Tuckahoe - Nahkohe

Osadníci Stone Valley, řešili roku 1778 otázku stavby pevnosti, jako všichni jejich sousedé v Juniata. Osadníci severně od Huntingdonu o tom debatovali a jistý McCormick prohlásil, že na pořádnou pevnost nebudou mít dost prostředků, protože je jich málo a práce s takovým projektem je mnoho. Bylo tedy domluveno opevnění McCormickova domu. Chlapi se pustili ochotně do práce a dílo bylo brzy hotovo a Fort McCormick byla na světě. Brzy se do ní začali odebírat téměř všichni osadníci z Kamenného údolí.

Mezi nimi byla postarší madam Houstonová ze vzdálenějšího konce. Lidé jí měli rádi pro milou povahu, ale občas byla poněkud upovídaná, možná až urputná, za což se jí někteří posmívali. Babička měla doma malé lněné políčko, které s námahou obdělávala. Neustále bědovala, že o svůj len určitě přijde, až se to slovo stalo synonymem nedobrých věcí. Jak se blížil čas sklizně začala prosit muže, aby ji doprovodili do alespoň na jeden či dva dny. Všechny prosby, poněvadž nikdo nechtěl tak daleko kvůli deseti akrům lnu a riskovat přitom život. Stará žena se však nevzdala a dál obcházela pevnost. Jednoho srpnového rána sedělo před bránou několik mužů a rozebírali posměšné téma o lnu. Během toho k nim přišel mladý James McClees a povídá: „Chlapci, je dost špatné být zbabělý a pomoci staré ženě a zesměšňovat její neštěstí je ostuda.“

„Když tvrdíš, že je to zbabělé, tak nejdeš ty?“ odsekl jeden z uražených mužů.

„To mám právě v úmyslu“ prohlásil „Paní Houstonová, připravte se a já s vámi půjdu?“

Babince se konečně splnilo přání a srdce přetékalo vděčností, a tak byla za několik okamžiků připravena. McClees si hodil pušku na rameno, a oba se vydali do údolí, odkud se již nikdy nevrátili. Ve Fort McCormick teprve po třech dnech zorganizovali pátrací výpravu, a ta na farmičce zjistila, co se asi přihodilo. Srub byl prázdny a ani to nevypadalo, že by vevnitř někdo byl. Až na políčku našli ležet tělo paní Houstonové s rozbitým čelem a skalpovanou hlavou. Len byl netknutý, takže byla zabita ihned po příchodu.

O sto metrů dál ležel McClees celý od krve, pobodaný a pořezaný po celém těle. Jelikož neměl žádné střelné rány, došlo zřejmé k drsné bitce muže proti muži. McClees rozhodně neprodal svůj život lacino. Jeho puška byla pryč a vedle něj ležel jeho zakrvácený zlomený dlouhý nůž a o kus dál ležel tomahawk. Země v okruhu dvaceti metrů bylo jedno velké tratoliště krve. Našla se tam orlí pera, korálky a kousky kůže. Za několik let našli dva lovci na lavici hory ostatky tří indiánů ukrytých pod kůrou. Předpokládalo se, že McCleese utkal nejméně s pěti indiány a tři zabil, takže dostál svému slovu o odvaze a odhodlanosti. Bylo mu teprve osmnáct let.

Další historka je naštěstí už méně drastická a odehrála se rovněž v Stone Valley a přiblíží nám způsob tehdejšího života. Daleko nahoře na Stone Creeku žil farmář O'Burn. V roce 1777 se podařilo vypěstovat téměř tisíc bušlů pšenice. Následujícího roku už bylo hůře a pšenice byla drahá a pro chudé téměř nedostupná. O'Burn měl přesto mnoho zákazníků a způsob, jak s nimi jednal ukazuje následující.

Jednou k němu přijel pán o kterém se říkalo, že je bohatý. „Pane O'Burne, máte nějakou pšenici?“ optal se jezdec.

„Ano“ odpověděl, „A vy máte Pane peníze, abyste za ni zaplatil?“

„Jistě.“

„Jak vidím, máte skvělého koně, abyste ji odvezl a pytle, do kterých ji naložíte.“

„Ano, ovšem. Klidně všechno.“

„Tak to si můžete pro pšenici zajet do Big Valley. Ta moje je pro lidi, kteří nemají peníze, nemají pytle, do kterých by ji naložili, a nemají koně, kteří by ji odvezli!“ odporoučel ho O'Burn.

***

V údolí Tuckahoe, které se táhne od Altoony až k ústí řeky Bald Eagle došlo k několika loupežným přepadením, ale až na jednu výjimku k žádnému závažnému. Na horním konci byli totiž usazeni bratři Thomas a Michael Colemanovi a Michael Wallack, zkušení zálesáci a bojovníci s indiány. I když kittaningská stezka vedoucí do údolí Bald Eagle vedla přímo přes Tuckahoe, od té doby, co tam žili tito tři, indiáni se jí vyhýbali i v době míru. Nikdy totiž nevěděli, kdy budou odstřelení ze zálohy. Kromě toho tam žil několik let spojenecký náčelník Kapitán Logan. Také on byl známý a obávaný a neustále hlídal, aby bránil vpádům nepřátelských divochů. To byl důvod, proč se tam potulné tlupy válečníků objevily pouze ve dvou nebo třech případech.

Na podzim roku 1777 zajali dva indiáni při hře dvě děti poblíž srubu pana Hutchinsona. Thomas Coleman byl zrovna na lovu, když je uviděl přicházet. Každý nesl jedno dítě, ale ani jeden neměl střelnou zbraň. Zpoza stromu mohl Coleman jednoho z nich snadno zastřelit, ale nechtěl to riskovat, aby netrefil dítě. Počkal tedy, až ho minou, skočil na cestu, namířil na ně zbraň a vykřikl: „Vzdejte se!“ polekaní válečníci se lekli, pustili děti a zmizeli v lese.

Při jiné příležitosti vnikli indiáni do údolí, ukradli tři koně a zapálili stáj. Několik pionýrů je vystopovalo po Staré válečné stezce až na vrchol hory, kam až bylo rozumné se odvážit, jelikož se to považovalo za hraniční území.

K jediné smrtelné události v Tuckahoe došlo v létě roku 1778. John Guilliford si tam v lese vykácel malý kousek pozemku a postavil si srub. Na jaře načas hledal bezpečí ve Fetterově pevnosti a v létě se vydal dolů zkontrolovat úrodu. Jeho tělo našli ještě téhož dne Coleman a Milligan. Leželo na prahu dveří srubu. Zálesáci ho pohřbili jen tak bez rakve. Podivné bylo, že by zastřelen a neskalpován, přitom se v Detroitu za skalpy platilo.