David Thomspon - Velké zvíře - Nahkohe

Místo, na kterém jsme nyní přebývali, bylo na lososy chudé. Navštívilo nás několik Kalispelů a Skeetshů. Můj tlumočník mluví jejich jazykem plynule, tak po několik hodin u nás seděli a naslouchali vyprávění o naší cestě. Největší záhadou pro ně byla skutečnost, že lososi mohou také žít ve „velkém zlém jezeře,“ v oceánu. Spokojeně kouřili a naslouchali. Vysvětlil jsem, že musíme do hor pro zboží a oni odpověděli, že si dodají odvahy a budou lovit pro kůže.

Pokračovali jsme v cestě. Abychom se mohli sejít s muži, kteří z východu dovezou zboží, museli jsme k vodopádům Ilthkoyape, tam postavit kánoe a pokračovat proti proudu. Projeli jsme sto kilometrů pěknou otevřenou krajinou pěkných lesů a luk zavlažených mnoha proudy a jezírky. Kraj stvořený pro kultivaci a chov dobytka. Byli jsme dobře přijati indiány Ookanawgan, u kterých přebývalo osm mužů kmene Spokane. Zatančili nám a zazpívali a zdálo se, že jednotliví aktéři se předhání v ladnosti pohybu a tanečních kreací. Půvabnými postoji a máváním paží udržovali takt. Píseň byla naříkavá a tanec postupně končil.

Na Cedar Wood jsme dokončili kánoe a byli připraveni pokračovat v cestě. Setkali jsme se s několika zástupci jednotlivých kmenů, kteří byli náramně zvědaví, jak se nám dařilo, a doufali v náš návrat se zbožím, hlavně zbraněmi, noži a sekerami. Dostali jsme několik liber sušených lososů a zastřelili pár kachen a bažantů. Z kopců se začaly stahovat antilopy a já už musel úzkostlivě dbát o zásoby střeliva.

S dvaceti lidmi přišel za námi náčelník kmene Sališů jménem Cartier. Jelikož je to pohraniční kmen, naléhal jsem na něj, aby utvořil spojenectví s Kootanai, Spokany a Skeetshi. Cartier mi odpověděl: „Dobře víš, že když jdeme lovit bizony, zároveň jdeme do války s Piegany a jejich spojenci. Kdybychom měli střelivo, mohli bychom tam jít. Bizoní krávy jsou nyní tučné, ale my máme prázdné zbraně. Války se nebojíme, ale s nepřítelem se musíme utkat dobře ozbrojeni.“  Měl pravdu, ale já ho mohl akorát odkázat na obchodní stanici při dolním toku řeky Saleesh, kde by si mohl opatřit to, co potřebuje. Slíbil mi, že se setkáme za dva měsíce na horním toku Saleeshe.

Byli jsme svědky vesnické hádky, během které byl zabit muž, a několik dalších bylo zraněno. Byl jsem zvědav, jak naloží s mrtvým a celou tou záležitosti, avšak tlumočník mne varoval, abych si dal pozor a nedal svým jednáním nevědomky přednost některé z nesvářených stran, což by pro nás mohlo mít neblahé následky.

Postupovali jsme dál proti proudu. Začalo sněžit a k ránu mrzlo. Řeka byla asi třicet metrů široká, přes půl metrů hluboká s kamenitým dnem. Na březích bylo vidět množství bobřích hrází. Náš Nippissing mi řekl, že před osmi lety zde s Irokézy nalovil osm set padesát kusů během a o rok později tem nebyl skoro ani jeden bobří ocas. Takový je způsob tohoto tvora, že se řídí změnami klimatu a zemského povrchu. Jak se mění hladina vody na řekách a jezerech, bobr si hledá nová místa pro svá doupata.

Rozdělali jsme oheň a přemýšleli, jestli se máme vrátit, neboť severozápadní kurs přes hory nevedl. Zima se blížila. Děkoval jsem pánubohu, když jsem spatřil kánoi se dvěma muži. Přijeli do stanice, kterou jsme opustili a zpoza hor přivezli na koních zboží. Měli tam počkat na další příkazy od pana Williama Henryho, ale když našli můj vzkaz, vydali se za námi. To bylo dobré. Nazítří brzy ráno jsme pluli na místo setkání. Našli jsme tam kánoi udělanou ze špatné kůry. Velký člun jsme opravili a naplnili zbožím. Posádku tvořilo devět mužů. Měli jsme před sebou několik set kilometrů plavby do další stanice.

Nyní se vrátím k jistému pozorování z minulé zimy, když jsem se čtyřmi lovci cestoval nahoru po řece Athabasca. Na jednom z přítoku jsme narazili na stopy neznámého velkého zvířete. Byly čtyřicet centimetrů dlouhé a dvacet centimetrů široké. Byly patnáct centimetrů hluboké a dobře ohraničené. Zvíře šlo ze severu na jih a mohlo být před námi takových sto metrů daleko. Na sledování jsme neměli čas a indiánští lovci stejně konstatovali, že dle jejich soudu naše zbraně na tak veliké zvíře nestačí. Jinak střílejí po všem, co se jim dostane na mušku. Ve starých zkazkách se říká, že na březích řeky a v okolních horách žije jedno nebo více obrovských zvířat. Já tomu moc nevěřil a pokládal to za ony úžasné historky, jaké jsou všude ve světě mezi lovci tak oblíbené. Jenže pohled na stopy tak velkého zvířete mne stejně překvapil. Šestého října mi ukázali na nízkou horu, u které se mělo nalézat jezero, kolem kterého roste doširoka rákosí, hustý a vysoký mech a tráva, což jsou rostliny, kterými se tajemné zvíře živí. Z toho je patrné, že zvíře není masožravé. Má nevíra v existenci zvířete vyplívá i ze skutečnosti, že ho žádný indián ještě nikdy neviděl. Když jsem se jich na to zeptal, odpověděli, že jsou zvědaví a chtěli by ho vidět, ale doposud se jim to podařilo jenom z dálky. Znal jsem indiány již řadu let a vždy jsem se mohl na jejich slovo spolehnout, poněvadž neměli důvod si navzájem, či někomu jinému lhát. Jelikož pro existenci zvířete zatím není žádný přímý důkaz, osobně ani já nemohu jeho existenci dokázat, či popřít. Jedno je jisté. Skalisté hory jsou pro nás doposud ještě dost neznámé a neprozkoumané.

Došli jsme k lešení na sušení masa, pak jsme si ale všimli velkého medvěda, který na nás cenil zuby a ukazoval drápy, aby dokázal, kdo je tady zákonný vlastník. Počkali jsme, až nažraný odejde a pobrali to, co na nás zbylo. Přesto měli lovci ještě tolik štěstí, že přes den zastřelili dvě bizoní krávy a čtyři sněžné ovce. Utábořili jsme se za účelem uzení masa. Počasí bylo zlé, avšak my se dál věnovali lovu, poněvadž jsme potřebovali více zásob.

Od řeky Columbia jsem poslal muže s koňmi na východní stranu hor, kde jsou lepší pastviny a čekali na avizované kánoe. Počasí bylo hrozné a řeka zamrzla. Rozhodl jsem se odejít. Cestou po proudu jsme zahlédli stádo osmi jelenů a podařilo se nám zastřelit pěknou laň.

Na zemi ležel rozbředlý sníh. Sešli jsme se s indiánským lovcem bobrů a jeho rodinou. Ptali jsme se, jestli je takový sníh v tomto období obvyklý. Odpověděl, že v tomto období ještě nikdy neopustil vesnici, takže neví. Jelikož se vesnice připravuje na obchodování, lidé se vydali na lov. Druhý den jsme potkali rodinu s čerstvými lososy. Byli velmi chudí. Několik kachen nám zpříjemnilo život.

V pořádku jsme se dostali k vodopádům Ilthkoyape a vesnice byla vylidněna, jelikož všichni byli na zmíněném lovu. Druhý den jsme odešli do Spokane House a třetího listopadu jsme tam došli úplně vyčerpání. Bylo to bylo úplně jiné cestování než na jaře. Potoky a bystřiny, které jsme tehdy sotva překonali, byly bezpečné a břehy suché.

Třináctého jsme byli u řeky Saleesh, kde se to hemžilo divokými husami a kachnami a tráva v okolí byla zelená. Vše tu působilo malebně, jak jen to v listopadu může být. Přišli za mnou dva indiánští poslové a sdělili mi, že se celá vesnice u jezera oddává hazardu. Když jsem vzkázal, že jestli budou v hraní pokračovat, nedostanou zbraně, kotlíky a nic z toho, co si tak přejí. Zabralo to! Zdejší stanice byla na spadnutí, a aby toho nebylo málo, dostali jsme zprávu, že se na nás chystají Piegani. Už našli malý tábor Kootanaů, a přestože s nimi nebyli ve válce, všechny je povraždili. Takový je jejich způsob míru. Tři Irokéze svlékli do naha a o všechno je oloupili. Stanice byla situovaná v malém říčním zákrutu chráněným řadou menších kopců. Naproti je otevřená krajina, která je svědkem mnoha dávných bitev. Sališové se jednou v tísni utíkali na skálu a využili její přirozenou ochranu. Indiáni nám ukazovali kosti zabytých nepřátel.

Čtyřiadvacátého nás konečně potkalo příjemné překvapení. Přišel John George Tavish a James McMillan spolu s patnácti lidmi a deseti koňmi a dvanácti set liber těžkým nákladem. Jářku však nebyl čas na velké oslavy, neboť zima se kvapem blížila. Bylo třeba podnikat dál. Ze své čtyřicet kilometrů vzdálené základny přicestoval Finan McDonald s velkým množstvím sušeného masa. Tavish odjel k vesnicím na nižším toku, aby tam obchodoval a McDonald se vydal na opačnou stranu. Zásoby sušeného bizoního bylo třeba uchovat na další léto, tak jsme se věnovali lovu antilop, kterých je naštěstí dost. Když je půda měkká, je snadné se k nim přiblížit, ale jakmile vám pod nohama chroupe zmrzlá sněhová krusta, jste slyšet na dálku.

Opravili jsme staniční budovu a šestnáctého prosince to bylo hotovo. No nepršelo dovnitř, ale tající sníh dovnitř prokapával, přesto jsme byli v relativním suchu. Po dvacátém přibylo antilop, jak přicházely z dolního toku řeky, kde byl pro ně sníh příliš hluboký. Jak jsem pozoroval, horská bariera zachycují větry vanoucí od Pacifiku, zachycuje i většinu sněhových mračen, proto zvířata odcházejí na východ. Je to tady oblíbené zimovisko indiánů a jelenů.

Došli jsme k táboru o třech stanech. Byl tam pěkný starý indián jménem Le bon Vieux. Kouřili jsme a povídali si o tom, proč tu jsme. Podíval se na naše koně a konstatoval, že na cestu do hor jsou moc slabí. Poslal mladíka a ten přivedl tři jiné koně, které nám náčelník půjčil. Večer se muži vrátili s osmi složenými jeleny. Řekli, že kdyby jich bylo víc, ulovili by více zvířat. Tak jich bylo jen dvaadvacet a pro jejich způsob honitby bylo třeba třicet mužů. I když je mezi nimi pár pěkných mladých dívek, ony se do lovu nikdy nezapojovaly a věnují se toliko ženským povinnostem.