David Thompson - Sališové - Nahkohe

Čtrnáctého července jsme se pustili se zbožím do průsmyku Skalistých hor. Náš náklad vážil šest set kilo, a k tomu jsme měli ještě šestatřicet litrů bizoního tuku a pět pytlů pemikanu po čtyřiceti kilech. Naše cesta vedla přes zbytky lesa, který nedávno zpustošil požár. Bylo to zcela neschůdné místo, proto jsem poslal dva muže s koňmi zpět do Fort Augustus. Kánoe jsme pak museli tahat pomoci lan přes kulatinu, což byla pěkná fuška trvající do devátého srpna. Pak jsme se nějakou dobu věnovali lovu a podařilo se nám skolit bizoního býka, jeleny a sněžné ovce, což nám poskytlo dobré zásoby.

Na východním konci soutěsky jsou skály tvořeny pískovcem, ze kterého se dají vyrábět výborné brusy. Nachází se tam rovněž spousta zkamenělého dřeva. Ze skal vyvěrají mnohé prameny bílé křemičité vody, ve které zkamení docela všecičko. Celá tato oblast by zasloužila řádně prozkoumat geology. Horké prameny jsou v Evropě celkem běžné, ale tady jsem je během toho letitého cestování nikdy neviděl, ani o nich od indiánů neslyšel.

Prošli jsme průsmykem a třináctého srpna dorazili k řece Columbii, kde jsme vyhledali kánoe z loňského roku. Dali jsme je do pořádku a pluli proti proudu, až k jezeru. Měli jsme štěstí v rybolovu a na kopí nabodali velké množství velkých lososů. Dvacátého jsme vpluli do proudu řeky McGillvray, bezpečně překonali peřeje, obešli vodopády a dostali se k řece Saleesh. Poslal jsem pana McDonalda, aby se pokusil najít nějaké indiány, kteří by nám pomohli s koňmi překonat řeku. Pátého září přišlo šestnáct mužů s pětadvaceti koňmi. Na pohled vypadali, jako mírní a inteligentní lidé, kterým by se dalo důvěřovat. Poskytli nám čtrnáct zvířat, které jsme naložili a pustili se s nimi do vodního koryta. Jenže břehy byly tak příkré, že koně zkrátka nemohly vylézt nahoru a pořád padaly zpět. Štrachali jsme se přes ten proud čtyři a půl hodiny. I když jsme byli na pevné půdě, klopot nám neubylo a pro průchod naložených koní jsme museli srazit mnoho malých stromů. Smíšeným lesem jedlí, borovic a cedrů se klikatil patnáct metrů široký potok, který jsme museli přebrodit celkem třikrát. Naštěstí to nebylo nijak obtížné. U jezera jsme si vyrobili jednoduchou kánoi, naložili jí nějakým zboží a zavazadly. Po pár kilometrech plavby nás vítr zavál ke břehu, kde jsme se na noc utábořili a na večeři si upekli nějaké dobré husy.

Druhý den jsme se úspěšně dostali do tábora indiánů a byli dobře přijati. Vesnici obývalo čtyřiapadesát Sališů, třiadvacet Skeetšuů, čtyři Kootanaové jejich rodiny. Indiáni nás pohostili sušenými lososy a jinými rybami, masem antilop a bobulemi. Pátral jsem po vhodném místě na stavbu obchodní stanice, ale nikde poblíž nebyl jíl potřebný na ucpání škvír mezi kládami. Rozbili jsme tedy nejprve stanový tábor a postavili lešení pro zabezpečení zásob a zboží. Stavba skladiště měla klasický srubový charakter a střechu jsme udělali z drobných kulatin a mezery ucpali trávou smíšenou s blátem, což docela dobře chránilo před deštěm, ale před tajícím sněhem ani ne. Podobně jsme postavili i náš obytný srub. Komín jsme udělali z kamenů a bláta a vysoký byl téměř dva metry. Kameny jsme slepili maltou z trávy a bláta a topeniště mělo přes metr na šířku a čtyřicet centimetrů na hloubku.

Místní indiáni byli vyzbrojeni klasickými zbraněmi, kopími, palicemi, luky a šípy. Hroty šípů vyráběli z křemene, a ty se na hrubé kůži bizonů lámou a nijak jim neublíží. Nyní si mohli pořídit naše pušky, střelivo a železo, což jim umožnilo vyrovnat se i nepřátelům. Zbraně jsem jim poskytl pod podmínkou, že se nebudou věnovat hazardu, víc se zabývat lovem a zpracováním kožešin, hlavně bobřích, což mi slíbili. Přišlo i několik vzdálených indiánů s kožešinami a chtěli jenom zbraně a ženy dokonce preferovaly před barevnými korálky šídla a jehly. Všichni ti, kteří získali pušky se brzy stali dobrými střelci, dokonce lepší než jejich nepřátelé Piegani, kteří to při první bitvě citelně pocítili. Piegani nejsou moc dobří střelci. Jsou zvyklí střílet na bizony z koňského hřbetu a z bezprostřední blízkosti. Indiáni na západní straně hor střílí na malé antilopy ze vzdálenosti až sto dvaceti metrů. Je to v bitvě ohromná výhoda.

Sedmadvacátého září jsem se vydal na průzkum země po proudu řeky. Země, kterou jsem projížděl byla úrodná, bohatě zavlažovaná mocnou řekou. Má mírný proud a její šířka je počítám takových tři sta padesát metrů. Na březích hřaduje nespočet vodních ptáků různých druhů. Devětadvacátého jsme došli ke dvacetimetrovému vodopádu. Třicátého jsme vstoupili do jedlového lesa a zdejší douglasky jsou pěkného vzrůstu a v obvodu mají kolikrát až pět metrů. V poledne jsme přišli k velmi rozšířené části řeky a spatřili jsme na druhém břehu indiánský tábor. Na kánoi zhotovené z borovicové kůry k nám připlulo šest mužů, dvě ženy a tři chlapci. Starý pán měl jako obyčejně krátkou řeč a obdaroval nás dvěma kusy kořenného chleba, dvěma sušenými lososy a vařeným bobřím masem. Já jsem mu na oplátku věnoval paklík tabáku. Kořeny, ze kterých se zde peče chleba jsou ve tvaru a velikosti muškátového oříšku a indiáni je ze země dloubají špičatou tyčí. Kořen má moučnou strukturu, příjemně chutná, snadno se kouše a je výživný. Roste na menších loukách s nízkou travinou a bohatou půdou. Pokud není vystaven přímému slunci může vydržet uskladněn velmi dlouho. Osobně mám ještě několik kusů vykopaných roku 1811 a ještě po šestatřiceti letech mají pěknou vůni. Indiáni mne informovali, že jejich země je plná bobrů, ale oni nemají žádné dobré pasti.

Požádal jsem o vypůjčení kánoe a o průvodce s čímž pohotově souhlasili. Průvodce byl možná dobrý, ne tak kánoe. Indiáni nám však zapůjčili lepší. Koně jsme nechali u nich a pustili se proti proudu, než nás v pozdním odpoledni zastavil prudký déšť. Další den jsme byli na řece tři hodiny, když se povaha toku změnila a proud se velmi zrychlil. Přepádlovat šest kilometrů nám zabralo celou hodinu. Potom se před námi otevřelo panorama vysokých zasněžených skalných hor. Ptal jsem se průvodce kudy řeka horami protéká, avšak on to nevěděl, páčto tam nikdy nebyl. Nicméně dál už tok nebyl splavný, tudíž jsme se vrátili. Kolem nás se rozprostíral pěkný modřínový les. Cestou jsme střelili sedm hus, dvě modré kachny, a když nám indiáni podarovali antilopu, mohli jsme se radovat z bohaté večeře. Odhaduju, že jsme ujeli takových sto dvacet kilometrů. Povodí řeky je nádherné a úrodné a troufám si říci, že po několika dnech práce s pluhem a bránami to tady bylo pěkné hospodářství. Možná by to zvládli i místní indiáni, poněvadž jsou celkem pilní. Pravda, že zdejší lidé se dosti liší od těch z východní strany hor. Ti se manuální práce asi štítí, a dokonce si nevyrobí ani dýmku, a přitom jsou vášniví kuřáci. Celý měsíc klidně nehnou prstem. Za to zdejší lidé se mohou pyšnit pracovitostí a zručností v jakémkoli druhu práce ve zdejších podmínkách. Jsou dokonce i čistotní, ovšem bez použití mýdla. Mít mýdlo a honosit se čistotou kulturního muže, to divoch jářku nezná.

Během mé nepřítomnosti navštívilo stanici čtyřiačtyřicet Skeetšuů s třemi koňmi a spoustou kožešin. Já se pak vydal za obchodem do hor. V těžkém terénu bez potravin jsme zanechali unavené koně. Počasí bylo velmi mizerné, chladné a padal déšť se sněhem. Byli jsme velmi hladoví, avšak v malém táboře indiánů se nám podařilo koupit koně na porážku. Ti naši byli příliš vychrtlí a na maso se nehodili. Později jsme ještě koupili osmadvacet bobřích ocasů, osmnáct kilo tlučeného a třináct kilo sušeného masa. Zase bylo dobře.

Jednoho dne přišli do stanice tři Sališové, aby nás informovali, že poblíž leží velký tábor soukmenovců a jejich spojenců. Vracejí se z lovu bizonů a jsou od nás dva dny cesty, mají spoustu zásob a v okolí se nevyskytují žádní nepřátele. To byly dobré zprávy. Nějací muži nám prodali tři balíky kůží po čtyřiceti kilech a sto čtyřicet kilo sušeného masa. Jeden z válečníků mi řekl: „Nyní máš zásoby pro své hladové lidi na několik dnů. My teď budeme lovit antilopy, neboť v zimě už nebudou!“ Lovci všechno svádějí na duchy. Pokud se daří, je všechno v pořádku, ale pokud kořist minou, či zraní, jsou z toho nanicovatí. Podle nich jim zvířecí duch nedovolí ho ulovit. Medicínou je pár dnů odpočinku, který posílí mysl i tělo. Inu, chudoba plodí chudobu.  

Listopad byl mírný, lehce deštiví a občas padal i sníh a listí ze stromů kompletně opadalo. Jak odlišné je zde počasí od východní strany hor, kde jsou jezera i řeky silně zamrzlé. Co může způsobit tak velký rozdíl v klimatu?

Je nový rok 1810. V lednu se nestalo nic, coby stálo za poznámku, jenom noci jsou poněkud mrazivější. V řece proudila ledová tříšť bránici v plavbě kánoím. Udělali jsme si opět přírodní ledničku, do které jsme uložili půl tuny masa. V únoru jsme pátrali po březové kůře na výrobu alespoň dvou dopravních kánoí. Pomáhalo nám šest Irokézů, kteří sem urazili tak ohromnou vzdálenost kvůli bobřím kožešinám. Jenže mírné klima má značný vliv na tloušťku kůry, takže jsme museli více do hor, kde je dostatečně silná.

Čtyřiadvacátého ledna jsem dostal zprávu o přítomnosti nepřátelských Pieganů, kteří napadli společnost lovců. Zabili našeho McCourtera, jednoho Sališe a několik jich zranili. Byl tu přítomen válečník, jehož dva bratři byli zraněni. Panovalo tu všeobecné rozhořčení a touha po pomstě. Šestadvacátého jsem navštívil tábor o jednadvaceti stanech a po úvodním rozhovoru s náčelníky se zdálo, že se jim do boje moc nechtělo. Říkali něco v tom smyslu, že to je nerozum. Louis a Clark soudili, že místní muži jsou náramní zbabělci a nikdy se nepustí do otevřeného boje muže proti muži. Proto jsou tak často napadávání Piegany.

Nakoupil jsem něco sušeného masa a osmadvacet drcených sušených bizoních jazyků. Naši koně byly velmi unavení, tak jsme vyhledali tábor Kootenaiů, kde jsme výhodně za tabák a střelivo pořídili nové oře. Mezitím vypukl v táboře Sališů poplach, neboť Piegani byli spatřeni někde poblíž. Muži se chystali do války a zvědové briskně vyjeli do pole zjistit, jaká je situace. Piegani se pohybovali jenom pět kilometrů daleko, tak sto Sališů vyskočilo na koně a několik z nich hrdě neslo své nové pušky. Cestou se k nim přidali ještě nějací Kootanajové. Musím uznat, že zdejší indiáni nejsou tak zbabělí, jak se zpočátku zdálo.

Březen. V druhé polovině měsíce začali na sever odlétat místní tažní ptáci, jako husy, kachny, ale labutě zůstali. Odlétají osm set kilometrů na východní stranu hor, kde kladou vejce, vyvádějí mladé, aby se na podzim s nimi vrátili. Na to, jak se v horách ptáci orientují, indiáni jednoduše odpoví, že se o to stará jejich manido. My civilizovaní lidé tomu říkáme přirozený instinkt. Labutě jsou věru opatrní ptáci. Na svých hnízdech pracují jenom v noci z obavy, aby je nikdo neviděl, ale přes den se někde poblíž schovávají. I když samice sedí na vejcích, samec je pečlivě schován, dokud nejde svou partnerku vystřídat.

V tomto deštivém prostředí jsou velmi praktické vlněné šaty. Mokré kožené oblečení se lepí na kůži, což je velmi nepohodlné, a když uschne, ztvrdne a drží poslední tvar. Vlněné oblečení rychle schne a drží tvar, a to indiáni obdivují a ochotně vlněné tkaniny nakupují.

V březnu jsem shromáždil všechny kožešiny a zásoby do stanice. Toho měsíce jsem toho moc nacestoval po vodních tocích. Lesy a louky jsou bohatě zavlažované nespočetnými potoky. Země se jistě stane domovem kulturních lidí, a pokud jí někdo zkultivuje, ponese bohatou úrodu, ale převážně se bude využívat jako pastvina pro dobytek a ovce. Sališové jsou pěkní lidé se silnými mravními zásadami. Za cizoložství se smrti trestají oba provinilci. Avšak, když se společnost vydává na velké lovy, staří lidé zůstávají v táboře. Národ měl dva náčelníky. Jednomu jsme říkali Cartier a druhému Řečník. Byli mírní a přátelští a často tábořili blízko stanice. Jednou v únoru, jako obvykle přišli do stanice si zakouřit. Tentokrát se ovšem tvářili nějak vážně. Myslel jsem si, že jsou znepokojení přítomnosti nepřátel nebo tak něco. Pak tiše promluvil Cartier: „Víš přece, že podle našeho zákon musí muž, který svádí ženu být zabitý.“ Odpověděl jsem, že proti takovému zákonu nic nemám. Řečník pokračoval: „Má dcera vždy tiše seděla v přítomnosti matky v mém stanu. Až doposud. Když jsme totiž na lovu, jeden z vašich mužů jí každý den navštěvuje a svádí jí darováním korálků. Mým lidem drze tvrdil, že sem nepatří. (věděl jsem dobře o koho se jedná, ale nevěřil jsem tomu nařčení, poněvadž i já jsem byl každý den tak unavený, že jsem na ženy neměl pomyšlení) Ať už je kdekoli, věříme, že nám ho vydáte, aby mohl zemřít.“ Řekl jsem, že nemáme v úmyslu krýt žádné viníka, a pak jsem řeč převedl na jejich potřebu po zbraních a střelivu, které tak potřebují pro lov a ochranu. Pokud chtějí, abych se s tímto zbožím vrátil, musí jít se mnou na východ jeden z jejich lidí. Náčelníci se na sebe podívali. „Pokud najdeme někoho tak schopného, může být mezi cizími lidmi zabitý,“ vyjádřili svou obavu. „Pokud by byl zabit, pak bych se přece nemohl vrátit,“ argumentoval jsem. Pak jsem je uklidnil tímto nápadem: „Vy přece umíte dobře kleštit koně, nemám pravdu? (tiše přikývli) V tom případě vykleštěte každého, kdo by za tou dívkou do stanu lezl!“ Náčelníci se tomu srdečně zasmáli, a jak dokouřili, odešli v dobré náladě. Mojí mládenci se tomu nesmáli.

Sališové ode mne koupili celkem dvacet pušek a stovky železných hrotů. V červenci, kdy jsou bizoni nejtučnější, vydávají se na velký lov. Pánové Finan, McDonald, Bourdeaux a Buche jeli s nimi. Sališové kdysi lovívali za průsmykem u jezera Salish, odkud je však vyhnali Piegani. Nyní se však poměr sil poněkud pozměnil. Sališové se nebáli a byli odhodlání lovit i bojovat. Jednoho dne vyšli z rána zvědové na průzkum a vrátili se s varovným křičením: „Jde po nás nepřítel!“ Lidé okamžitě strhli stany a z tyčí a zavazadel udělali provizorní opevnění. Sotva byli s prací hotovi, přihnala se nepřátelská kavalérie, ale koně přes bariéru neprorazili, načeš obě stany vystřelili salvu šípů. Piegani zaútočili ještě podruhé a potřetí už jenom spíše symbolicky. Bitva pak pokračovala pěšmo. Sališů bylo asi sto padesát a obsadili mírnou vyvýšeninu, která jim skýtala jistou výhodu. Pieganů bylo kolem sto sedmdesáti a rozestoupili se do bitevní linie dlouhé cirka čtyři sta metrů. Sališové a jejich bílí společníci zachovali klid, zatímco Piegani čas od času po skupinkách vyrazili. Takových čtyřicet bojovníků vyběhlo šedesát až osmdesát metrů vpřed a zběsilým způsobem tančili a uráželi své protivníky. Skákali, co nejvýš a vpravo a vlevo a kroutili se ve všech pozicích, a přitom potřásávali zbraněmi. Sem tam někdo z nich vystřelil, ovšem s žádným účinkem. Když se unavili, vrátili se a vystřídali je jiní. McDonald vystřílel pětačtyřicet ran, zabil dva válečníky a jednoho zranil. Ostatní mí lidé vystřelili každý čtyřicetkrát a každý zranil jednoho muže. Začalo se smrákat a bitva skončila. Piegani měli celkem sedm mrtvých a třináct zraněných, zatímco Sališové pět padlých a devět zraněných, ale nikdo nezískal skalp. Piegani odtáhli s hanbou, poněvadž neměli skalpy a v určitém smyslu byli poraženi. Jedno si však zapamatovali dobře, a to, že je třeba ztrestat bělochy, kteří dali zbraně jejich nepřátelům.