Bytosti duchovního světa Odžibwejů - Nahkohe

Bytosti duchovního světa Odžibwejů

Čibijak nidinindováják
Vyvolávač stínů

Staré mýty, stejně jako vlastní zkušenosti, jsou pro Odžibveje zdrojem víry ve svět nadpřirozených bytostí, jenž je obklopuje. Tyto bytosti se obecně nazývají manido (v množném čísle manidóg), což se běžně do češtiny překládá jako duch. Nicméně se budeme držet původního výrazu, aby nedošlo k pojmové záměně s „duchem“ patřícím k tělu bytosti, pro kterého mají Odžibwejové nejméně jeden samostatný výraz.

Nazývat tyto tajemné bytosti nadpřirozenými je vzhledem k jejich pojetí taktéž poněkud nepřesné. I ony totiž, stejně jako člověk, plně podléhají řádu vesmíru. Stejně jako lidé mají rozum a city. Jsou to muži nebo ženy a někdy mají dokonce vlastní rodiny. Některé jsou vázáné k určitému území, jiné se pohybují dle vlastní vůle. Některé jsou přátelské, jiné nebezpečné. V obvyklém stavu jsou lidskému oku neviditelní, avšak manidové mohou na sebe brát libovolnou tělesnou formu a učinit se viditelnými. Někteří manidové jsou mnohem silnější než člověk, jiní zase slabší, mohou ovšem ovládat sílu jiného druhu. Manidové jsou všude, nebo alespoň bývali, než přišel bílý člověk, před kterým mnozí utekli.

Nejvyšší je Kiči Manido (nebo Giči Manidou – Velký Duch), jenž není chápán jako stvořitel všech věcí, ale jako zdroj veškerých sil světa, jež jsou mu vlastní ve větším či menším měřítku. Kiči Manido možná nepatřil do původní plejády nadpřirozených bytostí, ale stal se jí díky vlivu křesťanských misionářů. Sporný je původ pojmu Madži Manido čili „Zlého ducha, jenž je možná „vynálezem“ Jezuitů ze starých dob, aby měli indiánům mohli představit i pomyslného trestače špatných duší. Madži Manido je někdy chápán jako nižší zlá bytost nepřátelská člověku v podobě velkého hada, či vodního ducha.

Podle misionáře La Potherieho se víra v obé bytosti (Kičemanitou a Mačimanitou) rozšířila na konci sedmnáctého století, jak si všiml u Kríů a dalších indiánů navštěvujících obchodní stanice v Hudsonově zálivu. A svou roli v tom bezesporu sehrálo právě učení misionářů. Jinak se táto víra ve staré obřadní praxi severních kmenů nevyskytuje. Kiči Manido podle některých Odžibwejů přebývá kdesi mimo lidský vět a zasahuje do něj jenom zřídka.
Velký Duch sice není stvořitelem, ale přisuzuje se mu zavedení zákonů, jenž hrají důležitou roli v mnoha obřadech. Když totiž slunci určil putování z východu na jih a z jihu na západ, měl tím na mysli, že by se vše mělo pohybovat tímto směrem. Proto se šamani při sběru bylinek pohybují kolem rostlin ve směru slunce a při obřadech posílají ve stejném směru dýmku, což se dodržuje i při obřadech a tanci. V opačném případě by to mohlo způsobit neštěstí a nemoc. Čarodějové a zlí duchové ovšem jednají opačným způsobem, protože se staví proti vůli dobra. Vítr vanoucí z jihu na východ a na sever přináší bouři, zatímco „sluneční stezka“ přináší dobré počasí.

Manidové čtyř stran světa

Protože byl Kiči Manido tak vzdálen od světa lidí, „našli“ si indiáni jeho přirozené zástupce v menších manidech. Podle některých Odžibwejů existují čtyři "zástupní" manidové ovládající čtyři části světa pomocí nekonečného množství menších manidů. Odžibwejové žijící s Ottawy na ontarijském ostrově Parry Island v Kanadě jim říkají takto: Vabenokve, čili měsíc, sestra slunce a vládkyně východu; Šavanigizik, čili jižní obloha a vládce jihu; Nanibuš (Nanabozho), vládce západu a Gijuedin, severní vítr, vládce severu, ale ne všichni Odžibwejové jsou v tomto názoru jednotní. Někteří neuznávají čtyři hlavní manidy světových stran, ale věří v mnohé na sobě nezávislé manidy. Mnohé závisí i na individuálním přístupu každého indiána, který když posílá k nebi kouř ze své dýmky, neoslovuje specifické ochranné duchovní bytosti, jako třeba katolík oroduje u svých svatých, ale obrací se k celému tomu zástupu, aniž by přemýšlel o jeho počtu a schopnostech.  
Slunce a Měsíc

Nicméně indián věří v neobyčejně mocné manidy působící v jistých oblastech a uctívá je anebo se jich bojí v závislosti na jejich blahodárnosti nebo škodlivosti. Jsou to zosobnění největších přírodních sil, jako slunce, měsíc, blesk a hrom, vichr atd. Jsou tu ještě nespecifikované síly, jako třeba hrozná moc číhající ve vodě, zvláště pak Velkých Jezer nebo blahodárná síla pramatky (babičky) Země. Ta pracuje tiše, ale blahodárně pro vše živé.
Sluneční manido, bez nějž by země neměla světlo a teplo cestuje po obloze na západ a pak se pod zemí vrací na východ. Následuje ho měsíční manido přinášející klid a mír a ovlivňuje zvláště ženy. Slunci i měsíci se vzdávala čest každoročním obřadem pořádaným obvykle na podzim. Odžibwejové pro ně obětují bílého psa a děkují za jejich péči v uplynulém roce.

Mnoho manidů může vyvolat vítr i tornádo, ale někteří Odžibwejové věří ve zvláštního tvůrce větru zvaného Nibanegišik, Babunkve nebo Noadinaum a je schopen působit kdekoli, protože má spoustu vnoučat čili podřízených manidů. Bez nich by nesvítil žádný oheň a nebyl by život. Jejich pohyb ve vodě způsobuje vlny i vodní bouři, když se přidá i jejich děd. Podle některých názorů je tvůrce větru jen jedním z osmačtyřiceti hromů, z nichž každý dokáže tvořit vítr. Bezvětří je znamením toho, že hromy zmizely vysoko v nebi a uložily se ke spánku. Jiní indiáni věří, že hromů je jen dvanáct a vedle společného názvu animki (hrom) mají pro každého zvláštní jméno i funkci. Nicméně jsou chápáni jako bratrstvo jednotných sil a o hromu se mluví jako o jediném mocném manidovi. Lidem ubližuje zřídka, většinou těm, kteří ho urážejí. Když se blíží bouře, indiáni hodí do ohně trošku tabáku a pokud zrovna cestují v kánoi, zapálí dýmku. Hrom sídlí na jihu odkud přichází většina bouří.

Největšími nepřáteli člověka i hromu jsou vodní hadi cestující pod zemí. Jsou to zloději duši, proto když poblíž wigvamu uhodí do stromu blesk, hromový manido zrovna nějaké odhání. Vůdcem vodních hadů je Nzagima a rozšířena legenda vypráví, jak unesl dívku a jak svedl prohranou bitvu s blesky Biangukvamem, Andžibnesem a Beskinekvamem u Niagarských vodopádů. Další legenda je o dvou hromech Nigankvamem a Bemikuangem, jež jsou otcové všech indiánských kmenů. Jak oba putovali zemí a všude, kde se zastavili, uplácali z jílu ženu, a ta se stala pramatkou jednotlivého národa. Jiná legenda jim přisuzuje stvoření hvězd.

Velkým hromem byl Džingkuam, strůjce zemětřesení. Stromy se tříštily na kousky, když na ně Džingkuam ukázal, a ten samý osud stihl všechny jeho nepřátelé, hlavně hady. Manidové se proto sešli k poradě, jak se mu bránit. „Je totiž příliš mocný. Musíme ho zabít!“ shodli se. Jednoho dne Džingkuam střelil šíp do vyplavené klády na jezerním pobřeží. Když sestoupil na zem pro šíp, shledal, že se jedná o velkého hada. Zapřel o něj druhou nohu a ta se mu rovněž přilepila, a tak ho had stáhl hluboko pod zem. Džingkuam udeřil svým hromem, ale bylo příliš pozdě a od těch dob působí pod zemí a dělá zemětřesení.

Souběžně s touto vírou existuje zcela odlišné pojetí v podobě hromového ptáka žijícího vysoko na skalách. Z očí mu šlehají blesky a máváním křídel působí hromy.

Nanibuš východních Odžibwejů je totožný s Vinabožem Odžibwejů z Minnesoty a jež má podobná jména mezi algonkinskými kmeny. Tento kulturní hrdina dal zemi její současnou podobu, znal se ze všemi zvířaty i ptáky, zažil mnoho zvláštních a často komických dobrodružství, než odešel na vzdálené místo, kde v podstatě přestal existovat. Podle některých nyní vládne v zemi mrtvých, ale podle jiných je tam vládcem jeho bratr Vlk. Podle dalšího mýtu se jeho tělo proměnilo ve skálu na břehu Hořejšího jezera. Ať už byl jeho osud jakýkoli, všichni indiáni se shodují, že už po zemi nechodí po zemi, a tak se k němu o pomoc neobracejí. Nanibuš je tradičním zakladatelem společnosti Midewiwin, a jako její patron je dnes mide manidem.

Pro léčitele společnosti Midewiwin je stěžejní Nokomis – babička Luna. Je zdrojem sil působících ve stromech, v keřích a v kamenech. Když léčitel vyhrabuje ze země kořínky a trhá bylinky a lístky ze stromů, je vhodné obětovat špetku tabáku. Nic víc dělat nemusí, ale kdyby na tabák zapomněl mohl by Nokomis urazit a jeho léky by ztratily účinnost.

Vůdce vodních hadů Nzagima má obrovské oči a nesmírnou rychlostí, i když cestuje pod vodou s nosem vystrčeným nad hladinu. Když večer vyrazí ze Sault Ste. Marie, ráno se klidně objeví u Niagarských vodopádů. Někdo tvrdí, že má sedm hlav a střeží srdce země pod zálivem Georgian na ontarijském jezeře. Hada vidí pouze někteří černokněžníci, které Nzagima navštíví ještě v dětském věku převlečený za člověka a poskytne jim určité rady pro budoucí kontakt. Jednou jeden černokněžník seděl za bezmračného dne na pláží (neboť Nzagima se děsí hromu) a za doprovodu bubnu zpíval. Nejdřív z jezera vylezla černá potáplice následovaná bílou a za nimi nakonec sám velký had. Vysunul nad hladinu své dlouhé tělo a naslouchal. Černokněžník mohl žádat kouzlo k léčbě nebo i škodě, ba i smrti. Had se pak otřel o nějaké místo a muž tam našel kouzlo, které zabalil do březové kůry a uložil do medicínového vaku.

Existuje ještě několik dosti odlišných pojetí velkého hada, které ho nepovažují za nepřítele Odžibwejů a prostřednictvím mide – dobrodinců pomáhá. Většinou se jedná o dva velké hady, černého s parohy, mužského rodu a bílého ženského – mišiginebik. Hadi trestají posměvače nadpřirozené bytosti nebo zneužívají jejich sílu ke špatným účelům. Pohlcují jejich duše a nedovolí jim odchod do Nanibušova domova na západě. Šamani mide toužili mít kousky Nzagimových parohů. Jeden takový kousek zdědil od svého děda říkal, že než byla vyčerpána jeho síla, dokázal v kombinaci s určitými bylinami léčit horečku a zachraňoval životy. Tento koncept dobrého velkého hada však zastává pouze menšina indiánů znalých obřadů a smyslu midewiwin. Když se v pozdních dobách mezi Odžibweji prosadilo křesťanství, obřady midewiwin se přestaly skoro provádět a převládl názor, že je to společnost temných čarodějů snad i proto, že v křesťanství je had původcem pádu člověka.

Když dospívající chlapci a děvčata drželi půst za účelem dosažení vize a požehnání od přátelského manida, rodiče je varovali před velkým hadem proměněným do podoby člověka, který slibuje pomoc a požehnání. Pokud dítě navštívil ve snu had, musí ho odmítnout a čekat na jinou vizi. Pokud se objeví podruhé, už ho přijmout musí.

Nejhrozivější ze všech zlých je Wendigo, ztělesnění hladu, touhy po mase a chamtivosti, které na Odžibweje číhá hlavně v zimních měsících. Je to člověk, který se provinil kanibalismem, kvůli čemuž se proměnil v nestvůrného obra s neobyčejnými schopnostmi. Může pomocí kouzel škodit lovci na lovu, vyhladoví jeho rodinu do takové nouze, až někdo hlady zešílí a zabije příbuzného. Jeho posedlost po lidském mase je neukojitelná. Jeho tělo naroste do výšky borovice, je odolné vůči mrazu, ztvrdne na kámen a neprojde jim ni šíp, či kulka. Netvor nosí jenom bederní roušku, toulá se krajem a hledá oběti k sežrání. Jeho dech je slyšitelný na kilometry a jeho řev ochabuje údy indiánů, které pronásleduje. Řádí naštěstí jenom za zimních sněhových bouří nebo za velkého mrazu. S prvním táním odchází na sever, kde zima trvá po celý rok. Normální zbraně na něj nemají účinek a useknuta hlava se zase spojí s tělem. Pouze zkušený šaman cítí jeho přítomnost a může zjistit, jak ho zničit.

Chamtivý hltoun pojídající lžícemi máslo a tuk, či pijící omáčku z mísy místo, aby jí smíchal s bramborami, má nemilé předpoklady stát se Wendigem. Proto rodiče dávají pozor, aby jejich děti nehltaly a byly nenasytné. Indiáni z ostrova Parry věří v nadpřirozeného ochránce před Wendigem, obra Misabeho. Jednou parta indiánů usnula v kánoi a proud je odnesl na neznámou pláž. Tam našli stopy obrů, ale jelikož neměli kam jít, utábořili se. Večer kolem prošel Wendigo, aniž by si jich všiml a na zádech nesl obrovskou žábu. Těsně před setměním přišel Misabe s obrovským bobrem a pozval indiány k sobě domů. Byli u něj několik dní, lovili bobry a Misabe jim pro ochranu půjčil psa. Když se potkali s Wendigem, pes se oklepal, vyrostl do obrovských rozměrů a lidožrouta zahnal. Pes jim dělal i dobrého průvodce. Občas se Wendigo pokouší přebrodit úžinu Bodgavining, ale obrovský rak ho štípáním do prstů donutí k návratu.

Stínový manido dává o sobě vědět nejasnými náznaky, jako třeba světelným mihotáním nebo prochází jako stín (udžibom). Někdy je slyšet jenom jeho těžké kroky, přičemž nezanechává stopy. Většinou projde kolem wigvamu předtím, než v něm někdo zemře a doprovodí duši o stínového světa. Šamani kusabindugejunini radí mít u domova koně a dobytek, aby jejich hluk odvrátil pozornost stínového manida.

Manidové Memegvesiwag jsou v podstatě přátelští. Občas si z lidí tropí šprýmy, ale nikdy neubližují. Memegvesiwag má lidskou podobu a tělo porostlé dlouhou srstí. Na severním konci průlivu Parry je "Memegvesiův útes", kde indiáni lovili pstruhy, ale jejich úlovek vždycky někdo ukradl. Když tam jeden z lovců přes noc hlídal, za rozbřesku spatřil kamennou loďku a na ní dva memegvesiwagy. Byl to muž a žena. Hlídač probudil společníky a společně kamennou loďku sledovali. Když přistáli u nějaké skály, žena se k nim otočila a pravila: „Teď víte, kdo vám ukradl pstruhy. Kdykoli budete potřebovat pěkné počasí, dejte nám tabák, neboť zde je náš domov“ a loďka zmizela ve skále, proto tady cestující indiáni obětují špetku tabáku.

Vodní lidé dibanabe vypadají jako lidé, ale místo nohou mají rybí ploutve. Když je někdo spatřil sedět na břehu, věštilo to smrt příbuzného. Vodnice mají nad vodníky početní převahu a hrátky jejich dětí působili vlny. Jejich původ se odvozuje od jesetera, kterého kdysi indiáni objevili u vodního pramene. Starci varovali, aby se ho nikdo nedotýkal, ale kdosi nerozvážný rybu uvařil a mnozí se pak zúčastnili hostiny. Když se večer lovci vrátili do tábora, našli mnoho svých příbuzných proměněných v ryby. Někteří byli dosud v neúplném stádiu proměny, plakali na břehu a snažili se dostat do vody, zatímco jejich soukmenovci se je marně snažili tahat zpět.

Vidět trpaslíka je předzvěstí dlouhého života. Na lov vycházejí trpaslíci místo psa s liškou. Nezanechávají stopy s výjimkou šlépějí vtisknutých do skal. Stalo se tak v pradávnu, kdy se slunce dostalo tak blízko k zemi, že skály změkly a trpaslíci po nich přecházeli. Bagudzinišinabe jsou „malí divocí indiáni.“ Nikomu neubližují, pouze lidem provádějí neplechy. Mají velkou sílu a někdy třesou tyčemi wigvamu nebo na něj házejí oblázky. Schovávají lidem věci a mají z toho legraci. Někdy se nemůže indián dojíst dosyta, čemuž se náramně diví, přičemž neví, že mu z misky krade jídlo trpaslík. Někteří trpaslíci ještě bydlí ve skalní rozsedlině u Francouzské řeky a jsou rádi, když se jim daruje jídlo.

Indiáni věří v řadu dalších manidů a někdy si ani lidé nevšímají jejich přítomnosti. Většina nevysvětlitelných jevů se připisuje na účet manidům anebo se jim připisuje zásluha za vznik neobvyklých míst. Například poblíž přístavu Midland je skalnatý ostrov, kde spolu kdysi bojovali dva manidové. Indiáni to místo nazývají Obrův Hrob a stále jsou tam vidět díry, které do skály vyhloubily jejich nohy. U každé nebezpečné peřeje a vodopádu sídlí zlý manido, proto indián před proplutím hodí do vody trochu tabáku. Když ve vesnici zemře více dětí najednou, Odžibwejové věří, že je zabil zlý manido a jednou prý zničil celou vesnici, protože tam lidé v noci dělali příliš velký hluk. V Měsíční řece žije manido vysoký přes sto osmdesát centimetrů a má rohy a drápy, jako čert, ale zatím nikomu neuškodil, přesto tam raději nikdo netáboří. Poblíž Francouzské řeky jsou dvě velké skály dole kulaté a nahoře čtvercové, rozdělené úzkou trhlinou a původně to byl jeden masiv. Jednou tudy projížděl lovec jménem Vabskitdžanamšin cestující z jezera Nipissing do zálivu Georgian s nákladem kožešin. Lovec viděl, jak se skála kymácí ze strany na stranu a zaslechl hlas: „Vabskitdžanamšin nás poslouchá,“ což rozzlobila, tak vystřelil do skály šíp a ten jí rozpůlil ve dví. Když pak pokračoval v cestě, skalní manido ho z pomsty hodil i s kánoí do vodopádu. Odžibwejové ty skály nazývají Džiskan a zpívají výše vyřčena slova jako refrén. V Thunder Bay žil zlý manido obtěžující všechny okolo plující veslaře. Jednou z kánoe unesl dívku a rodiče ji našli dalšího dne ležet mrtvou na pobřeží. Potom se manido přestěhoval na Sandy Island u průlivu Parry. Když tam jednou pluly tři ženy, jedna z nich měla dříve vidění, ve kterém dostala radu udělat si pádlo z jalovce. Když je pak manido napadl a snažil se ocasem převrhnout kánoi, žena ho pádlem přesekla a zraněný manido se stáhl. Vzhledem k tomu, že nikde nebyl vítán, přeplaval až do řeky French. Tam jedné rodině ukradl dítě. Rodiče plakali a dítko hledali až ho zaslechli plakat naříkat uvnitř skály, ve které manido bydlel. Zloduch však dítě zabil, proto si lidé získali požehnání hromu a díky němu skálu rozbili a běsa zabili.