Cesta do Ameriky - Nahkohe

15. 01. 2018

David Thompson I.

Cesta do Ameriky

Byl pošmourný londýnský den a mé pocity byly podobné. Stal jsem na přístavním molu a naposledy se díval na město, které kdoví jestli ještě někdy uvidím. A kdo ví, jestli vůbec ještě uvidím starou dobrou Anglii. Čekala mne totiž cesta do Ameriky, někam daleko na sever, až na samotný konec světa, až do Hudsonova zálivu, přesně do pevnosti Prince of Wales, a kdo ví, co mne tam čeká. Je osmadvacátý květen roku 1784 a já nastupuji na palubu lodi Prince Rupert coby mladší úředník společnosti Hudson Bay.

Vypluli jsme z Temže na otevřené moře a nabrali severní kurs, směrem ke Skotsku. Jelikož nikdo z důstojníků ani posádky neměl žádné zásoby alkoholu, využili jsme příležitosti, když se k nám třetího června připojil holandský pašerácký člun. Zajeli jsme na skryté místo, aby nás nenachytali celníci, kteří neustále pročesávali pobřežní vody. Šéfem pašeráků byl šikovný mladík, a ten nás zavedl do podpalubí, kde měl důmyslně ukryté zboží. Všechny lahve měly standartní velikost a špunty uřezané těšně u hrdla, krom jedné. Tu nám mládenec podal a nechal kolovat. Byl v ní opravdu skvělý džin. Chtěli jsme však ochutnat i z dalších lahví a tehdy jsme shledali, že je v nich čistá voda. Byl to obyčejný podvodník.

Druhý den ráno za svítání jsme potkali další loď, tentokrát rybářskou. Ti bodří muži nachytali mnoho ryb různých druhů a náš kapitán od nich koupil platýse. Rybáři peníze nechtěli, ale vzali si od nás staré lano, aby mohli upevnit nějaké koše. Náš kapitán byl s obchodem spokojen, tak mi řekl, abych naplnil svůj klobouk lodními suchary, a dám je rybářům. Svůj široky klobouk jsem naplnil, až po okraj, a když jsem procházel kolem kapitána, slyšel jsem, jak zavrčel: „Aby ho čert spral! Už ho nikdy nepošlu pro žádné suchary!“ Když jsem dal suchary rybářům, tak je to potěšilo, že mi dali vědro plné sleďů, což bylo k solenému masu příjemné zpestření a kapitán byl opět spokojen.

Šestého dne jsme zastavili v přístavu Stromness (Severní Skotsko), kde kotvily další tři lodě, které s námi měly plout do Hudsonova zálivu. Jejich kapitáni čekali na závěrečné instrukce a plavební pokyny, které jsme vezli mi. Přístav Stromness využívali již staří Vikingové a říkali mu Hamnavoe, což znamená „Pokojný přístav.“ My využívali tento severní přístav hlavně za válek s Francouzi, poněvadž bylo bezpečnější plout severní cestou než přes La Manche.

Doposud jsem krom Londýna nikde ještě nebyl a posledních sedm let jsem proseděl ve škole, která se podobala spíše klášteru. Život mi alespoň zpestřovaly procházky po westminsterském parku a londýnském mostě. Rád jsem četl knihy a mezi mé nejoblíbenější patřily Příběh prince Genžiho, Perské a arabské historky, Robinson Crusoe a Gulliverové cesty. Ze školy jsem měl jisté znalosti o zeměpisu, takže jsem mohl vést o ledačem zeměpisném slušnou konverzaci, ale dnes jsem doslova ztratil řeč. Brzo ráno jsem si totiž vyšel na palubu a na obzoru spatřil modré hory severního Skotska zalité raním sluncem. O něčem takovém jsem nikde nic nečetl, poněvadž něco tak kouzelného nelze slovy ani popsat. Byl to ovšem jenom letmý obrázek krásy, poněvadž vidět tady daleko za obzor je vzácnosti, jak zakrátko vysvětlím.

Sledoval jsem místní lidi, jak sbírají mořské řasy na otop. Je to pro ně nutné, poněvadž v okolní krajině nerostou žádné stromy. Ti dobří lidé hned při odlivů slézají hrubé a skalnaté břehy, aby do velkých košů nasbírali ty hnědé rostliny. Ty se pak musí vysušit, a když s nimi topíte v kamnech, či krbu, z komínů se valí dým stejně tmavý, jak z uhlí.

Jednoho dne pozval náš kapitán ostatní kolegy a nějaké džentlmeny z pobřeží na večeři. Jenže kouř z pěti přístavních pecí byl tak hustý a vítr nepříznivý, takže v přístavu byla tma jak v pytli. Náš bocman je požádal, aby ty pece zhasli, ale oni odmítli, tak jim začal vyhrožovat, že jim je rozstřílí děly. Ti drsní Skoti mu ale odpověděli: „Klidně nám můžete vzít naše životy, ale naše živobytí si vzít nedáme!“ A když selhaly hrozby, přišly na řadu úplatky. Skoti nám vysvětlili, že za každý den mají výdělek deset pencí, proto jim bocman vyplatil šilink. Chlapi své pece uhasili, takže se kouř brzy rozptýlil a my opět viděli denní světlo. Nemohu si pomoci, povaha místních lidí je obdivuhodná. Pracují tvrdě a v mokru za pouhých deset penci denně a přitom si ještě vesele zpívají.

Pohled na nejbližší okolí byl pro mne cizí. Když ho srovnám s parkem Westminsterského opatství v jarním období, je tohle dokonalá pustina. Zahrady v parku jsou úžasně zelené a malebné, zkrátka radost pohledět, zatímco zde je holá půda, skály a balvany. Byl tu jen starý zohýbaný dub, pod jehož stínem jsem rád vysedával, protože to bylo to nejhezčí v přístavu. Nechápal jsem, jak zde mohou ti lidé žít. Všechno je tu tmavé. Jejich nízké domy bez oken a všudypřítomný štiplavý kouř.

Domorodci se však ve velké míře zabývají pašeráctvím. Jelikož cla za alkohol jsou velmi vysoká, stal se z pašování kořalky i jiných věcí výnosný obchod. Proto nikdo z kapitánů, důstojníků a posádky našich lodí nekupoval alkohol v Anglii. Věděli, že zde nakoupí levněji a v lepší kvalitě, nežli v Londýně. Jednoho odpoledne jsme šli s jedním poddůstojníkem do jednoho z těch nízkých tmavých domů. Trvalo to asi tři, či čtyři minuty, než jsme si všimli, že uvnitř sedí před krbem muž v prostém modrém kabátě. Můj společník se ho zeptal, zdali by se zde nenašel opuštěný soudek džinu, který by prostému cestovali zpříjemnil nudnou zámořskou plavbu. Chlapík odpověděl, že to nebude žádný problém. Cena byla rychle dojednána a soudeček si rychle našel místečko na naší lodi. A tak to bude chodit na věky věků, pokud budou existovat vysoká cla a daně.

Kostel stál hned na břehu v přístavu. Místním duchovním byl reverend Falkner, džentlmen s pozoruhodně pěkným a silným hlasem, který dokázal své kázaní hezky přizpůsobit vzdělání svého stáda. Bylo zřejmé, že jej lidé měli ve velké úctě. Mnoho ze shromážděných sem přišlo z míst několik kilometrů vzdálených přes drsný a nehostinný kraj, přesto byl kostel plný. Muž, žena, čí dítě mělo na nohou modré punčochy a všichni si nesli pod paží své těžké střevíce. Když přišli ke kostelu, posedali si na kameni, obuli se, a potom teprve vešli dovnitř. Když mše skončila, vyšli zase ven, boty si sundali a odebrali se domů. Chovali se pozoruhodně pěkně, se vzájemným respektem a ohleduplnosti k ženám a dětem.

Když jsme vykonali veškeré přípravy pro zaoceánskou plavbu, zvedli jsme kotvy. Plavba proběhla poměrně klidně, až u amerického pobřeží se objevilo několik ledovců a úžina Hudson byla plná ledu. Pak se naše flotila rozdělila. Jedna z lodí plula do Fort Albany, zatímco druhá do Moose Factory, třetí do York Factory a my do Fort Prince of Wales, kam jsme připluli počátkem září 1784.

Hudsonův záliv je v podstatě vnitrozemské moře spojené s Atlantickým oceánem prostřednictvím Hudson Straits (Hudsonova úžina). Záliv má tvar podkovy a rozprostírá se na 310 000 kilometrech čtverečních. Ze západní strany se do něj vlévají řeky Seal, Churchill, Kíssiskatchewan (jedná se o řeku Nelson, kterou Kríové nazývají Powinigo nebo Powinini-gow – „Podivné peřeje“), Hayes, Severn, Albany a Moose. Na východní je to Rupert a několik dalších, jejichž jména jsou bezvýznamná, jelikož protékají neúrodnou a pustou zemí.

Řeka Churchill je v ústí asi dva a půl kilometrů široká. Roku 1745 tu postavili dobře zkonstruovanou pevnost s třiceti děly různých ráží. Do pevnosti připlouvá zásobovací loď jednou ročně, většinou na konci srpna, či počátkem září a na základně se zdrží maximálně deset dnů, jelikož místní drsné klima nedovolí, aby se déle zdržovaly. Cítili jsme den ode dne, jak se venku citelně ochlazuje.

Patnáctého listopadu široká a hluboká řeka Churchill úplně zamrzla a přitom za přílivu nebo úplňku stoupne o celé tři metry. Asi uprostřed října již zamrzly mokřiny i bažiny a celý kraj pokryl sníh. Asi dva měsíce byl pevnostní dvůr pod sněhem a u hradeb byly závěje tři metry vysoké. Na konci prosince se od severovýchodu přihnala sněhová bouře, která trvala celé tři dny. Dvůr byl kompletně zasypaný sněhem, takže jsme v něm sotva udělali cestičky široké něco přes metr. Sněhu jsme se úplně zbavili až na konci dubna. Bez sněžnic se tu v zimě neobejdete. Indiáni a mnozí z nás na nich umí dobře běhat, ale stane se, že si občas někdo vymkne kotník.

V měsících červenci a srpnu táhnou po řece pěkně tuční a velcí lososi, kteří se na jih od pevnosti nevyskytují. Kolem pevnosti žijí velké druhy zajíců, kteří hnízdí většinou mezi skalami. Jejich kožešina je silná, hustá, jemná a krásně bílá. Jejich kůže se posílají do Londýna, kde je okamžitě kupují holiči.

Země a zdejší klima má velký vliv na chování společnost i jednotlivců. Jeden se tady musí přizpůsobit okolnostem a extrémně chladnému počasí. Když jsou malé zásoby paliva, musíme šetřit, takže topíme akorát ráno a večer. Když byly nejmrazivější dny, scházeli jsme se všichni oblečení v bobřích kožešinách ve strážnici. Mrazy tu byly tak silné, že zdí pevnosti byly pokryte ledem o tloušťce deseti centimetrů. Ten led dokázal trhat i kameny, a když k tomu došlo, ozvala se rána, jako když vystřelíš z pušky. Všude v okolí bylo možné vidět takto roztříštěné kameny. Jednou jsem v červenci seděl na skále a střílel kolihy a vedle mne byl balvan, ve kterém byla puklina dva a půl centimetrů široká a takových balvanů je na severu nespočetně.

V zimě slídí kolem pevnosti lední medvědi. Jednou v listopadu, kdy bylo venku jenom půl metru sněhu, střetl se jeden z našich mužů s medvědem. Lovec nezaváhal a ihned na šelmu zamířil svou zbraní, ale nešťastnou klopýtl a spadl rovnou na záda. Medvědice k němu bleskurychle přiběhla a za sněžnice ho začala tahat ke svým mláďatům. Muži se po nějakém čase podařilo vzpamatovat a vystřelit. Zasáhl medvědici rovnou do břicha. Ta temně zamručela a svou oběť zanechala být. Chlapík nelenil a uháněl do pevnosti, co mohl.

Medvídě se dá docela dobře zkrotit. Jednou takové mládě přivedli do pevnosti hned poté, co zabili jeho matku a bratříčka. Nejdříve jsme ho museli chránit před našimi psi, ale medvěd byl brzo větší, než oni, tak si s nimi snadno poradil. Míša stále rostl a naučil se mnoha trikům, takže se stal našim oblíbencem, hlavně námořníci ho měli rádi a často s ním zápasili. Oblíbil si také naše pivo, a když se v sobotu přidělovalo, stál s chlapa ve frontě. Když Míša něco provedl, za trest žádné pivo nedostal. Jedné mrazivé soboty bylo pivo zmrzlé a mělo konzistenci jako sirup. Toho dne byl medvěd zrovna v zákazu, tak seděl tiše u skladu a ani se nehýbal. Když byl správce s rozdělováním hotov a chtěl zavřít dveře, medvěd vyrazil. K naprostému zděšení správce strčil hlavu do velkého sudu a na chlupech si odnesl nejméně galon piva. Nato si sedl doprostřed náměstí a začal pivo zpracovávat a přitom rozkošnicky mlaskal. Od té doby hádky mezi správcem a medvědem skončili a Míša měl svůj pravidelný příděl piva.

V sobotu námořníci fasovali i rum. Jednou v noci si Míša našel cestu do strážnice, kde začal ochutnávat grog s námořníkem, se kterým s oblibou zápasil. Věřte nebo nevěřte, medvěd se nakonec namazal, srazil svého kumpána na zem a lehl si na jeho lůžko. Námořník věděl, že kdyby se s Míšou pustil do rvačky, už by nevyhrál, tak ho zastřelil. Takový je osud každého medvěda. I když je zkrocený, nakonec je pro jeho velkou sílu příliš nebezpečný.

Dospělí medvědi mohou být vskutku monstrózní. Změřil jsem si jednu kůži nataženou na rám k vysušení a byla dlouhá 3,2 metry. Tlapa může vážit až patnáct kilo a drápy jsou až osm centimetrů dlouhé. Medvědí kůže je kvalitní, ale maso už tak moc ne. Tuk se hodí na výrobu oleje do lampiček. Medvěd je výborný plavec. Je třeba mít dobrý člun a čtyři veslaře, abyste ho dohonili.

Ačkoliv jsou arktické břehy plné ledních medvědů, Inuité málokdy nabízejí k prodeji jejich kůže a nejsou u nich ani moc k vidění. Medvěd lidi napadne jen málokdy, ale když se s vámi pustí do boje, bude to dělat tvrdě, až do konce. Je velice houževnatý, jak říkají indiáni „seepnak“ (silný život). Jen velmi zřídka ho zastřelíte jednou kulkou, tím méně šípem, který nemůže zlomit kost, proto jej indiáni ani Inuité neloví. Indiáni Nahathaway (Ti, kteří mluví našim jazykem – Kríové), jsou jediní místní lidé, kteří jsou ozbrojeni puškami a jsou dobří střelci. Na polárního medvěda si však troufnou nejméně ve dvou a střídavě na něj pálí, dokud ho nesloží.

A ještě na okraj. Narodil jsem se 30. dubna 1770 ve Westminsteru v Londýně. Mí rodiče pocházejí z Walesu, ale otec zemřel, když mi byly dva roky. Matka mne a bratra kvůli finančním problémům poslala do Gray Coat Hospital, což je škola pro znevýhodněné. Zde jsem se naučil mimo jiné matematiku a navigaci. V roce 1784 jsem studoval ve škole společnosti Hudson Bay. Nyní jsem v Americe, a kdoví jestli se jednou neproslavím.