Něštěstí rodiny Leviho Hickse - Nahkohe

O rodině Hicksových již byla zmínka, ohledně jejich několikaletém zajetí mezi indiány. Jméno Gershama Hickse figuruje v Minerových „Dějinách Wyomingu“ coby o indiánském průvodci a tlumočníkovi. Kde a kdy byla rodina zajata není přesně známo, jedno je však jisté, dobře si osvojili zvyky i jazyk domorodců.

Podle paní Feeové se pro propuštění ze zajetí usadili ve Water Street. Vhledem k tomu, že mezi indiány žili tak dlouho, nosili indiánský kroj, barevná orlí pera a drobné stříbrné cetky, v nichž si indiáni tolik libují. „Děti“ Gersham a Moses byli svobodní, ale nejstarší Levi si přivedl za ženu míšenku, se kterou měl několik dětí. Všichni sourozenci se usadili na Water Street a věnovali se farmaření. Levi si posléze pronajal od rodiny Bebaultů mlýn při ústí Spruce Creeku.

Když na jaře roku 1778 začaly indiánské nájezdy, byl Levi několikrát vyzýván, aby odešel do Lytleovy, nebo Lowryho pevnosti. On však tvrdošíjně odmítal, snad proto, že se spoléhal na znalost indiánské povahy a jazyka. Byl to ovšem osudný případ nemístné důvěry, poněvadž za americké revoluce útočili na pohraničí cizí kmeny neznalé místních poměrů, a tak byl dvanáctého května 1778 toho rána napaden i Leviho mlýn. Nám to možná dnes přijde divné, ovšem v té době žili v některých oblastech indiáni i běloši podobným způsobem, zvláště v pohraničí a válečníci severních kmenů to nedokázali rozpoznat. Nebo možná ani nechtěli. I to se žel stává.  

A tak toho rána Levi dle svého zvyku spustil mlýn a pak se odebral na snídani. Poté se věnoval správce mokasínů, když tu zaslechl venku neobvyklé zvuky. Šel se podívat na dvorek a nevzal si dle zavedeného zvyku pušku. Na zápraží byl střelen rovnou do srdce. Jeho tříletá dcerka vyběhla za nim, zrovna, když jej útočníci skalpovali. Ačkoliv byla ještě malinká, poznala, že je něco zle a začala plakat a křičet: „Můj tatínek! můj tatínek! Co děláte mému tatínkovi?“ Jeden z indiánů pak srazil dítě tomahawkem a rovněž skalpoval.

Jeho žena s desetiletým synem vyběhla zadními dveřmi a uháněla rovnou k brodu a spěchala přes hory k Lytleově pevnosti. Nedaleko potkala muže na koni, kterému rychle vysvětlila, co se stalo. Ten ihned pobídl koně a uháněl do pevnosti oznámit, co se stalo. Ale ani, když paní Hicksová dorazila nebylo snadné shánět dobrovolníky k pronásledování a došlo k obvyklým průtahům. Někteří se obávali, že v okolí může být více útočníků, jiní tvrdili, že jejich pušky jsou nefunkční, a další se zase odvolávali na tělesnou indispozici.

Na druhý den ráno se konečně jedna odhodlaná skupina dobrovolníků odebrala k mlýnu, kde našla skalpovaného Hickse. Světnice domu pak představovala jednu z nejsmutnějších podívaných, jakou kdy válka může představovat. Dvě z dětí ležely na podlaze a plakaly a kojenec už jenom hekal a holčička udeřena do hlavy tomahawkem a skalpována, seděla v koutě a cosi nesrozumitelně blekotala. Vzhledem k tomu, že indiáni měli náskok, nechtěl je nikdo zbytečné pronásledovat. Hickse pohřbili poblíž domu a děti odvezli do pevnosti.
Holčička navzdory těžkému zranění hlavy přežila, a ale ztratila rozum. Mlýn kvůli své osamělé poloze zůstal ladem, jelikož ani vdova se tam nechtěla vrátit. V tomto okrsku to byl ojedinělý nájezd indiánů.