Wazíya - Nahkohe

Wazíya sestoupil ze severu
Ze své domoviny věčné zimy
Jeho dech je hvízdající severní vítr
Jeho dotekem se zem v kámen promění
I jezera a řeky
Z nozder mu stoupá bílá pára
Víří závěje sněhu
Vrší je na hromady s hukotem oslepující bouře
Prchají před ním losi, bizoni, ba i medvědi
Je stále chladněji
Zmrzlé stromy pukají
Pukají ledy na jezerech
Bílá liška se schovala do nory
Na mohylách mrtvých vyjí v noci hladoví vlci
Přízraky se vkradly do vesnic
Silní lovci se krčí u ohňů
Svatí muži tančí
„Jíž více se nehněvej ó Wazije!“
Měsíc zmizel
Ba ani mýval dokonce ni medvěd neopustil brloh
Smrtelný dech severu ovanul zemi
Indiáni se bojí

Sušené zásoby masa, kukuřice a rýže zmizely
Hlad číhá přikrčený u dveří a čeká až oheň v chatě uhasne
A nyní přichází lstivý Tamdóka
„Hle, přináším vám dobrou náladu a jídlo!“
„Miluji přec slepého náčelníka a jeho dceru.“
„Hle, zde jsou Tamdókovy dary!“
Starý náčelník otevřel uši
„Jsem zatížen léty mnoha zim“
„Zemru a odejdu do země duchů!“
„Ale Winona je mladá a svobodná“
„Ať si její srdce samo vybere manžela!“
„To je slovo válečníka!“
Tamdóka prudce opustil chýši
„Ať zemře!“ zavrčel na odchodnou
Winona se vydala na cestu
Na sněžnicích se hnala lesem
Přes louku a ledem pokrytou pláň
Houštinami červených dubů sledovala stopy jelenů

Od východu do západu slunce se hnala
Tábořila v chladném sněhu si ustlala
Šeré sově dávala přednost před matným měsícem
Z vrcholku stromů poslouchala její nářek  
A strašlivý hladový křik šedých vlků v ranním šeru
Studený a hladový severák honil vlky, srny i Winonu  
Za soumraku slunce sedí
Luk u nohou a toulec z vydří kůže  
„Co zvolit si mám?“ Smrt, či náruč Tamdokovu!“
Zemru a má duše se bude radovat v daleké letní zemi duchů
Možná, že tam bude i můj Bílý náčelník
Jenom sny
Tmavé vlasy jí provlál severní vítr
„On přijde, neboť to slíbil!“
„Můj bílý orle, on přijde!“
Smutně zpívala
A v tu z temného úkrytu vylezla laň
Winona uchopila luk
Z třesoucí se tětivy zahučel ostrý šíp
Bílý sníh byl pokropen šarlatem
Za sebou noci táhla kořist
A průvodcem ji byla chladně zářící hvězda
A krev laně ucítili vlci a rychle po stopě letí přisluhovači hladu
V rákosí na okraji louky se lesknou jejich divoké dravé oči
Její srdce je však srdcem bojovníka
Z pochvy vytasila nůž
Nechala vlkům stehno a na větev ho přivázala  
Rozzuření vlci bojovali a krváceli
Jejich ostré tesáky trhaly své vlastní
A požírají maso živých
Zuří a vrčí a nocí se ozývá vytí
Dívka se však nebojí a čeká na kuropění
Hněv Severu se nakonec utišil
Z jihu se vrátil tanec a veselí
Z brlohů vyšli mývalové a medvědi
Winona je statečná a obratná lovkyně
A chata jejího otce se opět smála
Dlouhá zima slábne

Poslové jara
Kachny divoké, červenka a na prériích vykukují krokusy
O Bílém náčelníkovi všichni mlčí
Tatépsina se s modrými maceškami do země duchů se vydal
Ve spánku odešel
Winona samotná stála sama u hrobů příbuzných
Dubnový déšť padá na lesy
Na jeho hrob Winoniny slzy
Jako neviditelné duše příbuzných
„Bolestný je můj žal!“
„Mluvím ústy umírajících!“
„Bolestný je můj žal!“
„Jenom vesmír je věčný!“
"Jen země trvá!"