II. - Z Montany do Colorada - Nahkohe

Montana

Ať si kdo chce, co chce říká, Montana je fenomenální. Ta kombinace planin, jezer a velehor je neskutečná. Pořád je na co se koukat. Scenerie přírody se neustale mění. Po silnicích tu jezdi takové ty klasické pickupy, farmářské náklaďáky, na kterých si velebí velcí psi a kření se na celé okolí. Jednou se na něm vezli i nějací teenageři. Ti se, ale nekřenili, ale vyplazovali na nás jazyk. Na pastvinách se střídala stáda koňů a krav. Postupně jsme stoupali výš do hor. Za městem Missoula jsme odbočili z Highway 90 na okresku 93. Ta protínala rezervaci Ploskohlavých indiánů. Je to už zalesněný kraj a indiánské osady, které jsme zde mohli spatřit vypadali ještě chuději než ty, které jsme viděli předtím. Rezervace končila u jezera Flathead, které je poměrně veliké. Kopírovali jsme jeho břehy a dojeli až do města Kalispell.
 
Tím naše dlouhodenní putování téměř bez zastávek nekončilo. Nejtěžším úkolem bylo nejčkom najít nocleh, jelikož vrcholila turistická sezona. Nic standardního jsme ale nesehnali. Před jedním z motelů však stály tři velké týpí a my si říkali, že by nebylo marné přespat v nich. Kupodivu se Sharon podařilo u recepčního tento nápad realizovat, a to dokonce zdarma. Recepční byl mimochodem Ploskohlavý indián, ale nebylo to na něm znát. Jeho předkové totiž své děti „zdobili“, tak že miminkům na hlavu připevňovali prkýnka, která jim hlavu patřičně „zkrášlila.“

Takže o nocleh bylo postaráno a toho večera jsme měli ještě slíbeno, že ochutnáme pravý americký steak T-bone. Těšili jsme se, poněvadž se naše dosavadní strava se skládala povětšinou ze sendvičů. Už se nám stískalo i po pořádném chlebu. Vyhledali jsme Steakhouse Bulldog, kde jsme dostali velký brambor zabalený v alobalu, nějaké omáčky, opečený chleba a… steak! Žel nebyl to takový ten macek, co vídáváme v příbězích Toma a Jerryho, ale klasický kus masa. Ale i to jsme přijali s povděkem. Koukali jsme na místní, jak srandovně pocucávají pivo.

Západ slunce ozařoval už jenom vrcholky nejvyšších hor. A se soumrakem přitáhly i mraky. My jsme zatím v týpí chystali pelechy a říkali si, že to je super stylové spaní. Když bylo vše připraveno, co se nestalo? Inu začalo pršet, což by tak nevadilo, kdyby byla látka stanu impregnována, a to nebyla. Za chviličku na nás začaly padat velké kapky obohacené o všechen ten prach na stanu usazený. Překotné balení a úprk do auta. Mnoho věcí jsme měli mokrých, ale naštěstí jsou místní motely vybaveny pračkami a sušičkami, takže tohle se dalo vyřešit poměrně snadno. Nakonec jsme si ustlali v autě. Minivan byl docela prostorný, horši to bylo s větráním a dopili jsme poslední Fernet. Došel tak brzo. Pak jsme si chvíli hráli na Teletubies a usnuli.
 
Ráno, jak už to na horách bývá bylo nádherně studené. Vrcholky hor se zatím ukrývaly v jitřním oparu, ale modrá obloha slibovala krásný den. Vyvětrali jsme auto a šli se sprchovat. Jo, vše je tu za centíky dostupné. Na služby se zde nedá stěžovat. Akorát Dana, coby první sprchovatel chytla první várku studené vody, než dorazila ta teplá. Po ránu osvěžení přijde více než vhod.

Dnešním cílem byla návštěva parku Glacier. Z turistického střediska jsme vyrazili vzhůru do průsmyku Logan Pass. Na chvíli jsme se zastavili u jezera Macdonald, do kterého Brigitte spadla a pokračovali dále. Jelikož jsme byli ve velehorách poprvé, byli jsme nejen uchvácení, ale i pokakáni. Cesta byla vybudována ve velmi strmém úbočí. Fakt se nám tajil dech. Serpentinami jsme stoupali stále výš a motorkáři si to očividně užívali. Kličkovali a předjížděli, jak se dalo. Údolí pod námi se ztrácelo ve velké hloubi a cesta dole vypadala jako šňůrka, po které leze hmyz, jakože auta. Podobně to vypadalo, když jsme se dívali vzhůru, stejná šňůrka, stejný hmyz. Sem tam jsme minuli vodopád dokonce i ledopád mizející v tunelu pod cestou a potom někde v hlubině. Měly i svá jména jako např. Vodopád Ptačí ženy atp.

Na vrcholu průsmyku bylo další turistické centrum, nad kterým vlály americké a kanadské vlajky. Nacházeli jsme na americko-kanadské hranici. Byla tu pořádná kosa, tak jsme byli Daně vděční za prozíravost a dobré oblečení i boty. Ani Amíci nebyli tak vybavení a mnozí fialověli zimou. Udělali jsme si pěší výlet do říše medvědů. Pro tento účel tu byla zbudována dřevěná stezka. Za prudkého větru jsme došli na vyhlídku s výhledem na údolí s jezírky. Tam by se měli hemžit Černí medvědi Baribalové. Neviděli jsme ani jednoho. Za to Mormety jo! Mormeti jsou takoví hezcí svišťové, kteří si hrají na divoké, ale za žrádlem by se utloukli. Zobali pěkně z ruky. Inu svišťové. Nejkouzelnější obyvatelé místních hor jsou bezesporu horské kozy. Bílé chundelaté stvoření vypadající velmi nemotorně a komicky, ovšem na skalách umí neskutečné divy. Lozí skoro po kolmých skalních stěnách. Jsou to frajeři. Všude kolem je dost sněhu, i když je jaro (srpen).

Po návratu k autu a rozmrznutí jsme sjeli do protějšího údolí, které je součástí rezervace Černonožců. Zde mají Černonožci alespoň nějaký profit z turistického ruchu. A to jejich malé městečko bylo vskutku malebné. Bylo třeba myslet na návrat do Kalispellu, abychom to do večera stihli. Vraceli jsme se stejnou cestou. V jednom příkopě ležel sražený jelen. Pěkný macek a my jsme si říkali, copak ho srazilo, že to tam neleží stejně pobořené.

I tento kraj je smutně spjat s indiánskou historií. V rezervačním období měl být do Indiánského Teritoria v Oklahomě přestěhován národ Nez Perce náčelníka Josefa. Indiáni Nez Perce nechtěli žít v tak nehostinném kraji, poněvadž byli zvyklí na hory, proto se rozhodli k útěku do Kanady. Armáda je samozřejmě pronásledovala, a právě zde u hranic s Kanadou na ně čekal dobře připravený generál „Medvědí kabát“ Miles. Po krátké, ale urputné šarvátce byli unavení Perceové poraženi a odvedení na jih. Čas vrátit nelze.

Byl to další dlouhý a dobrý den. Hory jsou skvělé a jejich atmosféra jedinečná. Sjeli jsme dolů do města řádně unaveni. Byl horký podvečer a nás ještě čekalo jedno „dobrodružství“, a to návštěva bufetu. Jenže není bufet jako bufet. To, co zde nazývají bufetem je restaurace, ve které zaplatíte „vstupné“ a pak se zde můžete klidně ládovat čímkoli a v jakémkoli množství až do prasknutí. První takovou zkušenost jsme udělali v KFC. Bylo to traumatizující. Zkraje jsme z toho byli úplně vedle a nedokázali jsme si jít znovu přidat, ale v životě jsou zábrany, které se dají rychle překonat a my je rychle překonaly a jedli a jedli.

Yellowstone

Šestý den on the road byl už únavný. Jelikož jsme nebyli na život v autě stavění a zvykli, začalo to na nás doléhat. Přidala se k tomu částečně i malá ponorková nemoc, ale to se dalo zvládnout. Horší byla jízda. Odpoledne už jsme chtěli vyskočit z auta a odpočinout si chůzi. Nikdy předtím jsme netušili, jak je příjemná. Ale dost s fňukáním. Nyní to pozitivní.
Na cestě z Kalispellu jsme objížděli Flathead Lake, které je samo o sobě docela impozantní. V jedné osadě se asi schylovalo k nějakým oslavám, na které proudili spousty lidí, včetně mnoha Indiánů. Mezi nimi nás zaujal jeden starý muž, který připomínal ty staré šedivé a moudré indiánské mudrce starých dob. Šedovlasý stařec s culíky na letitých ramennou je před našima očima až dodnes.

Pak už jsme vrčeli celý den na jih až jsme k večeru přejeli hranice Montany s Wyomingem a dorazili do slavného parku Yellowstone. Před sedmi lety tu řádil obrovský požár, jehož následky byly stále patrné. U brány parku sloužili typičtí strážci, jak je známe z kresleného Médi Bédi. I když požárem poznamenaný je park nádherné místo plné lesů, potoků, jezírek a skal. Tu a tam pufaly k obloze malé gejzíry horkých pramenů. Však se nacházíme v největším sopečném kráteru světa! Více si není třeba představovat. Kolem silnic se pásli velikánští jeleni a lidé si je fotili a volali na ně: „Oh Baby!“ Jeli jsme parkem až do tmy. Navštívili soumračné Mamutí vodopády, kaskády ze solných sedimentů, či tak něco. Nocleh jsme opět neměli, takže ještě jednou spačka v autě. To by tak nevadilo, ale zde to bylo daleko více hlídané. Zatemnili jsme pořádně okna a učinili spací přípravy. Když bylo vše hotovo, oznámil nám Jíra, že potřebuje čůrat. Skvělé! Vše nanovo a aby toho nebylo málo spustil se ve finále alarm. Ke všeobecnému zděšení se za námi rozzářilo spoustu světel. Mysleli jsme, že jsou to strážci, a že je s námi konec. Naštěstí to byl jenom kamion. Zbytek noci už proběhl nerušeně. Hvězdná obloha v parku byla „Amazing!“

Ráno byla opět pěkná kosa, dusno a těsno. Rozlámaně vypadáváme z auta a na benzínové pumpě děláme ranní hygienu. Sharon nám koupila snídani amerických poldů čili koblihy a kafe. Pokračujeme Yellowstonem a projíždíme nějakým ubytovacím centrem. Všude kolem se pasou vypasení jeleni. Naší příští zastávkou je místní Grand Canyon. Moc hezká věc ozdobená vodopádem jménem Lower Waterfall. V kaňonu jsme se trošku zdrželi a rozhýbali svá zautomobilizovaná těla. Kaňon byl upraven tak, aby turisté mohli sejít až dolů k řece, kde byla šikovná vyhlídka na vodopád. Yellowstone není žádný parčík, ale pořádný kus světa. Jeli jsme podél Yollowstonského jezera a mířili k největší místní „atrakci“, gejzíru Old Faitfull. Gejzír patří do kategorie pukavcovitých, ale je zvláštní tím, že pufá vždy v pravidelných intervalech. Ale nemyslete si, že se jedná jen o malou věc, je to pořádný šplouchač. Čekáme až to na něj přijde a kolem nás se začínají shromažďovat turisté. Jejich tu dost hodně. A pak to přišlo! Starý Věrný Old Faitfull pufnul a stálo to za to. Obrovský gejzír horké vody a páry vyletěl k nebi, a to se několikrát opakovalo. Potom asi po patnácti minutách zase usnul. Obdivujeme šplouchání a povyk okolních turistů. Všimli jsme si, že Američané jsou také hodní pozornosti. Mnozí z nich stále něco jedí a jedí a jedí, nebo pijí a pijí a pijí. Povětšinou sladké věci a sladké nápoje z obrovských kbelíků. Pak jsou velicí a my si je fotíme. Prý to mají kvůli traumatu.

Je už půle odpoledne. Z Yellowstone vjíždíme ihned do dalšího národního parku Teton. Na pravoboku pozorujeme legendární panorama hor, které bývá často vidět na různých plakátech a fotografiích v časopisech. Před horami se kroutí řeka s příznačným názvem Snake River (Hadí řeka). Přijíždíme k jezeru Jackson. Nádhera! Modrá hladina jezera, na jehož protějším břehu se k obloze tyčí skalní štíty hor. A světe div se. My tu zastavujeme a jdeme se koupat. Parádička! Je to super. Vše by bylo dokonalé, kdyby idylku nenarušovala spousta motorových člunů brázdicích hladinu jezera. My jediní byli ve vodě. Amíci si asi mysleli, že jsme blázni, protože tady nebyla žádná placená pláž, takže se divili, jak můžeme lézt do vody bez řádného servisu. Nám se to rozhodně líbilo.

Projeli jsme městem Jackson, kde má domek Harrison Ford a pak pokračovali podvečerní prérii na jejichž východní straně ležely Shoshone Mountains. V západu slunce vypadali hory i prérie čarovně. Přespali jsme ve městě Rock Springs.
 
Nastal jedenáctý cestovní den. Byla to opět zabíračka. Jeli jsme k jihu celý den. Hodně jsme toho natočili na video, ale je to povětšinou roztřesené. Alespoň taková památka. Minuli jsme Laramie a přejeli hranice Wyomingu do Colorada. Naším dnešním cílem bylo Colorado Springs. Jasně. Město dr. Quinnové, což se hodilo. Nechali jsme se u ní zběžně vyšetřit a udělat pár drobných zákroků, jako je například laparoskopii, liposukci, mozkovou tomografii, genetiku a podobné drobnosti. Je to šikovná holka, však víme. Tančící oblak zrovna někde tančil a načechraný, no … ten zálesák byl zrovna v salonu krásy. Stejně jsme si raději na večer koupili bourbon. Večeře byla v Pizzerii ala bufet styl. Amíci jsou tragičtí. Pro ně je okraj pizzy hodně tvrdý, takže vykoušou jenom střed a zbytek nechají. Těch zbytků, co tam zbylo na stolech by nasytilo celou africkou vesnici. Jsou děsně rozežraní.

Ráno raníčko parta vstala, aby se dobře nasnídala a na další cestu se s chutí vydala. Colorado Springs má nádech starého jižanského města, což bylo něco nového. Kousek od města se nachází malý skalní útvar zvaný Garden od the Gods – Zahrada bohů, který jako obvykle projedeme autem a uháníme dál. Dál na jih. Projeli jsme Pueblem a Durangem. Kolorit měst se opět změnil, tentokrát ve španělsko-mexický styl. I lidé jsou převážně hispánského původu. Krajina je tu velice pěkná. San Juan Mountains jsou svěže zelené hory porostlé voňavými borovými lesy. Na loukách se pásli koně a krávy, které si každá dělá, co chce. V jednom „zapadákově“ se stavujeme do vetešárny plné šikovných věciček. Rozpočet nám dovolil koupit si aspoň nějaké přikrývky. V dalším „zapadákově“ si dáváme zmrzlinu Blizzard. Zmraženou šlehajdu plnou ovoce, či čehokoli, co jste si vybrali. Pěkně kalorická bomba. Přejíždíme hranice Nového Mexika a spíme ve městě Farmington. Zde jsme přetnuli i legendární Route 66. Večeře v Hong Kong bufetu. Bylo to dobré. Dost dobré!

Přespíme v motelu, kde nám dají zdarma snídani. V Novém Mexiku se nezdržíme dlouho. Projeli jsme jen špičku jeho severozápadního území a spatřili věhlasnou skálu Shiprock. Podél cesty občas vidíme indiánské hogany.