Velká řeka Hudson - Mannahattanik - Nahkohe

Mannahattanik

I příroda prý dokáže psát dějiny, a pakliže ano, může to být i řeka. Ta naše pramení v severoamerickém pohoří Adirondack na severu státu New York. Od pramene k moři uhání dvě stě čtyřicet kilometrů z výšky třináct set metrů nad mořem, klesne do úrodného údolí a skýtá přirozenou vodní cestu přes rozsáhlé území. Tou řekou je Cahohatatea (Řeka) či Muhhekunnetuk (Řeka tekoucí dvěma směry, nebo Vody, které nejsou nikdy klidné). Mohykáni ji říkali Mahicannittuk a dnes je známa coby Hudson.

Jednoho památného zářijového dne roku 1609 vplula proti proudu řeky malá holandská plachetnice Půlměsíc pod velením kapitána Henryho Hudsona. Proplula kolem Navesink Heights a zakotvila v dnešním newyorském přístavu. Na ty chvíle vzpomíná jeden z důstojníků Půlměsíce Robert Juet ve svém deníku: „Ve tři hodiny odpoledne jsme připluli k rozvodí tří velkých řek. Rozhodli jsme se vplout do nejsevernějšího toku v domnění, že vede do vnitrozemí. Ve vodách byli velmi velcí lososi, parmy a rejnoci.“

Tehdy se začaly psát zcela nové dějiny, nového světa a nových národů. Plavba objevujíc pro holandské království nová území a bohatství, které posléze přešlo do rukou britské monarchie, aby se nakonec stalo majetkem hegemonu Spojených států amerických.
 
 V tomto kontextu je Půlměsíc vznešený koráb o výtlaku osmdesáti tun. Příď měl zobákovou, pomalovanou a vyřezávanou. Byl na ní zvěčněný červený lev se zlatou hřívou. Záď byla bohatá na barvy a řezbářské práce v podobě hvězd a půlměsíce. Pod tím dominoval erb Amsterodamu a monogram V.O.C. nizozemské východoindické společnosti (Vereenigde Oost-Indische Compagnie). Na zádi bylo ještě pět vyřezávaných hlav, nad nimiž visela jedna ze zdobných luceren, které Holanďané tak milují. Na stěžních vlály mnohé barevné vlajky. Na přídi červeno bílá a černá trikolora s erbem Amsterdamu. Na zádi vlál prapor Nizozemské východoindické společnosti. Takové zjevení mohlo v očích domorodců vyvolat přesvědčení, že se jedná o podivného mořského ptáka.

Následujícího dne se domorodci skutečně ukázali. Holanďané jim dovolili vstoupit na palubu a obchodovat. Hudson jim ukázal i podpalubí s děly ve snaze udělat na indiány dojem. Představil jim tři mosazné tabulky s nápisy: „Cti otce svého i matku svou! Nebojuj bez příčiny! Dobrá rada urovná cestu hladkou.“ To, jakým způsobem dokázali Evropané ovládat lodě mohlo v indiánech vzbudit přesvědčení, že umí ovládat duchy dřeva k jejich službám.

Hudson posléze s doprovodem několika mužů vystoupil na břeh, kde se okamžitě shlukli indiáni. Zpívali po svém a ta pestrá parta pomalovaných postav přišla Holanďanům možná stejně podivná jako pro indiány Půlměsíc a jeho společnost. Indiáni lehce oblečení v kůži, bohatě zdobení peřím a korálky kouřili něco, co se za pár let stalo ceněnou komoditou. Vše nasvědčovalo budoucím mírovým vztahům mezi oběma národy.

Jenže průzkumník John Colman, jenž byl s posádkou pěti mužů vyslán napřed zkoumat splavnost řeky byl napaden jinými indiány a smrtelně zraněn šípem do krku. Zbylou posádku zachránila tma. V skrytu pod stromy přečkali depresivní noc i nepříjemný liják. Za rozednění se bezpečně dostali k mateřské lodi a Colmana pohřbili na krásném místečku na břehu řeky.

Jeden z misionářů moravských bratří John Heckwelder zapsal na základě vyprávění starých indiánů toto: „Poté, co se rozkřiklo, že se do vnitrozemí plaví neznámá věc, se sešli náčelníci a mudřecové k poradě. Už ledasco věděli o cizích plavidlech a podivných lidech s vlasy na obličeji. Každopádně je zdvořilé cizince uctivě přivítat. Bylo připraveno jídlo k hostině a tanci. Do práce se pustili i svatí muži s cílem zjistit význam nových úkazu. Zvědové koráb neustále sledovali a někteří ho popsali, jako ‚velký dům různých barev, plný lidí zcela jiné barvy, než mají oni. Mají zvláštní oděni a jeden z nich vypadá úplně červeně, což musí asi Manido (mocný duch).‘

Půlměsíc zakotvil a na břehu se shromáždili domorodci. Od korábu se oddělilo menší plavidlo, na kterém mezi jinými dominoval muž v červeném oděvu. Muž v červeném vystoupil na břeh v doprovodu dvou dalších. Cizinci pozdravili a indiáni jim odpověděli. Muž v červeném nechal přinést velký hock-hack (tykev, láhev) a do poháru z něj nalil nějakou tekutinu. Muž v červeném se napil, doplnil pohár a podal ho prvnímu indiánovi, o kterém se domníval, že je vůdce. Ten si k obsahu přičichl a předal jej dál. Nikdo z indiánů neochutnal. Když už se zdálo, že se pohár vrátí k muži v červeném, jeden z válečníků se nabídl, že pohár vypije. Hrdina se rozloučil se shromážděním a všechno vypil. Indiáni se na něj zvědavě dívali a čekali, jaký to bude mít na něj účinek. Válečník se začal potácet až nakonec upadl na zem. Jeho soukmenovci se lekli, ale pak se poněkud uklidnili, když shledali, že dýchá. Po krátké chvílí chlapík vyskočil na nohy a prohlásil, že se nikdy předtím necítil tak šťastný. Chtěl další pohár a jeho přání bylo splněno. Přidali se k němu i další a hlouček indiánů se brzy namazal". Podle misionáře to byli Delawarové a ostrova York, kterému potom říkali „Mannahattanik“ čili „Místo, kde se všichni opili“ což budeme brát trošičku s nadsázkou.

Brit Robert Juet plavící se na Půlměsíci v holandských službách ovšem napsal: „Dnes ráno, když jsme vpluli do řeky, jelo nám vstříc několik desítek kánoí plných mužů, žen a dětí. Měli jsme obavy ze zrady a nedovolili jsme, aby se k nám někdo z nich přiblížil. Přivezli ústřice a fazole, které jsme od nich koupili. Ve dvanáct hodin odpluli.“ K pijáckému večírku nemohlo dojít i z toho důvodu, že Hudson by těžko riskoval jít mezi indiány, poté, co pohřbil zabitého Colmana.

Nastaly krásné a teplé podzimní dny indiánského léta. Hudson vystoupil ze své kapitánské kajuty na můstek a rozhlédl se do krajiny. Slunéčko brzy rozptýlilo mlžný opar nad vodní hladinou a kapitán shledal, že okolní země je krásná. Velitel nechal zvednout kotvy a vedl koráb proti proudu poháněn jihozápadním větrem. Nechal za sebou ostrov Mannahattanik (Manhattan) a plul směrem k dnešnímu West Pointu. V Catskill byli indiáni přátelští a ochotní obchodovat. Holanďané si troufli i vystoupit na břeh. Nizozemský spisovatel De Laet inspirován Hudsonovým deníkem popisuje následující události: „Kapitán se sešel se starým mužem, který byl náčelníkem kmene. Dopluli na břeh na jedné z jejich kánoí. Tam stála bytelná chata z dubové kůry kruhového tvaru. Když jsme se přiblížili k tomu stavení, rozprostřeli před námi dvě rohože k sezení a přinesli jídlo v dobře vyrobených červených dřevěných miskách. Poslali dva muže s luky a šípy ulovit nějakou zvěřinu, a ti brzy přinesli několik holubů. Zabili tučného psa a stáhli z kůže. Jsou to velmi dobří lidé. Když shledali, že jsme na odchodu, nejspíše se domnívali, že se bojíme o své bezpečí. Na důkaz přátelství polámali své zbraně a hodili je do ohně.“

Půlměsíc pokračoval dál podél „strmých kopců“ porostlých zlatavými podzimními lesy. Strmé útesy vystřídala úrodná údolí. Jakmile Půlměsíc dosáhl k neprůplavním mělčinám, Hudson shledal, že tudy cesta do Indie nepovede.

Malíř a kronikář Diedrich Knickerbocker představil kapitána coby malého a podsaditého postaršího pána s dvojitou bradou a širokým červeným nosem, o kterém se předpokládalo, že se zabarvil neustálým kouřením dýmky. Při vydávaní rozkazů si mnul nohavicí a jeho hlas zněl zvukem plechové trumpety což působí jako dobrá představa statečného mořeplavce a bělovousého starce mezi arktickými ledovými krami. Červený nos spíše napovídal většímu požívání kořalky nežli intenzivnímu kouření. Proto možná ona historka s opilými indiány na Manhattanu.

Koráb kotvil na místě dnešního Albany. Hudson vyslal průzkumnou šalupu dál proti proudu, ale ta neobjevila nic podstatného. Půlměsíc se otočil a vydal se na zpáteční cestu. Při ústí Haverstraw Creek u Stony Pointu najel na mělčinu a v tu chvíli tam připlulo několik kánoí „horských indiánů.“ Hudson tvrdil, že zatímco někteří upoutávali pozornost jeho posádky, jedna z kánoí připlula ke kormidlu a její posádka vyšplhala nahoru do jedné z kajut.

Holandské plachetnice sedmnáctého století měly příď a zadní nadstavbu vysoko nad čárou ponoru. V zadní nadstavbě se nacházela kajuta kapitána a důstojníků. Hudsonova ubikace byla vysoká jeden a půl metrů a vybavena byla několika skříňkami, lůžkem a psacím stolem. Pod lůžkem měl truhlici s knihami a lékárničkou. Jeho vybavením byly různé měřící přístroje a poměrně cenné nádobí. Když se otevřeným oknem dostal nahoru jeden z indiánů, byl okamžitě zastřelen a nastala bitka s neznámým výsledkem. Indiáni nejspíše uprchli.

Následujícího dne napadla Půlměsíc více než stovka indiánů a vypálila na něj množství šípů. Výstřel jednoho z lodních děl a salva mušket bitvu rychle ukončil.

Půlměsíc se vrátil na moře a Hudson již tuto část země nikdy nespatřil. Nicméně pro tuto chvíli získal pro holandské království kolonii velkého potenciálu.