Indiáni z údolí Juniata - Nahkohe

Když první houževnatí Anglosasové vstoupili do údolí řeky Juniaty v Pennsylvanii, kam až jejich oko dosáhlo, viděli pouze hustý prales, nesmírnou přírodní krásu a úrodnost. Je nabíledni, že na hřebeni hor Tuscarora dlouho neotáleli a ani nepřemýšleli o nějakém riziku, sešli dolů a prohlásili údolí za svůj nový domov. A vedlo se jim dobře. Zemi obývali přátelští indiáni, a tak je veškeré starosti o budoucnost netrápili. Na březích krásné řeky se proháněla stáda majestátních jelenů, průzračné proudy četných toků byly plné dobrých ryb a indiáni za tuto hojnost vděčili dobré vůli Pána života a krajinu pokládali za dar.

Údolí Juniaty zpočátku obývaly kmeny Delawarů, Munseeů, Šavanů a později Tuskarorů. Nejstaršími obyvateli však byli Delawarové (Leni Lenapové – Původní lidé) a pak se k nim přidali Šavani, kteří se kvůli své neklidné a bojové povaze často stěhovali. Šavanské skupiny, jež přišly z Floridy, se nejprve usadily u řeky Susquehanny, odtud si pak našly cestu k Juniatě. Tuskarorové na rozdíl od Delawarů a Šavanů, jež se řadili do algonkinské jazykové rodině, patřili k irokánům. Přišli z jihu a připojili se k Lize Irokézů.
Konoyové se v údolí usadili roku 1748 a irokézský řečník Aruehquay během jednání ve Philadelphii (1. července 1749) požádal guvernéra Hamiltona, aby jim přidělil nějaký pozemek. Zběhlý guvernér vrátil Konoyům wampum a seneckému náčelníkovi sdělil, že Konoyům nič nedluží, a když svou zemi opustili dobrovolně, mohou se toliko usadit mezi národy Juniaty. Konoyové pravděpodobně spokojeni moc nebyli, za to prohnaní Irokézové získali od Angličanů tabák, dýmky, padesát košil atd. Nantikokové přišli do údolí roku 1748 či 49. Mingové se usadili v údolí toku Kishacoquillas, v dnešním okrese Mifflin. Mingové byli pravděpodobně nejmírumilovnější, i když je dobře známo, že když přišlo na věc, byli to výjimečně stateční bojovníci. Byli celkem dost ovlivnění učením moravských misionářů Heckweldera, Zinzendorfa a Loskiela, což může vysvětlovat jejich pokojný postoj vůči sousedům i kolonistům.
Jelikož se Delawarové prohlašovali za původní národ (Dědečky) algonkinů, dá se předpokládat, že sem přišli dříve nežli Irokézové. Podle delawarské tradice byli jejich předkové mocnou skupinou divokých bojovníků, kteří přišli od západu přes husté lesy, krásná údolí a vysoké hory. A během svého tažení se setkali pouze s jedním nepřítelem, kterého „rozdupali pod nohama, jako buvol trávu pod kopyty.“ Podle archeologických vykopávek, jako byly vázy, dýmky, hliněné nádoby atd., se mohlo jednat o stavitelé moundů. Na březích řek Miami, Muskingum, Kanawha a Ohio byly nalezeny zbytky starobylých opevnění a dobře opracované nástroje, zjevně určené k válečným účelům, ale je otázkou, zdali by Delawarové tento vyspělejší národ dokázali porazit.
Delawarové a jejich sousedé nosili na krku dřevěný talisman v podobě jakési hlavy, který je chránil před nemocemi a zajišťoval úspěch v běžném životě. Podle moravského misionáře Loskiela neuctívali neživé bohy, ale že jejich uctívání spočívalo obvykle v obětních hostinách, buďto celého kmene nebo jednotlivých rodin. Na podzim po „dožínkách“ se na hostině podávalo hlavně medvědí maso a zvěřina a bylo všeobecným zvykem sníst vše beze zbytku. Po jídle se vytáhl buben a chřestidla a tancovalo se. Jeden z náčelníků obvykle zpíval chválu na adresu Pána života anebo opěvoval hrdinské činy předků. Další náboženský rituál spočíval v posvátném tanci určeném pouze pro muže. Tanečníci byli téměř nazí s tělem pomalovaným hlinkou. Jednalo se pravděpodobně o tanec pokorné lítosti. U dalšího obřadu se deset až dvanáct mužů a žen zahalilo do jelení kůže a směrem východu slunce prosili Pána života o požehnání. Existovaly samozřejmě ještě mnohé další náboženské obřady a oběti, jako například obětní hostina na počest ohně a na usmíření duchů před odchodem do války atd. Tuto část uzavřeme vyprávěním starého obchodníka, který roku 1750 mezi tamními indiány podnikal.
Na jaře roku 1750 dostal obchodník vzkaz, aby den nebo dva před prvním zářiovým úplňkem navštívil Standing Stone, jelikož se na ten termín chystá velká slavnost šesti až osmi kmenů. Hokynář s vyhlídkou na dobrý zisk přivezl z Lancasteru velké množství zboží a rumu a dorazil v určený termín. Postavil si stan na kopci nad indiánským táborem rozkládajícím se při ústí Stone Creeku. V den počátku slavnosti obchodníka probudil hlasitý křik shromážděných indiánů. Den pokročil, a když slunce dosáhlo zenitu, shromáždilo se na zelené louce na tisíc bojovníků a žen v nejlepších oděvech. Přesně v poledne povstal náčelník, o němž se obchodník domníval, že je nejméně stoletý, zatímco ostatní zůstali sedět se zkříženýma nohama. Obchodník delawarskému jazyku rozuměl natolik, aby zjistil, že se jedná o slavnost konající se každých sto měsíců. Bylo to poděkování za dobrý život a prosba za zachování národa. Po přivítání jednotlivých kmenů byla přinesena dlouhá dýmka, a ta se předávala od úst k ústům, přičemž každý muž si jednou popotáhl. Ženy tvořily vnější kruh a přihlížely. Společně s dýmkou postupovali dva dospívající chlapci s váčkem tabáku a stále dýmku doplňovali, aby nevyhasla. Trvalo celou hodinu, než dýmka dokolovala, a to za úplného ticha. Shromáždění se rozdělilo na malé skupinky a pod vedením vlastních šamanů a hudebníků se jali lidé oslavovat. Nad údolím začaly dunět bubny a zněl divoký zpěv a soumrační synové a dcery lesa se pustili do tance a věnovali se tomu náramně vášnivě.

Indiáni chtěli po obchodníkovi nějaký rum, ale přestože měl pět sudů, odmítal prý prodávat, jelikož byl opatrný muž a nepovažoval to za zcela bezpečné. Slavnostní den pokračoval dál ve znamení tance a zpěvu. Druhý den se konaly náboženské obřady a třetí den měl být závěrečný rituál, ke kterému byl pozván i obchodník se svými soudky. Večer byl zapálen velký oheň a indiáni kolem něj začali divoce tančit. Nejprve vykročili o tři nebo čtyři kroky dopředu, přičemž tělo nakláněli stejným směrem, pak se náhle zaklonili a postupovali dál držíc krok s bubnem a zpěvem. Jakmile se první skupina unavila, odtančila pryč a na její místo nastoupila další. Obrovský oheň osvětloval okolní kopce a v jeho záři zazněl hrdelní sbor znící na kilometry daleko. A rum začal působit, takže občas některý tanečník udělal chybný krok a šlápl na žhavé uhlíky a s bolestí odskákal pryč. Když se z vatry stala hromada žhavého uhlí, přinesl jeden indián živého psa a hodil ho na rozžhavenou kupu. Pak následoval další a další, až bylo na oheň hozeno deset psů. Zvířata se snažila samozřejmě utéct, ale indiáni stáli kolem a nepustili je. Psi spustili strašlivé vytí, ale indiáni je přehlušili hlasitým zpěvem. Zápach pečených psů nedělal obchodníkovi dobře a chtěl odejít, což mu pořadatelé nedovolili s vysvětlením, že musí zůstat do konce. Šamani vytáhli psí „pečeně“, rozložili je na dřevěné tácy a začali porcovat a roznášet maso mezi indiány.
„Nakonec přišli ke mně a náčelníky, kteří zůstali střízliví. Pach napůl upečených psů byl strašný. Jeden z nich ke mně přišel a kousek mi nabídl, že prý je zvláště vybraný a já jsem jejich vzácným hostem. Byly to nějaké nejlepší vnitřností. ‚Děkuji‘ řekl jsem, ‚nikdy nevečeřím psa!‘ ale to je neuspokojilo. Jeden z proroků pracující pod vlivem asi čtvrt litru mého rumu, trval na tom, abych to snědl. Opět jsem odmítl. Jeden z náčelníků mi sdělil, že se jedná o velmi posvátnou hostinu a pokud si nevezmu přidělenou porci, velmi je urazím a některý z opilých by mě mohl připravit o skalp. To už jářku nebyl žádný žert! Vložil jsem si psí sousto do úst s naději, že ho vyplivnu, ale oni mě pečlivě sledovali. Volky nevolky jsem ho jediným mocným pokusem spolkl. Snědl jsem svou porci a doufal, že bych mohl odejít. Vydal jsem se směrem k Aughwicku a na každém půl kilometru mi pes posloužil jako silné dávidlo. Druhý den mi bylo mnohem hůř, jako kdybych vypil galon vlastního rumu. Od té doby jsem si dával dobrý pozor, abych se už nikdy nezúčastnil žádné rudošské psí hostiny!“
Moravský misionář Heckwelder slyšící „mluvit stromy, jež četl v tekoucích potocích, slyšel kázat kameny a viděl Boha v každé věci“ naznačil, že společenské zvyky indiánů, jako například něžná péče o nemluvňata, velká úcta a respekt ke starým lidem, jsou ušlechtilými rysy jejich povahy. Loskiel zase dosvědčil, že indiáni „v běžném životě a konverzaci dodržují velkou slušnost. Obvykle se k sobě navzájem i k cizincům chovají laskavě a zdvořile a bez planých komplimentů. V konverzaci obou pohlaví dodržují největší slušnost a korektnost. Jsou družní a přátelští. Jsou stejně vznešení a svobodní. Jediný rozdíl spočíval v bohatství, věku, obratnosti, odvaze a úřadu.“

Jejich pohostinnost vůči cizincům neznala mezí a v některých případech byla dovedena až do krajnosti. Indián, který pohostinně nepřijal cizince pod svou střechu a nepostaral se o všechny jeho potřeby, jak jen to bylo v jeho silách, byl všemi svými známými opovrhován. Lhaní, podvody a krádeže, stejně jako cizoložství a smilstvo byly považovány za pohoršující skutky a byly trestány. Takto bylo, dokud se mezi indiány nedostal alkohol.
Na druhé straně byl indián ve válce krutý a nesmírně pomstychtivý a krevní msta mohla přecházet až na několik generací. Nenávist vůči nepříteli mohla být uhašena pouze krví. Křivdu si indián nesl v srdci celá léta a ta doutnala tak dlouho, dokud neskončila smrtí. Ba co víc, v jejich válkách se nebral ohled ani na věk, ani na pohlaví, ani na stav a hrdý bojovník opěvující velké a hrdinské činy svých předků, nebyl příliš pyšný na to, aby měl u pasu skalp nevinného nemluvněte! K jejich vyznání patřilo usmrtit nepřítele i tím nejkrutějším mučením a sám neočekával lepší zacházení, pokud sám padl do zajetí. Zabít nepřítele ve spánku bylo stejně čestné, jako porazit jej v souboji. Zastřelit nepřítele ze zálohy nebo ho vylákat ke zkáze zradou, bylo pokládáno za lstivost.
Indiáni obecně tvrdí, že se jim válka příčí a že se vyhlašují jen za nezbytných okolností. V tom případě se o záležitosti diskutuje a pokud po zralé úvaze většina náčelníků a válečných vůdců s válkou souhlasí, jsou učiněny rychlé přípravy a nepřátelskému kmeni je poslána červená sekera nebo válečná palice. Pokud je chycen někdo z onoho kmene, je zabit, skalpován a vedle něj položena červeně natřená válečná palice. Válka je vedena s největší zuřivostí, dokud jedna ze stran nepodlehne.
V údolí Juniata, na místě dnes známém jako Duncan Island se kdysi odehrála bitva s téměř vyhlazovacím charakterem, což si ještě pamatovali mnozí, kteří přišli do styku s prvními bělochy. Když se na místě stavěl průplav, byly vykopány stovky koster a léta se tam nacházely stovky kamenných hrotů šípů. Indiánská tradice pamatuje na kruté bitvy u Millerstownu, Tuscarory a Standing Stone. Na všech těchto místech se nacházejí válečné artefakty.
Mezi Irokézy a Delawary se celá léta táhly ty nejostřejší a nejhorší spory a nikdo si nepamatoval, jak dlouho to trvalo. Zdá se, že kmeny zakopaly své válečné palice krátce před Pennovým přistáním a Irokézové se chlubili tím, že s Delawarů udělali ženy. Delawarové to samozřejmě popírali na základě smlouvy, která je zavazovala být mírotvorci a prostředníky mezi ostatními národy a za tím účelem souhlasili, že odloží zbraně a budou se držet mírového wampumu, což bývalo obvyklou úlohou žen, proto se jim obrazně říká ženy. Takto svou situaci interpretovali Heckwelderovi a on neměl důvod jim nevěřit. Jakmile Irokézové díky spojenectví s Holanďany na Hudsonu získali střelné zbraně, brzy si podmanili mnohé okolní kmeny a pokračovali v expanzi dál. Delawarové se nakonec svého tíživého jha díky sačemovi Teedyuscungovi zbavili na základě smlouvy uzavřené v Tioze roku 1756, kdy si na Irokézech vymohl nezávislost.
„Ponížení tributárních národů však bylo při všech jednáních s bělochy mírněno otcovským ohledem na jejich zájmy a bylo dbáno na to, aby nedošlo k žádnému porušení jejich práv a aby s nimi bylo spravedlivě jednáno,“ tak praví úřední záznam, přesto bílí obchodníci koupili od irokézských náčelníků v červenci 1754 v Albany všechny pozemky ležící jihozápadně od hranice začínající dva kilometry ústím Penn's Creeku a vedoucí severozápadním směrem k západní hranici Pennsylvanie, na které si dělali nárok Delawarové a Šavani z údolí Juniaty, přestože jim toto území Irokézové zaručili coby posvátné loviště. Tento akt zrady ze strany Irokézů vedl k tomu, že se mnoho kmenů bez domova přidalo k Francouzům, a jak dodal jeden spisovatel: „K ceně za půdu se přičetla i krev Braddockových vojáků!“
Vraťme se ještě k původnímu osídlení údolí. Indiáni tedy přijali bílé přistěhovalce s otevřenou náručí a poskytli jim dosažitelnou pomoc. Indiáni sdíleli s novými hosty vlastní wigvamy a zajistili jim veškeré dostupné pohodlí. A jak se odvděčil bílý muž? Jen málokterý to upřímně ocenil. Většina se chovala k „nevzdělaným“ indiánům s opovržením a pokládali je za vhodný objekt k vlastnímu obohacení, a to většinou bezohledným způsobem.
Navzdory zásahům do jejich práv, byli indiáni hodně shovívaví a válce se, pokud možno vyhýbali. Během francouzské a indiánské války a po jejím skončení se mnozí indiáni vrátili a několik let žili v údolí Juniata nerušeně, než je začali v letech 1761-62 osadníci vytlačovat. Přicházeli v takovém množství, že po válce v roce 1764 jich větší část odešla a vrátila se až roku 1777, kdy se objevili jako spojenci britské koruny. Britové je navíc povzbudili platbou za každý skalp dospělého i dítěte. Indiáni, kteří figurovali v loupeživých nájezdech v letech 1776-1781 byli Delawarové, Šavani, Nantikokové a Tuskarorové.

Teedyuscung (Až na okraj lesa) se narodil kolem roku 1700 poblíž dnešního města Trenton v New Jersey. Delawarové té oblasti se značně přizpůsobili životnímu stylu osadník, takže nosili oblečení evropského stylu, používali evropské zboží, mnozí konvertovali na křesťanství a mluvili anglicky. Přesto byli Delawarové roku 1730 od Trentonu vyhnání a Teedyuscung se přestěhoval se svou ženou a synem k soutoku řek Delaware a Lehigh v Pennsylvanii. Zde přišel do kontaktu s "divokými“ Delawary jež stále praktikovali náboženství a zvyky svých předků, přesto se stal jejich mluvčím. Delawarové ztratili většinu půdy v údolí Lehigh v roce 1737 a Teedyuscung s nimi zůstal až do roku 1749, či 1750, kdy vstoupil mezi Moravské bratry, ale tam nezůstal dlouho. Církev opustil roku 1754 a usadil se v údolí Wyomingu. Během pobytu mezi vysídlenými indiány se prohlásil za „krále Delawarů“ a převzal roli mluvčího mezi indiány z Pennsylvanie a koloniální vládou. Osadníci nicméně dál pokračovali v postupu na indiánské území a kmeny v údolí Wyomingu se začaly bránit. Z východu přišli osadníci z Connecticutu a dělali si nárok na celou severní Pennsylvanii. Na západě operovali Francouzi a jejich indiánští spojenci bránící britské expanzi. No a z jihu přišli kolonisté s pozemkovými granty od koloniální vlády Philadelphie. Delawarové byli nejen pod tímto tlakem, ale kvůli velkému suchu neměli dostatek kukuřice. Teedyuscung se obrátil o pomoc na pennsylvanskou vládu, a ta ho odkázala na Irokéze, ale ani ti nepomohli. Delawarové se nakonec se připojili ke svým západním odbojným příbuzným a Francouzům. Teedyuscung a jeho válečníci zahájili pravidelné nájezdy na osady ve východní Pennsylvanii. Na konferencích (1756) ve Philadelphii a Eastonu náčelník dupl na zem a prohlásil: „Právě tato půda, která je pode mnou a byla mou zemí a dědictvím mi byla odňata podvodem!“ Při jednání v Eastonu 1758 náčelník prohlásil, že zastupuje francouzské spojence, Irokéze, Šavany, Mohykány a Munsee. Vyzval pennsylvanskou vládu, aby Delawarům zaručila nárok na pozemky v údolí Wyoming, ale narazil na tvrdou opozici nejen ze strany úředníků, ale také Irokézů. Dopadlo to tak, že delawarské osídlení ve Wyolutimunku zaniklo. Zájmy Irokézů, Pennsylvanie, Connecticutu a Virginie nedovolily Teedyuscungovi a jeho lidem žít v míru, který jim byl slíben. Irokézové jim odmítli poskytnout trvalý domov v údolí Wyomingu a vyšetřování kontroverzní smlouvy Walking Purchase bylo staženo, takže Teedyuscung zůstal bez podpory a ochrany. Devatenáctého dubna 1763 byla jeho chata a vesnice Wyolutimunk zapálena neznámými žháři a náčelník zahynul při požáru. Obyvatelé Wyolutimunku uprchli a jejich místo okamžitě zabrali osadníci.