Standing Rock - Nahkohe

V údolí Juniaty stávala starobylá indiánská památka, tzv. „Stojící kámen.“ Podle Johna Harrise to byl přes čtyři metry vysoký obelisk. Sloup stál na pravém břehu Stone Creeku a byl vidět ze značné vzdálenost, ať už z horního nebo dolního toku řeky. Zcela jistě tedy plnil funkci rozcestníku a orientačního bodu. Místní indiáni do něj vyrývali důležité záznamy a značky a stal se dokonce příčinou války. Jak už z řečeného vyplívá, stávala u něj také starodávná indiánská vesnice a podle úrovně obdělané půdy na rovině mezi Stone Creekem a Huntingdonem lze soudit, že zde indiáni bydleli desítky let před příchodem bělochů a žilo jich zde mnoho.

Nějakých šedesát kilometrů po proudu řeky žili Tuskarorové. Ti měli s vesnicí Stojícího kamene nějaký problém, pravděpodobně právě kvůli obelisku. Opakovaně tam posílali válečná poselství, ale místní je ignorovali, přestože znali sílu a moc nepřítele. Tuskarorové si tudíž vyčíhli čas, kdy bojovníci odbojné vesnice budou z velké části na lovu a ve velkém počtu udeřili. Zmocnili se Kamene a odvlekli ho pryč. Válečníci z vesnice Stojícího kamene se po návratu z lovu přeskupili k válečné odvetě a lupiče pronásledovali. Následoval krvavý střet, během kterého byla trofej získána zpět a vítězně odnesena.

Dr. Barton má k incidentu takovou teorii: Jelikož jsou Irokézové Oneidové v jejich jazyce nazývání „Lidé stojícího kamene,“ a ví se, že jejich předkové přišli z jihu, předpokládá, že lidé z vesnice „Stojícího kamene“ jsou jejich příbuzní, a nikoliv Delawarové, jak se všeobecně předpokládalo. Jelikož se Tuskarorové stali součástí irokézské konfederace a jazyk měli příbuzný, mohli znakům na kameni rozumět. Proto pro ně mohl mít jistou hodnotu, pro kterou byli ochotní prolévat krev a táhnout ho desítky kilometrů daleko. Sloup nicméně nenávratně zmizet v letech 1754 či 55, kdy se většina indiánů z údolí přidala k Francouzům.

První bělošské komerční vyměření pozemků bylo provedeno Lukensem na příkaz plukovníka Crawforda v roce 1756 a jisté zájmy zde měl také George Croghan. Potom tam vlastní obelisk vztyčili osadníci a byla na něm vyryta jejich jména: Johna a Charlese Lukensových, Thomase Smithe a řady dalších s různými daty od roku 1768 do roku 1770 a nejspíše byl postaven na stejném místě toho původního. Později byl přemístěn na místo staré soudní budovy v Huntingdonu, než ho po letech zničil neznámý vandal. Zachoval se z něj jenom jeden kus uložený v základech jednoho městského domu.

Rozhlehlý indiánský hřbitov byl situován na vyvýšeném místě na místě dnešního presbyteriánského kostela. Ke cti obyvatel Huntingdonu budiž řečeno, že nikdy nedovolili plošnou exhumaci kostí indiánů za účelem naplnění vědeckých kabinetů, uspokojení morbidních choutek zvědavců a sběratelů a chtivost starožitníků což se běžně stávalo.

Osadníci na „Kameni“ postavili v roce 1762 malou pevnost, ale před jarem 1763 ji museli opustit, stejně jako své domovy a odešli do Carlisle. Po jejich návratu v roce 1770 ji našli částečně zchátralou, a jelikož vypukla revoluční válka, rychle ji v širším měřítku obnovili. Nacházela se na srázu poblíž budoucí budovy soudu a dle pozůstatků měla deset akrů. Měla bytelný základ a skýtala před indiány celkem spolehlivé útočiště, ještě předtím, než byla postavena Lead Mine Fort v údolí Sinking.

V její blízkosti došlo ke třem šarvátkám mezi průzkumnými oddíly, ale nikdy se nejednalo o nic vážného. Přesto se jednoho rána na hřebeni protějšího břehu řeky objevilo velké množství indiánů a podle jejich manévrů se dal předpokládat útok. Toho dne bylo v pevnosti jenom deset v boji vycvičených mužů neb většina byla na průzkumu okolí. Velitel však neztratil hlavu, povolal muže na palisádu, přičemž s nimi pohyboval tak, aby to vypadalo, že čety neustále střídá, a to za neustálého dunění bubnu. Zaměstnal i ženy, aby se s pánvemi, košťaty a čímkoli, co jim přišlo pod ruku, aby střídaly skutečně ozbrojené muže. Na dálku nepřítel těžko rozeznal, jak se věci ve skutečnosti mají. Lest se zdařila a indiáni zmizeli.

 V Standing Rock se usadila rodina Bradyů, jejichž jméno figuruje ve starých vlastnických listinách. Během války o nezávislost se všichni tamní Bradyovi stáhli k západnímu rameni Susquehanny. Mladý Hugh vstoupil do armády již v útlém věku a postupně stoupal v hodnostech až k výsostnému postavení generála, které zastával až do smrti. Byl údajně houževnatý, a když ležel nemocný u jezera Erie, lékař mu řekl, že nepřežije. Na to houževnatý voják odpověděl: „Nechť zadují bubny! Podejte mi mou výstroj, neboť Hugh Brady je připraven k pochodu!“. Poté se uzdravil a zemřel až za několik let v Sunbury.

K jedinému významnému indiánskému útoku došlo u Standing Stone devatenáctého června 1777 na místě tehdy zvaném Big Spring, tři kilometry od pevnosti. Když byly v okolí spatřeny nepřátelské oddíly, začali se lidé stahovat k pevnosti. Tehdy Felix Donnelly, jeho syn Francis a Bartholomew Maguire s dcerou naložili na koně své nejnutnější věci a s jednou krávou opustili ústí Shaver's Creeku. Jane Maguireová vpředu vedla krávu, Donnellyovi byli uprostřed a její otec vzadu, ti všichni jeli na koních. Když byli téměř u Big Spring, vystřelil na ně ze zálohy indián a zabil mladého Donnellyho. Otec ho zachytil, aby ho udržel v sedle, zatímco Maguire na něj křičel, aby utekl. Ten ovšem odmítl syna opustit, tak se k němu Maguire připojil a pomohl mu držet mrtvého Francise. Pak ze zálohy udeřili další tři válečníci a vypálili salvu. Jedna kulka zasáhla již mrtvého Felixe a druhá jeho otce a třetí škrábla Maguirea do ucha a odnesla mu část vlasů. Těla obou Donnellyů padla na zem a Maguire uháněl za svou dcerou. I na ní zaútočil nějaký válečník, chytil jí za šaty s pozvednutým tomahavkem požadoval její kapitulaci. Ona se však bránila a šňůrky jejích krátkých šatů naštěstí povolily a urvané šaty zůstaly útočníkovi v rukou. Duchapřítomně se chopila kravského ocasu, zatočila jim, díky čemuž se zvíře rychle rozběhlo. Indián běžel dále za ní a Maguire, který se mezitím vzpamatoval na něj vystřelil. Minul však. Střelba a křik indiánů zburcovalo muže z protějšího Cryderova mlýna. Přeplavili se na druhý břeh a spatřili už jen indiána s dětskými šatečkami mizejícího v lese. Maguire se s dcerou dostali do pevnosti v bezpečí.

Mrtvá těla Donnellyových byla odvezena do Standing Stone a pohřbena, ale nyní jejich ostatky spočívají v centru Huntingdonu. Jane Maguireová se provdala za jistého Dowlinga a přestěhovala se do Raystown Branch, kde vychovala několik dětí a jejich potomkové tam žili ještě řadu let.  Naproti ústí Raystown Branch žil plukovník Fee, aktivní revolucionář a účastník výpravy kapitána Blaira. Žila tam také rodina Crydersových, rodiče a sedm synů. U Big Spring postavili mlýn a většina dospělých se zapojila do války coby hraničáři, zvědové či strážci pevností.

Kdykoliv byl v té době vyhlášen poplach, Standing Stone poslala své muže i proviant. Roku 1778 bylo vyhlášeno: „Sluší se Vám oznámit, že pluk plukovníka Broadheada, je nyní na pochodu do Pittsburghu, a k němu se má připojil tři sta milicionářů z Cumberlandu a dvě stě z Yorku.“ Cumberland nakonec poskytl šedesát milicionářů a sedmdesát Stojící kámen. Ve válce 1812 patřili místní obyvatelé mezi horlivé dobrovolníky.