15 - Země pod smutným Měsícem - Kentucky - Nahkohe

Říjen 1774

Cornstalk neměl po návratu do Chillicothe lehké chvíle. Naslouchal řečem bojovníků, jak dostali Dlouhé nože lekci a nyní budou žadonit po míru. Byl zklamán, že se do bitvy nezapojilo více Mingů, Delawarů a Wyandotů. Silná koalice by měla větší šanci zničit rozdělené nepřátelské armády. Cornstalk se nehněval. Byl velkým sagamore svého lidu. Bylo mu ovšem smutno z vrtkavosti svých náčelníků. Byla malá šance, že by indiáni zahnali Dlouhé nože zpět do moře. Ale mohli si načas vydobýt nějaký respekt. Cornstalk svolal kmenovou poradu. Krom rituálních a zdvořilostních řečí, pronesl: „Bojovali jste dobře děti moje. Mé srdce zpívá ódu na vaši sílu v boji. Pěje i píseň o smutku za naše statečné padlé. Musím se však zeptat! Bylo to všechno zbytečné? Mnozí z vás řekli: ‚Uzavřeme s Dlouhými noži mír, aby nepřišli ještě silnější.‘ Mé srdce je naplněno hanbou slyšící tato slova. Když jsem vás před pěti dny o mír žádal, vy jste to nevěděli? Co dál? Dlouhé nože na nás postupuji dvěma cestami a jsou silnější. Nemáme spojence. Co teď uděláme? Budeme bojovat?“ A na dlouho se odmlčel. „V tom případě zabijme naše ženy a děti a pak budeme bojovat, dokud sami nezemřeme!“

Shromáždění mlčelo. Velký sagamore Cornstalk s pokorně skloněnou hlavou pozvedl svůj tomahawk, a pak jím divoce mrštil o zem a vykřikl: „Jelikož nejste ochotní bojovat, půjdeme a uzavřeme mír!“ a ozvalo se souhlasné mručení. Cornstalk nato poslal k lordu Dunmorovi posly s mírovým poselstvím. Od toho dne byl Cornstalk zlomený muž zastíněn trudomyslnosti.

Ani guvernér, lord Dunmore to neměl lehké. Nejenže se mu Lewis otevřeně vzepřel, ale i jeho část armády reptala. Jednalo se samozřejmě o milici. Domobrana jaksi vnímala, že guvernér hodlá rozšířit různice mezi Korunou a koloniemi, a to ve svůj vlastní prospěch. Když k němu dorazilo šavanské mírové poselstvo, Dunmore poslal Kentona s Girtym za náčelníky ověřit věrohodnost této nabídky. Zároveň poslal za Lewisem Drennona a Gibsona s rozkazem zastavit postup na nepřítele až do odvolání. Kenton a Girty přinesli od samotného Cornstalka pozitivní potvrzení o příměří, ale Lewis rozkazy ignoroval a jal se překonat Ohio.

Dunmore přitáhl do oblasti Pickaway úrodné země nad řekou Scioto. Zde zřídil tábor u potoka Scippo a pojmenoval ho Camp Charlotte. Byl situován doslova nadohled od Chillicothe, hlavní vesnice Šavanů. Tři kilometry pod vesnicí se do Scippo Creek vlévá potok Congo, kde se dva kilometry od jeho ústí utábořil zase plukovník Lewis. Dunmore chtěl stůj, co stůj zabránit tomu, aby Lewis na indiány zaútočil. Přece jen doufal, že kdyby se Koruna dostala do střetu s Dlouhými noži Američany, mohl by mít domorodce na své straně. Navštívil Lewisův tábor a údajně mělo dojít mezi oběma důstojníky k prudké hádce, kdy Dunmore dokonce tasil meč a přiměl svého zástupce k poslušnosti.

Bylo to však naoko. Lewis dobře věděl, že Virgiňané budou na jeho straně, akorát si dával pozor, aby se nedostal do ukvapeného střetu s vojensky silnějším velitelem. Akorát milicionáři neznalí neviditelných politických intrik, byli nespokojeni. Nepřítel byl na dosah a oni nemohli mstít smrt svých soudruhů. Lewis vydal příkaz vrátit se na Point Pleasant a postavit tam pevnost.

Dunmore zahájil jednání s indiány, kterých se ale nechtěl účastnit Tagajutah, jeden z hlavních vůdců odboje. Jeho malý tábor se nacházel pod rozložitými větvemi velikého jilmu na jižním břehu Conga. Temného náčelníka navštívil s mírovým poselstvím Kenton s Girtym. Tagajutah před nimi stál mlčky, vysoký a vzbuzující respekt posílený studeným pohledem. Měl prostý indiánský oděv. Bederní roušku, legíny a mokasíny. V dlouhých vlasech měl zapletena čtyři orlí pera a paže mu zdobily široké náramky z tepaného stříbra. Kolem krku měl wampumový náhrdelník. Nebyl ozbrojen a přes prostý oděv měl přesto královsky zjev. Největší dojem ovšem vyzařovala jeho tvář. Tak hodně poznamenaná smutkem a nepopsatelnou vnitřní bolestí.

S posly si potřásl rukou a hlubokým tichým hlasem pronesl: „Vyzývám každého bělocha, aby dosvědčil toto. Každý, kdo vstoupil do mého domu hladov, dostal najíst. Když přišel prochladlý a nahý, dostal oblečení. V předešlé dlouhé a krvavé válce zůstal Tagajutah doma a byl zastáncem míru. Vždyť se říkalo: ‚Logan je přítel bílého muže.‘ Chtěl jsem s vámi žít. Plukovník Cresap loni na jaře chladnokrevně a bez důvodu vyvraždil všechny Loganovy příbuzné a neušetřil ani mé ženy a děti. V žilách žádného živého tvora nekoluje ani kapka mé krve. To mě vyzvalo k pomstě. Zabil jsem mnoho lidí. Plně jsem se nasytil svou pomstou. Za tuto zemi se raduji z paprsků míru. Ne ze strachu. Tagajutah nikdy necítil strach. Nedělám to proto, abych si zachoval život. Kdo bude pro Tagajutaha smutnit? Nikdo.“ A tak se stalo, zemřel někde u Detroitu rukou vraha.  Kdo si pak vzpomíná na padlé nešťastníky?

 Mírová smlouva byla uzavřena. Poselství náčelníka Tagajutaha mělo ovšem největší důsledek. I tvrdé hraničáře dojalo a dlouho se o něm u táborových ohňů se vyprávělo. A tak jednou jeden z milicionářů pod hvězdami do ticha prohlásil: „Kdo bude za Tagajutaha truchlit?“ a odněkud se smutně ozvalo: „Nikdo.“

***

Během následujícího vyšetřování George Rogers Clark napadl Michaela Cresapa: „Musíš být hodně mocný muž, když tě indiáni obviňují z každé zdejší podlosti!“ Cresap se bránil: „Jestli ještě někdy potkám toho Greathouse, přísahám, že ho osobně zabiju,“ s omluvou, že to nebyla jeho chyba.

Následující mírová smlouva sice obnovila mír mezi Virgiňany a Šavany, avšak je již všeobecně známo, jak byly tyto smlouvy vrtkavé. A Šavani samozřejmě tratili. Měli omezený pohyb na jižní straně Ohia, krom sezonního lovu. Bylo dojednáno, že se obé strany ještě sejdou následujícího roku ve Fort Pitt smlouvu doplnit.

Po těchto událostech vyhledal Kenton Girtyho s otázkou, zdali by ho nedoprovázel na cestě na západ, do neobydlených končin. Pitt a jeho okolí už pro něj bylo příliš lidnaté. Girtymu se do takového podniku moc nechtělo, tak se Kenton obrátil na Thomase Williamse, stejně starého devatenáctiletého mládence. Dal by spíše přednost Girtymu, ale přece jen nezkušený společník je lepší než žádný. I on přece takovým býval. Thomas byl sympatický a působil houževnatě. Společně pak u džbánku pálenky dali hlavy dohromady a domluvili se, co a jak. Následující dny shromáždili zásoby a materiál a počátkem listopadu vyrazili na cestu.

U Letartových vodopádů takových padesát kilometrů nad ústím Velké Kanawhy potkali francouzského obchodníka Petera Loramieho. Společně vystoupili na břeh a vyměnili si novinky z pohraničí. Francouz měl namířeno do Pittu a vyptával se na válku s indiány a politickou situaci v koloniích: „A jak je to s kolonisty a jejími britskými Veličenstvy?“ Optal se: „Dojde k válce, o které se sice nemluví, ale všichni jí očekávají?“

„To by mě nepřekvapilo,“ reagoval Tom, „Chlapci z armády se dali slyšet, že sice respektují Dunmorovu autoritu, ale chránit svou americkou svobodu budou za každou cenu.“ Vnímavý Williams Francouzi poněkud neuváženě dopodrobna popsal, jaká je nálada mezi hraničáři vůči monarchii, která jim zakazuje postupovat na západ. Společnost se nicméně dobře bavila: „Kam máte namířeno,“ zeptal se Kanaďan.

„Slyšeli jsme o místě dole na řece, kterému se říká Kentucky,“ konstatoval Kenton, „zvěř je tam jářku nevídaná. Dvakrát jsem ji hledal, ale marně. Má tam růst mimořádné rákosí.“

„Inu proto, že v této oblasti žádné rákosí neroste chlapče,“ mudroval Loramie. „Já tu zemi znám. Táhne se směrem stejně jako řeka a sestupuje se k ní až daleko pod vodopády. Sjedete pod Tři ostrovy a budete sledovat potok, který se do téhle řeky vlévá mezi velkými vápencovými útesy. Tam vystoupíte na břeh a půjdete rovně na jih po souši takových pět kilometrů a najdete ji.“

Simon pookřál na srdci, poněvadž to potvrdilo slova starého Yeagera, které už pokládal za vymyšlená. Nyní se potvrdilo, že jeho popis cesty se shoduje s Francouzovým. Muži si posléze popřáli štěstí a dál každý pádloval svou cestou. Simon a Tom propluli kolem Třech ostrovů, ale ústí potoku nenašli. Zima se už kvapem blížila a bylo třeba zřídit zimní tábor. Vrátili se tudíž k ústí Big Sandy, kde hodlali zimovat ve vyhořelé zeměměřičské osadě.

Tou dobou bylo tisíce kilometrů ve vzdáleném Londýně parlamentem odsouhlaseno, že celé severozápadní teritorium spadne po vládu provincie Quebec.

Zima uběhla docela rychle a lovecká sezona byla docela dobrá. Nastal březen a rok 1775, a kdo se to nehnal po proudu? Z Pittu se vracel Francouz Peter Loramie. Starý traper přirazil svou kánoi ke břehu a s mládenci se srdečně přivítal. Zkušeným okem si prohlédl jejich balíky kožešin a prohlásil: „Nečekal jsem, že vás tady ještě počkám. Myslel jsem, že už budete v Kentucky.“ Po této větě se Kenton poněkud načepýřil, ale Williams ho předběhl uklidňujícími slovy, že popsaný potok nenašli. Loramie je požádal, aby mu přesně popsali krajinu, kde pátrali. „Non seanse!“ pousmál se Kanaďan, „Zastavili jste u špatného potoka. My mu říkáme Cabin Creek. Ten, který jste hledali je ještě hodinu cesty dál. Zkuste to znovu a najdete ho,“ a znovu jim popsal cestu. Lépe soustředěný Kenton si uvědomil, že to odpovídá popisu jednoho z Bullittových mužů, který tomu potoku říkal Limestone.

Francouz jim za kožešiny poskytl střelný prach, olovo, přikrývky a další užitečné zboží, včetně kukuřice a kukuřičné mouky. Po další informativní i společenské debatě se dobrodruzi rozloučili. Loramie pokračoval v cestě a mládenci začali pakovat tábor. Pak vypluli na řeku a pečlivě sledovali krajinu, aby se znovu nezmýlili. Vše odpovídalo, jak jim traper popisoval, a když našli to, co hledali, utábořili se. Zatímco se Williams staral o ležení, Kenton šel na lov a zároveň i průzkum. Zašel možná až moc daleko, ale to, co uviděl, ho maximálně uspokojilo. Několik kilometrů od ústí potoka se vydal na jihovýchod a tam se před ním otevřela široká travnatá prérie lemovaná nekonečnými lesy. Suchá tráva baly místy dvakrát vyšší než on sám a v mírném podvečerním vánku se vlnila tam a zpět. A jako odměna za tu velkou lopotu a čekání se tam páslo stádo vysoké. Simon skolil mladou laň.

Ten večer bylo v táboře veselo. Čerstvá pečená zvěřina, kukuřičné placky a objev hledané země učinil mládence radostnými. Dobře najezení se i dobře vyspali a následujícího rána se vydali na další pouť. Na šestimetrové skále tyčící se na zákrutou malého potoka si zřídili bytelný tábor. Za zády měli pradávný hustoles a před sebou širou prérii. Nedaleko od jejich tábora vedla široká bizoní stezka, která byla tak dobře vyšlapaná, že působila bytelněji než mnohé virginské silnice. Místy byla široká až padesát metrů. Vedla přímo k velkému tryskajícímu prameni s čirou, ale slanou vodou. Celé okolí bylo vyšlapáno a rozdupáno tisícem kopyt bizonů, vysoké a ostatní zvěře. Bylo tam i množství odpařené soli, za kterou zvěř táhla z dalekého okolí, a která přišla vhod i lovcům. Stáda, která se zde potulovala byla nespočitatelná. I jinak samotářští losi se tu shromažďovali po desítkách. Zvěř neuvyklá přítomnosti lidských bytostí se nebála a zvědavě si lovce prohlížela. I potoky byly hojné na množství ryb. Byly tam vydry, bobři, norci, mývalové, a kdejaká kožešinová havěť. I černých medvědů tam bylo přehršel, až šel strach. Jejich kýty pečené na žhavém uhlí celou noc skýtaly luxusní snídani doplněnou kukuřičnou kaší. A divocí krocani? Spolu s dalšími ptáky, jako byli tetřevi a holubi jich byly plné lesy. Jak by řekl našinec. Země snů. Země zaslíbená. Tak zdánlivě přehnané příběhy o ni nelhali. Kvůli solným lízům dostaly prameny název Blue Licks řeku, kterou napájely Blue River. O několik dní později našli další podobný slaný líz, Upper Blue Licks, kde byla hojnost zvěře stejně ohromující.

Mladým hraničářům nebylo jasné, jak mohl takto bohatý kraj zůstat neobydlený. Nechápali ani indiánskou dohodu, že slouží toliko k lovu, a ne trvalému bydlení. Nic nenasvědčovalo tomu, že by zde někdo žil, ale, že se zde loví, bylo jasné. Indiánské stezky se daly rychle rozeznat podle značek na stromech a na skalách. Tyto stezky často kopírovaly potoky, anebo směřovaly přímočaře od jednoho bodu k druhému.

Více romanticky zaměřený Thomas Williams byl nadšený a kochal se. Simon Kenton viděl zase komerční potencionál. Snažil se zapamatovat každý detail, zajímavý bod, neobvyklý strom, skálu, pramen, potok a řeku. To vše si vryl nesmazatelně do paměti. Nevěděl však, že Kentucky již zkoumali jiní Američané.

Toho roku na jiném místě byl uzavřen velký obchod. Stovky kilometrů jižně od řeky Ohio se na břehu řeky Watauga pod velkým platanem sešel soudce Richard Henderson a jeho společníci se zástupci kmene Čerokí. Henderson byl mnohostranný člověk. Byl soudcem, obchodníkem, důstojníkem, farmářem, lovcem i dobrodruhem. A ze všeho nejvíc byl ctižádostivý a posedlý po moci a bohatství. A byl to on, kdo se o Kentucky dozvěděl, jako jeden z prvních a viděl v něm velkou budoucnost. Založil pozemkovou společnost Henderson Company a pozval do ní několik investorů. Později přejmenoval firmu na Transylvania Land Company. Henderson chtěl založit vlastní impérium nezávislé na koloniích a Koruně. Nyní vycítil příležitost koupit lacino obrovské a zároveň bohaté území Kentucky. S Čerokíi se dohodl, že zemi koupí za deset tisíc dolarů ve zbraních a zboží všeho druhu. Získal území mezi Apalačskými horami na východě, řekou Ohio na severu, Mississippi na západě a řekou Cumberland na jihu.

Pro Čerokíe to byla sice vynikající transakce, ale ne tak spravedlivá. Jak již bylo zmíněno výše, země jim nepatřila. Krásné a bohaté Kentucky mělo totiž krom „Země zeleného rákosí“ ještě jedno přízvisko, a to „Země temných a krvavých údolí.“ Bylo to sice neutrální území nepatřící žádnému kmeni, ale docházelo na něm k mnoha střetům mezi loveckými oddíly. Čerokíové tímto ať už záměrně či nikoli zavařili na nový problém. Říká se, že před rozloučením přišel za soudcem náčelník Plíživá kánoe a pravil: „Dali jsme ti krásnou zemi, bratře, ale najdeš ji pod mrakem a země bude temná a krvavá.“

Henderson se i přes prorocké slovo mohl cítit spokojen. První velký krok pro založení jeho dominia byl učiněn. Jeho hlavní průzkumník Daniel Boone nyní dostal za úkol vytrasovat do jeho země silnici a měl k tomu dispozici třicet mužů.

Jenže konec Dunmorovy války a mírová smlouva se Šavany otevřela cestu do Ohia a Kentucky ze severu. Po řece se na jih se plavili na čemkoli, co je uneslo stovky nových osadníků. Na horním toku Ohia pod Pittsburghem a nad Velkou Kanawhou vyrostlo téměř přes noc několik osad a rozrůstaly se pozoruhodnou rychlostí. Méně lidí si trouflo do Kentucky, ale i tak jich bylo dost. Mezi prvními byl James Harrod zakládající opevněnou osadu Harrodsburg. Asi tři sta kilometrů jihovýchodně budoval u řeky Kentucky stanici Benjamin Logan. A v neposlední řadě to byl Daniel Boone a poblíž solného lízu založil pevnost Boonesburg.

V dubnu plul John McClelland s rodinou a několika dalšími osadníky na pramicích k Salt Lick Creek poblíž toku Limestone Creeku. Tam se potkali se Simonem Kentonem, který je zasvětil do znalosti zdejší krajiny. Zavedl je na krásnou prérii ohraničenou potokem South Elkhorn Creek, který vyvěral z čistého pramene studené křišťálové vody později nazvaný Royal Spring.  McClellandovi a jeho partě se tam zalíbilo, a tak se tam usadili.

Na zpáteční cestě spatřil Kenton za stromem dalšího cizího muže. Pozvedl svou ručnici a zvolal: „Hej holá cizinče! Vylez a ukaž se mi!“ Muž s úlevným hlasem odpověděl: „U všech všudy, vylez sám! Jsem John Hinkson a přišel jsem před měsícem s patnácti dalšími muži a jejich rodinami. Usadili jsme se na místě, kterému říkáme Cedar."

Chlapi vylezli ze svých úkrytů a podali si ruce. Simon ho doprovodil do jeho nové osady, a pak se vrátil do vlastního tábora. To už Williams pracoval na kukuřičném políčku a Simon mu pomohl. Na rozdíl od Toma ho však farmaření moc nebavilo a raději vyhledával samotu lesa. Na základě mírové smlouvy se Šavany se choval méně ostražitě a užíval si toulky v přírodě.

Na konci května lovil u Blue Licks, kde zahlédl čtyři muže kráčející po bizoní stezce. Ukryl se a čekal na jejich příchod. Všichni byli docela překvapeni, když se před nimi zjevil urostlý běloch. Chlapi si vyměnili pozdravy a navzájem se představili. Jednalo se o průzkumnou skupinu kapitána Roberta Pattersona, která měla založit stanici na řece Kentucky. Simon se nabídl, že je tam dovede což s povděkem přijali. Vedl je přímo na jihozápad po udusané bizoní stezce na pěknou travnatou zvlněnou prérii. Tam ho shodou okolnosti čekal Tom. Aniž by je pozdravil z dálky hulákal: „Simone! Potkal jsem se s lidmi a ti říkali, že jsme ve válce s Anglií. Devatenáctého dubna došlo k bitvě u Lexingtonu v Massachusetts a Angláni dostali pořádný nářez. Zabili jich na tři sta. Na východě je revoluce. Amerika se bouří!“ Byly to sic vzrušující novinky, ale přec nikdo neuvažoval, že by se vydal zpět na východ a zapojil se do povstání. „Tohle místo,“ řekl Patterson u plápolajícího táboráku, „je jedno z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl. Založím zde město a pojmenuju ho na počest Ameriky Lexington.“

Tou dobou nedaleko ústí Kentucky pracoval další zeměměřič, a to cílevědomý George Rogers Clark a v dopise svému bratrovi napsal: „Soudce Henderson si nyní nárokuje celou zemi pod řekou Kentucky. Pokud bude jeho nárok oprávněný, lze získat zdejší půdu za dost rozumnou cenu. Chci založit osadu sto kilometrů proti proudu Kentucky, kde hodlám bydlet, a nepochybuji, že tam do Vánoc bude žít padesát rodin.“

Na zpáteční cestě s Williamsem do tábora se Kenton potkal s dalším pionýrem. Byl to chlap se silným německým přízvukem, Michael Stoner. Ten jim oznámil, že je lovcem Hendersonovy společnosti z osady, které říkal „Pevnost Daniela Schpoona.“ Sdělil jim, že třiadvacátého května, tedy za pouhých osm dní koná soudce Henderson schůzku všech osadníků v Boonesburgu. Mělo to být první zákonodárné shromáždění státu Transylvania za účelem ustanovit zákony. Tohle však mladé hraničáře nezajímalo.

A to vše z nebe pozoroval smutný Měsíc