Winona - Nahkohe

Winona



Mnoho bílých zim, a ještě více jich uteklo
A tady na dubovém břehu temné Mississippi
Kde se zpěněné vlny valí a hučí
Pod vodopády a v bílých peřejích
V tom krásném a bájném středu Země
Ležela indiánská ves Ka-thá-ga
„Hlučně smějící se voda“
Vůkol smaragdové prérie
Střídají se s lesy a jezery
A nade vším éterická modř nebe
Tady se temná řeka promění do vodní tříště
A dunivě promlouvá k žasnoucím tvorům
Zde v západním větru vlaje korouhev náčelníka  
Hrdá na hrotu kopí, standarta z orlího peří
Zde scházejí se k tanci válečníci prérií i lesů
Ze vzdálených končin přicházejí
Tančí pro Unktéheeho sídlícího v jeskyních hluboko pod vodopádem
A vysoko nad víry a vlnami
Věšeli pro něj kožešiny a svitky tabáku
Náčelník, válečník, manželka i dívka

Hledač srdcí Tá-ku-Skan-skán – Mstitel
Vždy bdící se vševidoucíma očima
Sleduje skutky žen i bojovníků
Jako luňák kroužící na obloze
V rudém a růžovém rouchu jitra
Plující nad nebeským mořem
K příbytku v zemi stínů,
Kde rodí se šedavá černá křídla tornáda
S velikým chvěním a bázní
Wa-kin-yan – obrovský Hromový pták

Mnoho bílých zim uteklo a ještě více
Kdy v měsíci rudě kvetoucích lilií
Zrodila se Winona – divoká prérijní růže
Jako letní slunce zříci za jitra
Vyrostla princezna a smála se s lilií na rtech
Tančila na blankytném nebi
        Hrála si v zpěněných vodách pod skalami
Dlouhé a tmavé vlasy měla rozpuštěné
Jako noční roucho vlahého vánku
 A zpívala vesele coby skřivan nad lukami
Křídla větrná byly její nohy
Nad kopci a prériemi se proháněla
 A zvonivě se smála
Pýcha starého Ta-té-psina
Jehož srdce zpěvem potěšila

Ve zlatavém hávu měsíce sběru divoká rýže
Listy na javoru jsou rudé jako prsa ptáčka kardinála
A červené duby lemují háje
Hoří ohněm západu slunce
Kráčeli krajem soumrační lovci
A hle, podivuhodný muž s bílou tváří
Vrásčitý a starý v havraním rouchu
Krokem nejistým pomalým kráčí
S holí v ruce, bílý jako první padající sníh
        Kadeře splývající na ramena a jako mech visely mu vousy
Tvář bledá, poněkud tajemná
Prozpěvoval si a mumlal podivným neznámým jazykem
Černé roucho Renè Menard
Ztracen od svých rodných společníků
Dakotové však vyvedli ho z bažin
Z bahna sklíčenosti rmutné
Našli ho uprostřed rašeliniště a rákosí
„Ho!“ zahučeli ti stateční
         Neboť ho považovali za černého ducha
O půlnoci kráčejícího v bažinách
 S mihotavou pochodní lákajíc do doupěte neopatrné
Nebyl to ale ten
Muž vztáhl hubené paže k lovcům
Hlad a bídu v očích měl
Ustrnuli se muži a odvedli do Ka-thá-gy
Tam učil se řeč Dakotů
A zatoužil odvést je od jejich obrů a strašlivých hromových ptáků
         Ale oni nechtěli
Vyznali ho, aby zřel stříbrnou chýši Han-nán-na
A tančil s náčelníky na slavnosti obra Heyóky
Ale on nechtěl
Nejedl maso psů a odmítal lov i tanec
Respektovali jeho knihu a modlitbu
Na sedátku seděl a čekal na korunu mučedníka
Smutnou tvář soucitu zplodil
         V srdci tmavooké Winony
 Často k němu přicházela a naslouchala
Nosila jazyk bizona, sladké ořechy, maso jelenů a divokých kachen.
 Měkké hánpu (mokasíny) ušila mu na nohy
A legíny ze sametové srnčí kůže
Přikrývku z bobra a kapuci z vydří kůže
 Seděla u jeho nohou na rohoži a zručně šila
Okouzlena vyprávěním
O bílých okřídlených lodích na moři
O velikých vesnicích daleko za oceánem
O statečných Francouzích
O sluncem ozářených zelených údolí Normandie
Jak připluli do divoké Hochelagy
Putovali sněhovými pustinami a temnotami hustých huronských lesů
Na neohrožené kánoi po vlnách jezerních
S očima labutí a srdci orlů