Velká řeka Hudson - Měšťané - Nahkohe

Měšťané

V polovině sedmnáctého století mělo Nové Nizozemí jenom tři města: Fort Orange, Rondout a Nový Amsterdam. Zbytek byly malé osady. Zpočátku to byly obchodní stanice se svými specifickými mravy, zvyky a kulturou. Ta sice byla ovlivněna evropským domovem, ale zároveň poznamenána drsnými podmínkami Ameriky. Malebné usedlosti na Long Islandu zdobené roubenými štíty v Novém Amsterdamu nevznikly za den. Prvně bylo třeba podmanit si divočinu a „divochy.“ Ještě v roce 1649 u Broadwaye, Nassau, Ann a Chambers pastviny. O krávy se staral profesionální pasák, který z rána za hlasitého hlaholu stáda vyháněl a v čase dojení vedl domů. U každé brány musel zatroubit, čímž oznámil bezpečný návrat krav.

Když Stuyvesantův tajemník Tienhoven rekrutoval chasníky pro Nové Nizozemí, navrhoval těm nejchudším, aby si pro začátek vykopali zemljanku. Jednoduchou čtvercovou jámu s dřevěnou podlahou. Střechu by tvořily pruty pokryté kůrou a zelenými drny. Doporučoval zřídit ihned zeleninovou zahrádku a kukuřičné políčko.

Přesto již roku 1640 stály pohodlné domky za palisádami pevností seskupené kolem kamenné krčmy, obchodu Západoindické společnosti a kostela. Nechyběla tam šibenice a pranýř coby připomínka dohledu na právo a pořádek.

Roku 1648 bylo zakázáno stavět dřevěné komíny a rákosové střechy byly nahrazeny pevnějším a méně hořlavým materiálem. Stálá hrozba požáru vedla k přísným předpisům pro čištění komínů. „Prokáže-li někdo nedbalost a požární dozorci zjistí znečištění, neprodleně a bez jakéhokoli protiřečení zaplatí pokutu ve výši tří guldenů za každý znečištěný komín. Pokuta bude vynaložena na koupi nových požárních žebříků, háků a věder,“ stálo ve vyhlášce.

Holanďané se údajně vyznačovali velkou čistotností ve svých příbytcích. Roku 1658 se v koloniálních záznamech setkáváme s rozhořčenou výčitkou, že měšťané „vyhazují odpadky, špínu, mrtvá zvířata a podobně rovnou do ulic. Z toho pro obec plynou velké nepříjemnosti a nebezpečí.“ Měšťané a šepmistři nařídili občanům odpadky vyvážet na skládku poblíž radnice a šibenice a jiná určená místa. Nedodržení vyhlášky se trestalo pokutami či jinými tresty.

S rostoucí prosperitou se zlepšovaly i životní podmínky. Koráby z Holandska přivážely jako zátěž náklad cihel a tašek. Díky tomu nové domy získaly typický holandský vzhled. Strmé střechy ještě nemívaly okapové žlaby. Běžný dům byl vybaven „mnoha velkými dveřmi a malými okny v každém patře. Datum postavení domu bylo zvěčněno železnými číslicemi na průčelí. Vrchol štítů zdobila korouhev v podobě kohouta prozrazující rodině důležité tajemství, kudy vane vítr." Vstupní dveře byly obvykle rozděleny, stejně jako ve starých domech v Holandsku na horní a dolní polovinu, a byly zavěšeny na těžkých pantech. Mosazné klepadlo bylo často ve tvaru zvířecí hlavy. Život rodiny se soustřeďoval v kuchyni, kde v zimě hučel oheň pod širokým kouřovodem. Hrávaly si zde děti a nebyl problém, že to byly potomci pánů či černých služebných. Hrály si společně. Ženy tu ve volných chvílích pletly punčochy a jejich manželé kouřili a přemýšleli. Přední místnost „voorhuis“ byla určena jen pro slavnostní příležitosti. Byl tam nejcennější nábytek a rodinné vzácnosti. Příborníky chránily příbory a porcelán, zatímco truhly prádlo. Knihovna byla samozřejmě určena pro knihy. Majetní měšťané si nechali dovážet stoly a ebenové skříně vykládané slonovinou. Jejich manželky už nosily moderní podprsenky, samet, hedvábí či satén což označovala jejich společenské postavení. Měšťan podle výše příjmu chodil oblečen do sukna či sametu a plášť měl lemován hedvábím. Na nohách měl široké boty a široké kalhoty a nosil kabátec zdobený množstvím knoflíků. Hlavu musel zkrášlovat klobouk se širokou krempou zdobený přezkami a peřím.

Oblečení sedláků bylo pochopitelně jednodušší. Tvořily ho široké kalhoty, vlněná košile a svrchník zvaný „paltsrok“ s nízkým plochým límcem. Klobouk byl široky a kožené boty se nosily jen v neděli. Holandští chasníci nosili samozřejmě jejich typické dřeváky. Děti obou tříd nosily menší napodobeniny oděvů svých rodičů. Venkovu určovala trend praktičnost spíše než móda. Postupem času byly v kolonii stále více žádaný kolébky. Movitější si je nechávali dovážet z Holandska, zatímco chudší osadníci si je vyráběli z březové kůry.

Na venkově byl život těžší. Den začal s rozbřeskem, kdy se rozdělávaly ohně a nosila voda. Snídaně byla na dnešní poměry drsná, neboť se skládala z vepřového masa a klobás. Další jídlo byla až večeře. Nicméně průkopnický život byl ve znamení dřiny pro dospělé i děti. S postupujícím blahobytem se ulevilo i farmářům, protože si mohli dovolit černošské otroky. Poté měly i děti více prostoru na hraní. Na kopcích v okolí Fort Orange se sáňkovalo a na zamrzlých rybnících bruslilo. Brusle byly dle holandského typu velmi dlouhé a zahnuté vpředu i vzadu. Pokud nebyl k mání kov, nahradily jej volské kosti.

Plánované společenské návštěvy se konaly u večeře mezi třetí a šestou hodinou. Hostitelský stůl byl korunován obrovskou hliněnou mísou naloženou plátky bůčku a smaženými pstruhy nakrájenými na kousky. Vše plavalo v ochucené omáčce. Společnost byla vybavena vidličkou a prokazovala svou obratnost, když v mohutné míse lovila nejlepší kousky. Někdo to přirovnal k harpunování ryb. Dezertem byly veliké jablečné koláče a zavařeniny broskví a hrušek. Součástí hostiny byly velké koule olykoeks ze slazeného těsta a smažené ve vepřovém sádle. Jasně, jednalo se o koblihy. Čaj se podával z impozantní konvice zdobené malbami malých tlustých holandských pastýřů a pastýřek starajících se o prasata. Loďky na nich pluli ve vzduchu a domy stály na mracích. Pro oslazení nápoje byla vedle každého šálku položena hrudka cukru. U boháčů se s postupujícím časem objevovaly stříbrné dózy na cukr ve tvaru mušle.

Ulice byly osvětleny u každého sedmého domu lucernou. V osm hodin večer zvonice oznámila „policejní hodinu.“ V tu chvíli byly krčmy zavřeny a pouliční lampy se zhasly. Po ulicích chodil klopperman a u dveří domů chrastil chřestidlem, aby obyvatelé ujistil, že je vše v pořádku.

Jaro, léto a podzim mělo své vlastní radovánky. Rybaření a hry s míčem a střelbu z čehokoli. Z praktického hlediska tu byl sběr lesních plodů a polní úrody. Révy bylo tolik, že to nežrala ani prasata. Tržní dny nabízely v Novém Amsterdamu další zážitky.

Prvního ledna se slavil Nový rok. Během oslav se vařily mohutné mísy punče, přičemž každá rodina měla své dlouho opatrované rodinné recepty. Ženy ve svých nejlepších šatech nabízely své nápoje zvoláním: „Šťastný Nový rok!“ Mezitím se lidé bavili střílením krocanů, jízdou na saních, bruslením a tancem. Po Novém roce byl národním svátkem Pinkster, který přicházel v sedmém týdnu po židovském Pesach, Velikonocích. Byl to svátek rozkvetlých ratolestí a probouzení lenošných spáčů. Svátek nakonec převzali černoši. Pili jablečný mošt a tančili „barbarské tance a jejich zábava se zvrhla v nevázanost až se tomu kolonisté vyhýbali. Svátek Kermis vznikl před staletími. Podobal se naším poutím. Kdysi měl nádech vážnosti a pompy a brzy nabyl více slavnostního charakteru ve znamení trhu a tancovačky. Rej začal s prvním poledním úderem hodin na radnici. S posledním úderem hodin byly na mostech postaveny bílé kříže, aby to učinilo slavnostní vzhled. Ovšemže nesměl chybět jarmark. Stánky plné vajec a okurek s visícími sušenými rybami. Byly tam poffertjeskraam – koláčky a wafelkraamen – lepší oplatky – vafle. Mládenci se s dívkami bez kritiky mohli procházet po ulicích ruku v ruce a zpívat: „Hossen, hossen, hossen!“ Město rozveselili svým nadšením a smíchem. První Kermis se konal v Novém Amsterdamu v říjnu 1659.

Šestého prosince byl svátek svatého Mikuláše, patrona dětí a mladých. Té noci bylo na podlahu rozprostřeno bílé prostěradlo a kolem něj stály děti a zpívaly. Vrcholem byla sprška sladkostí, které rozhazoval „svatý“ ve svém rouchu za doprovodu sluhy Knechta Ruprechta. Ten v jedné ruce držel pytel na zlobivé děti a v druhé svazek prutů na jejich mrskání. Mikuláš mezitím s úsměvem rozdával dětem dárky. Dospělí se shromáždili kolem stolu s prostřeným bílým ubrusem. K pohoštění na něm byly mísy s čokoládovým punčem a horkými kaštany. Večer skončil tancovačkou.

K významným událostem patřily křtiny a každý kostel měl vlastní křtitelnici. Jedna z nich, stříbrná z roku 1695 se dodnes nachází v jednom newyorském kostele. Asi týden po narození malého osadníka byli svoláni sousedé, aby se společně s pyšnými rodiči radovali.

V zemědělském regionu se konala stejně prostá shromáždění, jako v Holandsku. Muži se čas od času scházeli na dlouhou dýmku a láhev ginu. Ženy donesly suchary potřené anýzem známé coby muisjes polité vaječným koňakem. Jak se společnost stávala „kultivovanější“, podávalo se pohoštění na stříbrných mísách, aby si každý host mohl sám nabrat do poháru z porcelánu bohatou směs citronů, rozinek a kořeněného vína.

Mladí měšťané byli možná poněkud drsní a neurvalí, neboť dle dobových zpráv se často dostávali do konfliktu se zákonem. Zejména chlapci. Jak jinak. Na ponocného s oblibou na poplach křičeli: „Indiáni!“

Ve Fort Orange bylo sáňkování tak rozšířené, až zákonodárci hrozili konfiskací saní. Obyvatelstvo Flatbushe si do smlouvy s novým ředitelem školy ustanovilo: „Vůči dětem se budou učitelé chovat trpělivě a přátelsky a budou dbát na jejich zdokonalování.“ Jelikož knih bylo málo, vyučovalo se hlavně ústním podáním, kdy se za soumraku sedávalo u krbu nebo ohně. Krom toho se vyprávěly příběhy o přízracích a roztodivných tajemstvích. Třeba o nešťastném námořníkovi, který našel smrt v řece na místě Spuyten Duyvil. Říká se, že Holanďané byli flegmatičtí vůči pověrám a nadpřirozenu, ale u Hudsonu tomu bylo naopak. Vysvětluje se to tím, že Nizozemí byla zeměpisná placka, zatímco oblast Hudsonu je plná útesů, hor, lesů a hromů a blesků. Jasný domov skřítku, víl a poděsů. Nový folklor obohatily děsivé pověstí indiánů a černochů.

Spokojenost živobytí nakonec nabyla komfortní úrovně. Podle Diedricha Knickerbockera: „Šťastný by byl Nový Amsterdam, kdyby mohl existovat v tomto stavu blažené nevědomosti a pokorné prostoty. Bohužel! Dny dětství jsou příliš sladké a krátké. Města, stejně jako lidé vyrostou a jsou odsouzena k ruchu starosti a bídy všehomíra.“  

Roku 1657 vytvořili purkmistři a šepmistři společnost „burger-recht“ jejíž členové měli být privilegovanou třídou. Měšťané se rozdělili na různé úrovně postavení. Od politiků po důstojníky milice. Různé pozice se daly koupit za padesát guldenů, ale nejednalo se o žádnou exkluzivitu.