což ovšem guvernér Hamilton pokládal za naprosto zbytečné, protože na hranicí hrozilo nebezpečí ze strany Francouzů a jejich indiánských spojenců. Angličané rovněž potřebovali domorodé spojence, proto uzavřeli smlouvu v Albany roku 1754. Thomas a Richard Pennovi věděli, že vláda není schopna odstranit squattery, pročež odkoupili od sačemů za nepatrnou částku čtyři sta liber velkou parcelu půdy, v němž bylo zahrnuto i údolí Juniata. To mělo indiány uspokojit a zajistit jim patřičný zisk.
Jenže u podpisu smlouvy nebyli přítomní všichni důležití náčelníci a sačemové, což mělo za následek velké znepokojení, a i ti, kteří u podpisu byli, prohlásili, že byli podvedeni. Tlumočník Conrad Weiser ve svém deníku uvedl, že nespokojenost s transakcí byla všeobecná, poněvadž indiáni nerozuměli práci zeměměřičů a nesouhlasili, aby hranici tvořila západní větev řeky Susquehanny. Podle Smitha tam byly zahrnuty pozemky Šavanů, Delawarů, Nantikoků a Tutelů. Nespokojenost byla tak veliká, že pozemkoví majitelé parcely ležící severně a západně od pohoří Alleghan vrátili, avšak nutno dodat, že to pro farmáře byly neatraktivní a neúrodné lokality. Ne tak pro chudé squattery, pro které vládní proklamace byly pouhým cárem papíru. Usazovali se hlavně v údolí řeky Conemaugh, dokud vláda roku 1768 nevydala tento zákon: „Pokud některá z osob usazena na nezakoupených pozemcích opomene nebo odmítne vystěhování do třiceti dnů od úřední výzvy, … bude pravomocně odsouzena a potrestána smrtí bez nároku na duchovní útěchu.“ Neexistuje žádný záznam o tom, že by k takové exekuci někdy došlo, dokud nedošlo ke zmírnění tohoto zákona a trest smrti nahradily pokuty, či odnětí svobody a podle záznamu pokuty nikdy státní pokladnu neobohatily.
Během indiánských válek v letech 1762-63 mnoho osadníků z údolí uprchlo do hustěji osídlených oblastí. Když indiáni z Ohia v říjnu 1764 zakopali bojovou sekeru, farmáři se opět ve velkém chopili pluhů a Pennsylvanie začala rychle prosperovat a údolí Juniaty se začalo valem zalidňovat. Zpočátku se jednalo hlavně o Ulstermany, za nimi začali po roce 1767 přicházet němečtí luteráni, irští katolíci a nějací francouzští hugenoti. Stavěly se pevné domy, obecní domy, pevnosti a vznikaly společenské komunity bez ohledu na náboženské rozdíly. K prvnímu masivnějšímu osídlení horní části údolí došlo v letech 1765 až 1770, poněvadž nebezpečí, které hrozilo ze strany válečnické stezky Kittaning bylo příliš velké, a kde se se v letech 1776-1782 uskutečnila většina masakrů.