Loučení - Nahkohe

Vysoko nad východními kopci
Kráčel Anpétuwee na své cestě
A dál tančili na hostině
A synové Unktéheeho byli obdařeni posvátnou Ozúhou
Tamdókou, náčelníka šamanů
A tak ode dne zrození člověka
Od chvíle, kdy vzešel ze srdce hor
Má posvátný Wacépee Wakán
Dakotové


Duchům naklonění synové rodu
Byl východ slunce a mlžní skřítkové vláčeli svá bílá roucha po orosených lukách
A květiny zvedly hlavy k polibkům s prvními zlatými paprsky jitra
Vítr si povzdechl
Kolibřík zavrněl na vřesovišti
Ze svého domova v zemi dešťových luk
Přišel čas loučení
Francouz stál u vodopádu sám
Vysoký a ztepilý v síle svého mládí

Francouz s modrýma očima a světlým plnovousem
Ze snění vyrušen šustěním šatů v trávě
Otočiv se spatřil Winony tvář
Divoké prérijní růže
Napůl skrytou v záplavě vlasů
Jak zlatý měsíc v korunách borovic
Byla krásná
Divoká prérijní růže
A dnes Bílý náčelník odchází
Vrací se domů
Ať Winona odejde s náčelníkem a zapálí oheň v jeho týpí
Budou dlouhé dny jejího zármutku
Co odpovíš?
Winonino srdce půjde kamkoli za tvými kroky
Zněla odpověď

Ó ty modrooký statečný náčelníku bílých mužů
Matka spí v mohyle a otec s bílými vlasy je připraven jí následovat
Brzy mě nechá za sebou a já budu bez bratra, sestry a příbuzných
Opuštěná laň ve větru cítí vlka
Již třikrát přinesli dary pro nevěstu a třikrát byly poslány pryč
A vlk dále větří svou kořist
Je mi líto sestro
Moje cesta je cestou plnou nebezpečí
A dlouhá stezka pro dívku
Do daleké země při východu slunce
Však brzy se vrátím
Až se vrátí chladné zimní větry
Oheň bílého náčelníka bude hořet
Ve srubu na místě Setkání vod
Kde se Minnesota vlévá do Mississippi
Mnoho měsíců se svými lovci zůstane v zemi přátelských Dakotů.
 Připluje po hladině Tonka Medé – Hořejšího jezera
Na kolébce modrých a houpavých vln
Byla bledá a hlas ji zněl znepokojením
Bude Tamdóka tvým průvodcem?
Pozor si dej!
Přikrývá si srdce úsměvem
Přitom pomsta v jeho hrudi nespí
Pozor na panterovu cestičku!
Smrt je jako stín a kráčí po tvém boku
A jako jestřáb sleduje tvou stezku
Je náčelník lstivých kouzelníků

Vidím to, tvá stopa je v lese rudá
Dávej si pozor na Tamdóku a nedřímej jako tetřev v lesích
On nespí!
Neboj se Winono, neboť jsem nositelem ohně Wakínyanů
Silná a pevná jsou srdce mých bojovníků
Silná je i má paže!
Srdce bílého náčelníka je houževnaté
I zlí duchové bojí se
Niwástè – Jsi dobrý! smutně odpověděla a kanuly slzy
Odvrátila hlavu a vrátila do wigvamu
Na stinném břehu se shromáždili bojovníci
Rozloučit se přišli
Promluvil náčelník Isántees
V míru vyšlo slunce na východě
V míru na západě sestoupilo
Ať jsou nohy mého bratra rychlé
Ať se vrátí zpět do našich wigvamů
Ať rudou dýmku vezme si jako dar
Ať kouří mnoho zim
U mého ohně mu dýmku zapálím
Až se bílý náčelník vrátí do Kathágy
Na kožešinu si sedne
A bude kouřit s náčelníky mého lidu
 Stateční milují statečné
Můj syn bude průvodcem bílého bratra
Cestou Wákpa Wakán
K náčelníkovi u jezera duchů
Vlk je stále na stopě
Rychlé jsou nohy Tamdóky
A lstivý je jako lesní liška
 Když tančí tanec války
Všichni hladoví vlci vyjí
Neboť v jižním větru cítí hostinu
Francouz odvětil
Ať Velký duch žehná náčelníkovi a jeho lidu
Ať se synové a dcery jeho rozrostou
A oheň v jejich wigvamech ať stále hoří!
A zamával na rozloučenou
Údery vesel zazněly
Po zpěněných vlnách letěli
Veselá píseň cestovatelů vracejících se domů zněla
Zase domů! Zase domů!
Veselý je život cestovatelů.
S pádlem v ruce po řece jede
Jeho kánoe je jeho domovem a útočištěm na vodě i na souši
Jako krunýř vodní želvy
Zaberte chlapci!
Domů! Domů! Opřete se do vesel!
Ó veselý je život poutníka
Jeho lože je tak pohodlné, jak jen lože může být
Neboť spí na chvojí jedle zelené
A večeří tučný pemikan
A jeho živou vodou je voda jezerní
Zaberte chlapci, chopte se vesla!
Ó veselý je život veselého cestovatele!
Domů! Domů! Opřete se do vesel!
Odvážný sveřepý nebojácný plavče
Potkáš na portáži lesní pannu
Wyandotku, Odžibwejku, či ženu kmene Krí
Tak vzhůru plavci, chopte se vesel!
Domů! Domů!
Ó veselý je život veselého cestovatele
Na lukách pase se jelen
Pozvedne majestátní hlavu parožím korunovanou
Smutná je tvář Winony při pohledu na mizející kánoi v dáli
Spatřenou v posledním zákrutu milé řeky
A tón písně se v ozvěnách ztrácí
A slábne a slábne až utichne
Když slunce překročí hor horizont
A podvečerní vánek se rozplyne v tmavých vlasech dívky