David Thompson - Návrat - Nahkohe

Nakoupil jsem proviant a začal se připravovat na zpáteční cestu. Dvaadvacátého července jsem opustil Astorii v doprovodu Davida Stuarta s třemi malými dřevěnými kánoemi a osmi muži. Mou posádku tvořili dva Irokézové, čtyři Kanaďané a pán Cox. Všichni jsme byli ozbrojení. Každý měl ručnici a dlouhý nůž a pán Cox měl jednu z mých pistolí Mortimer. Byli jsme si dobře vědomi, že nás čeká cesta potencionálně nepřátelským územím. David Stuart a jeho lidé byli téměř neozbrojeni.

Pětadvacátého jsme propluli kolem indiánských rybářů. Při každém vytažení sítě měli naloveno asi deset kusů, jenže vzhledem k tomu, jak se na nás protivně dívali, jsme se ani nepokusili nějakou rybu od nich koupit. Utábořili jsme se na krátkou vzdálenost od Point Vancouveru. Voda byla vysoká tak, že zaplavila okolní louky. Nazítří jeden z našich střelil antilopu, sice masitou, avšak bez tuku. Byl to nám neznámý druh, drobně stavěný zbarvený, jako srna. Hrdlo, hruď a břicho měla bílou a rohy s třemi výrůstky. Maso bylo vskutku chutné.

 Sedmadvacátého k nám připlul v kánoi slepý náčelník doprovázený dvěma otroky. Kouřili jsme a kmet mi připadal nesmírně sklíčený. Po čase připluly další dvě kánoe a chlapi na nich se náramně mračili. Stuart je požádal o nějaké lososy. Oni beze slova přikývli a stále se ukrutně kabonili a nic nedonesli. Se vší námahou jsme pádlovali proti silnému proudu, abychom co nejrychleji měli tyto lidi za zády. Na noc jsme raději nechali kánoe na vodě připravení na sebeobranu.

Osmadvacátého. Bylo pěkné ráno a mně překvapila návštěva do kůže dobře oblečeného mladíka ozbrojeného lukem a šípy. Doprovázela ho pěkná žena v dobrém šatstvu. Manželé vstoupili do mého stanu a žádali mne o ochranu. Byl jsem poněkud v rozpacích, co odpověď. V muži jsem poznal bývalou manželku Kanaďana Boisverda, mého zaměstnance. Před třemi lety jsem ho požádal, aby ženu poslal zpět k jejímu lidu, ale ani vlastní kmen Kootaniů jí nechtěl. Dívka tedy putovala od vesnice k vesnici směrem k moři. Stala se věštkyní a dělala ze sebe muže. Měla mužské oblečení, mužské zbraně a oženila se s dívkou a tvářila se velmi žárlivě. U Činuků předpovídala nemoci, což se jim pramálo líbilo a mnozí jí hrozili smrtí, proto je nyní na útěku do rodné země.

 Kilometr plavby proti peřejím na nás čekali čtyři muži se sedmi lososy. Dali nám je darem, takže mne jejich změna chování docela překvapila, ale vhledem k tomu, jak jsme byli všichni hladoví, přirazili jsme ke břehu a utábořili se k jídlu. Mezitím mi indiáni vyprávěli, jak čekali na náš návrat od moře a přitom si podezíravě prohlíželi mužatku. Přísně si také měřili Stuarta a jeho doprovod. Vyprávěli, jak byli silným národem, než je postihla zlá nemoc (neštovice). Dva nejsilnější muži všechny vesničany schovali pod hlínou. Ujistil jsem ho, že nemoc určitě nepochází od bílých lidí a indiáni, že jsou dost silni, zkoušku ustojí a zase budou každý večer tančil a zpívat. Ukázal jsem na nebe se slovy, že pánem země je Velký duch a z jeho vůle budou žít tisícovky jejich synů a vnuků. Indiáni vypadali spokojeně a poděkovali mi. Mně však bylo zcela jasné, že by mužatce sedící za mými zády ihned vrazili dýku do těla.

Pluli jsme dál, dokud nás nezastavily silné peřeje, které jsme museli obejít. Stuartové kánoe vydlabané z kmene byly na přenos příliš těžké, tak je museli po hrubých skalách s velkou námahou táhnout, což bylo velké zdržení. Stuart musel najmout indiány, ale oni požadovali platbu, kterou nechtěl akceptovat. Mně však připadalo, že chtěli spíše za každou cenu vyvolat hádku a rvačku. Byli vyzbrojeni palicemi, kterým říkáme „dvojité kříže.“ Je to palice, jež má na každé straně usazené dvě ostří. Jsou to strašné zbraně a indiáni je neustále před námi významně brousili. Jeden z nich ke mně dokonce několikrát předstoupil, jako by mně chtěl udeřit, tak jsem tasil pistol a přiložil mu ji na prsa. Bylo tam i několik důstojně vzhlížejících mužů, kteří toto neurvalé chování očividně neschvalovali.

Obcházeli jsme ty ohromné peřeje a indiáni nejevili žádnou ochotu nám pomoci. Špatnější ovšem bylo, že se naše síly rozdělily, poněvadž Stuart byl stále u pat peřejí. Spěchali jsme, jak jen to šlo, abychom se dostali z dosahu těchto lidí. Jestli nám hrozí nebezpečí, rozhodně nesmíme dát najevo žádné naše obavy. Náčelníci pokynuli mladým mužům, ať nám pomohou a oni to kupodivu pohotově udělali, přesto tam bylo ještě dost válečníků s nepřátelským výrazem ve tvářích. Zdolali jsme nejhorší část portáže a posadili kánoe na vodu. Naložili jsme rychle zavazadla a odpluli k čedičovému ostrohu, na které nás nebudou indiáni moci obklíčit. Patnáct metrů od nás se rozestavěli paralelně s řekou bojovníci vyzbrojeni křížovými palicemi, a luky. Věděli jsme, že jejich šípy jsou otrávené. Lučištníci měli jeden šíp založen v tětivě a další tři drželi v pohotovosti. Přikázal jsem mužům, aby si připravili pušky a vystřelili, kdyby na nás indiáni vypálili šípy. Pan Coxe na ně mířil mou velkou pistolí. Za patnáct minut, které nám však připadaly, jako půlhodina se konečně dovlekl Stuart. Naložili jsme všechno jeho zboží do jedné kánoe a odpluli pryč vděční, že jsme zase šťastně pohromadě.

U táborového ohně jsme se snažili přijít na to, co indiány vedlo k takovému jednání. Proč se chovali na jedné straně laskavě a na druhé tak zrádně? Požadovanou práci vykonali dobře, ale přehnanou mzdu byli ochotní si vynutit násilím. Naštěstí se spokojili s tabákem nevalné kvality. Ti lidé ukradou vše, co není pod pečlivým dohledem, a to, co ukradou zarputile odmítají vydat. Všiml jsem si, že agresivní muži měli mezi třiceti a padesáti lety a pocházeli od moře. Jistě mezi nimi bylo i několik přátelských typů a jeden z nich za námi přišel s nožem v ruce a tichým hlasem nás varoval před nebezpečím. Povzbudil nás k odvaze a poradil, ať držíme stráže.

Devětadvacátého. Naštěstí pro nás byla země kolem řeky v délce deseti kilometrů zaplavena, takže ze břehu nám nehrozilo žádné nebezpečí. Indiáni v dáli dál sledovali řeku a stále na sebe něco volali. Blížil se bod zvaný Point of Bory, což bylo vhodné suché místo hodící se pro útok. Volání válečníků bylo stále častější a hlasitější, takže jsme mohli odhadnout, kde se pohybují. Díky tomu jsme přepluli na druhou stranu řeky a k jejich zklamání jim zmizeli z dostřelu. Bylo jisté, že nás chtějí zabít a oloupit, avšak nechtěli přitom utrpět žádné ztráty. Zdá se, že každý z nich si velel sám. Jak se chovají na řece v kánoích, nevím, ale na souši to jsou fušující ťulpasové. Vděční Všemohoucímu za ochranu jsme pluli asi dva kilometry, než jsme přirazili ke břehu a z lososů si připravili snídani. Po další cestě jsme se utábořili a těšili se na setkání s přátelskými indiány, na jejichž území jsme se měli nacházet. Brzy připlula kánoe se čtyřmi muži, kteří byli na cestě k Shawpatinům nakupovat koně. Řekli nám to, co jsem předpokládal, že ti agresivní indiáni byli štváči od moře. Jako obyčejně jsme na oheň sbírali naplavené dříví.

Třicátého jsme připluli k vesnici Shawpatinů a konečně jsme kouřili s indiány, kterým jsme mohli důvěřovat. Jednatřicátého. Břehy řeky tvoří čedičové skály vysoké, jako zdi. Na souši rostla bídná tráva, která by neuspokojila ani pro ovce. Před námi byl vodopád, který jsme museli obejít po osmikilometrové portáži. Poslali jsme tlumočníka za indiány se žádostí o pomoc a nějaké lososy. Odpoledne přišlo několik mužů s koňmi a rybami a za tři hodiny byla práce hotova. Řekli, že se k nám blíží cizí válečníci se zbraněmi, tak jsme se raději připravili na obranu. Přicházející indiáni viděli, že jsme ozbrojeni, tak se zastavili. Po ostré výměně slov odešli a my drželi stráž celou noc. Byli to opět indiáni od moře.

Čedičové skály jsou monumentální. Procházel jsem jimi několik hodin, a bylo to jako procházka mezi rozvalinami starodávných pevností, či chrámů. Zkoumal jsem je na mnoha stech čtverečních kilometrech a shledal jejich nezničitelnost. Žel člověk ani zvíře v nich obživu nenajde.

Druhého srpna jsme se vydali na řeku brzy ráno a urazili cirka padesát kilometrů. Propluli jsme kolem několika indiánských osad, jejíž obyvatelé se vesměs zabývali lovem lososů. Viděli jsme mezi úlovkem kus měřící téměř jeden a půl metru, avšak zdaleka to nebyl největší kus, který jsem kdy viděl. Zdolali jsme další peřeje. V řece i na pláži je hodně mušli, ty se ale k jídlu moc nehodí, ledaže člověka trápí velký hlad. Jsou nevýživné a vodnaté. Lidé, se kterými jsme kouřili, byli zvědaví na naše zážitky od moře, nejvíce ze všeho je však zaujal příběh o ženě s lukem, která měla manželku.

Třetího srpna se ráz krajiny zlepšil. Objevily se zatravněné louky s pastvinami vhodnými pro ovce. Lesy tu stále nebyly. Přibylo tu však náramně chřestýšů, zvláště nenáviděných těch černých. Čím se živí, nemám tušení, neboť tu nejsou žádní malí ptáci, ani stopy po hraboších na písečném břehu. Černý chřestýš má příznačně černý obličej, široký a dlouhý, jako zjev ďábla. Předpokládá se, že ze všech zdejších hadů je nejvíce jedovatý, podle toho jsme si na ně dávali dobrý pozor. Proto pokaždé, než jsme vystoupili na břeh, napřed jsme na půdu házeli pádla, abychom plazy vyplašili. Ráno jsme vstávali, když padala rosa a spěšně a pečlivě složili přikrývky a kůže a pevně je svázali, abychom si byli jisti, že se do nich nedostanou hadi vylézající ráno ze svých písečných děr. Rosu a déšť hadi nesnášejí, naopak milují všechno teplé a měkké, jako jsou například přikrývky. Jednou takhle večer, jsme polehávali u ohně a pekli rybu. Když jsme se chystali k jídlu, jeden z mužů ze sebe odhodil přikrývku a zkoprněl. Zpod jeho deky se totiž vyplazil chřestýš a vztyčil se jen kousek od mužovy tváře připraven ke kousnutí. Vskutku jsme nevěděli, co si přesně počít, ale had naneštěstí zmizel, když si nás všiml. Had octnuvši se v nebezpečí, couvne kousek zpátky, a pak vztyčí třetinu svého těla kolmo vzhůru připraven k obraně. Oba z jeho dolních tesáků mají jedový váček. Lovci mne ujistil, že pokud plně vzrostlý chřestýš kousne do masité části těla, musí se okamžitě místo vyříznout, jinak oběť do čtyř minut zemře. Jednou jsem viděl, jak lovce lehce kousnul had a on si ten kus masa rychle vyřízl a postižené místo vysál. Krom toho, že mu noha ztuhla, jako špalek a byla necitelná, byl v pořádku a mohl dál lovit. Chřestící ocas chřestýše občas varuje zvířata před potencionálním zlem. Někdy jsme se bavili tím, že jsme dlouhým vrbovým prutem hady šlehali a oni sebou divoce mrskali, skákali a dělali chrastítkem překvapivý hluk.  Zdá se, že se živí hlodavci a malými ptáky. Jediní indiáni užívající jejich jedu k otravě šípů, jsou ti lotři od moře. Jed opatřují staré vdovy. Jdou na lov se dvěma vidlicovitými tyčemi, kterými hada přišpendlí k zemi u hlavy a ocasu a hrubě jim z hlavy vyrvou zuby i s jedovými váčky. Neškodný had je pak propuštěn. Železné, či kamenné hroty se do jedu namáčejí a následně usuší. I pouhé škrábnutí otráveného šípu je fatální. Pan Alexander Stuart se jednou dostal do šarvátky s přímořským indiánem kvůli krádeži. Indián ho takovým šípem zranil na rameni a ta rána ho soužila celých pět let a uspíšila jeho smrt. Na severu se vyskytují čtyři druhy chřestýšů. Tři jsou běžné v Horní Kanadě a mají kratičká chrastítka a nejsou tak jedovatí. Ovšem černý chřestýš od Missouri a Columbie je nebezpečný a na teplých písčitých březích těchto řek se jich vyskytují tisíce. Pamatuji si, jak na Missouri přecházel přes písčitý břeh statný bizoní býk. Vyplašení hadi ho začali zběsile kousat a nebožák skákal a kopal kolem sebe coby mladá laň, avšak nepadl. Hadi mají v břišní dutině pěkný bílý tuk, který je dobry na mazání bolavých a zatuhlých kloubů. Viděl jsem muže, který bolesti sotva stál na nohou, ale mazání z tuku ho opět postavilo na nohy. Chřestýš se nebojí žádného zvířete krom prasete. To žravé hovado je pán. Jakmile vepř uvidí hada, se zvláštním chrochtáním se za ním pouští nejvyšší rychlostí a plaz se snaží stejným úsilím dostat pryč, avšak prase ho čapne za hřbet, překousne a konec rychle zhltne. Zbytek hada se vine v utrpení pryč a vůbec se neotáčí, aby se mstil. Vepř ho dohoní a sežere i ten zbytek s hlavou. Co působí tak silnou nenávist prasete k hadovi, že je daleko silnější, než je láska k životu, je záhadou. A proč se extrémně jedovatý had děsí prasete, je stejným tajemstvím. Hadí kůže se používá na výrobu luků a maso se jí občas a říká se, že chutná, jako úhoří. Lovci si na ochranu před hady dělají nákotníky z prasečích zubů, a pokud je známo, nikdo s touto ochranou nebyl uštknut. Na sever od padesáté rovnoběžky se hadi nevyskytují.

 Pátého a šestého srpna bylo pěkné počasí a my ujeli nějakých sto kilometrů proti silnému proudu a přes nejdivočejší peřeje kolem čedičových skal roztodivných tvarů. Řeka je zde devět set metrů široká. Propluli jsme kolem přítoku řeky Shawpatin a užili jsme si těžkou práci a hodně přenášení. Minuli jsme také několik indiánských rybářských osad.

Shawpatinové jsou pěkní lidé. Muži, ženy i děti. Jsou čistí a mnozí dobře odění v šatech z kvalitní kůže. Byl na ně pěkný pohled. Utábořili jsme se u nich a oni nás pobavili zpěvem a tancem. Koupil jsem od nich koně pro mého tlumočníka, jako odměnu za jeho služby. Kouřili jsme a klábosili dlouho do noci a indiány dost zajímal průběh cesty k moři a potěšila informace o zásobovací lodi, která by měla připlout příštím rokem. Je očividné, že se na obchod dobře připraví.

Šestého jsme opustili přátelskou vesnici se srdečnými přáními pro náš bezpečný návrat. Pustili jsme se proti silnému proudu a voda byla vysoká a u břehu vyčuhovaly z vody jen vrcholky vrb. Souše byla písečná a porostlá trsy hrubé a tvrdé trávy. Nespatřili jsme ani ptáky ani zvěř. Kouřili jsme ve čtyřech malých vesnicích a nakoupili lososy menších druhů, dobrých a chutných. Jedna vesnice o padesáti rodinách nás úzkostlivě očekávala. Uvítali nás proslovem, zpěvem a tancem dokud se neunavili a neochraptěli. Opět jsme kouřili a povídali si. Vzhledem k tomu, že dál jsme nemohli na kánoích, musel jsem koupit koně. Všechno, co jsem jim řekl, kvitovali výkřiky „Oy! Oy! Slyšíme tě!“ Dostali jsme osm koní a válečný štít z losí kůže. Sedla však neměli, proto jsme museli použít přikrývky.

Devátého jsme uložili kánoe pro budoucí použití. Byly sice již notně děravé, ale nic, co by se nespravila klovatina. Zatímco jsme pracovali, přišli za námi stařešinové a náčelníci, aby nám vysvětlili, že jsou sice dobří lidé, ale nemohou rozdávat zadarmo, leč jsou chudí, tudíž očekávají za dary nějakou protihodnotu. Chápal jsem to, tak jsem každému majiteli koně, dal směnku v hodnotě deseti bobřích kůží splatnou v každé obchodní stanici. Indiáni byli velice potěšení, ačkoli nechápali, jak kousek papíru může mít cenu koně.

Šli jsme na východ pustou krajinou chudou i na trávu, kde jsme neslyšeli ani syčení hadů a jenom sem a tam jsme na vysokém nebi spatřili orla. Naštěstí zde nebyly ani roje strašných moskytů a ovádů. Populace indiánů na březích Columbie může být odhadnut na čtrnáct tisíc duší. Milují tabák, který je jejich přítelem v čase tísně a oblažuje duši. Zdá se, že deset měsíců v roce jsou závislí čerstvých, či sušených lososů a zbytek roku žijí z lesních plodů a něco málo zvěře. Indiáni z horního toku jednou za rok přecházejí hory lovit bizony, čímž riskují přepadení ze strany Pieganů.

Jedenáctého srpna se ráz krajiny příjemně změnil. Půda byla úrodná, tvořena hnědou hlínou. Země byla zavlažována mnoha potoky a kolem rybníčku rostly vrby a vzduchem se nesl hlas ptáčku. Louky byly zelené a skýtaly pastvu i pro stáda koní. Připluli jsme k obchodní stanici na přítoku řeky Spokane, ale tamní skladiště bylo žel prázdné a my museli porazit koně.