John Riddle - Nahkohe

Za informace ohledně dění v údolí Juniaty vděčíme rovněž Andrewu Banksovi, osadníkovi z Lost Creek Valley. Farmář se narodil nedaleko Yorku a dožil se krásných devětaosmdesáti let. I v pokročilém věku měl bystrou mysl, dobrou paměť a jenom poněkud oslabený sluch. Zemřel roku 1855.

Řeka Juniata je od stejnojmenného ostrova až po Newport sevřená horami. Byla to vynikající lokalita pro lov, rybolov a kladení pastí, přesto zde indiáni trvale nijak nesídlili. První indiánská vesnice nad ústím řeky ležela na rovině kousek nad dnešním Newportem a další stála na západ od dnešního Millerstownu. Pak byly pozemky vykoupeny roku 1754 na základě smlouvy z Albany, vesnice byly na příkaz guvernéra Peterse vypáleny a indiáni museli odejít do Ohia.

Do údolí Lost Creek Valley, jednoho z nejkrásnějších údolí v povodí Juniaty vstoupili obchodníci kolem roku 1740. Navštívili indiánské vesnice a výhodně v nich obchodovali. Následujícího roku již žádné vesnice nenašli, proto prý údolí nazvali „Ztracený potok.“  

První farmu na Lost Creek založil v roce 1751 irský Ulsterman kapitán James Patterson v doprovodu pěti nebo šesti dalších chasníků. Patterson byl vcelku sveřepý chlap, který si s ničím nedělal starosti. Bez skrupulí si zabral indiánskou půdu a po obou stranách řeky postavil se společníky dva velké sruby se střílnami. Indiáni z něj měli přirozený strach a on to jenom využíval. Například měl o strom opřený terč se středem posetým průstřely. A tak kdykoli si všiml, že se k němu blíží indiáni, postavil se před srub a vystřelil na terč. Důvěřiví synové lesa si pak terč prohlédli a žasli nad jeho střeleckým uměním. Díky tomu si lacino mezi Delawary získal jméno „Dobrá střela.“

Patterson to viděl jasně. Jednoduše předpokládal, že je božskou prozřetelností předurčen pěstovat na americké pěstoval potraviny, místo toho, aby na ní indiáni zbůhdarma jenom křepčili. Ale jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Roku 1755 indiáni za nim nechodili jenom vyměňovat kožešiny a zvěřinu za rum a tabák, ale měli i výzvědné úmysly. Byli často válečně pomalováni a dobře ozbrojeni, takže farmář poněkud znervózněl a odešel raději se svou partou přes pohoří Tuscarora a uchýlil se do Shermanova údolí. Když se po několika letech vrátil, shledal, že „jeho“ půdu si rozparcelovali cizí osadníci s úředně platnými kupními smlouvami. Patterson si našel nové místečko a opět pramálo dbal na legálnost svého počínání. Úředníky a indiány zkrátka pohrdal. Prohlásil, že smlouva z Albany je falešná a Penn na indiánech vylákal tisíce akrů půdy za mizerných čtyři sta liber, takže na svém záboru nevidí nic špatného. A zdali mu to vyšlo? Nevíme, ale je jisté, že jen málokomu se podařilo před úředním šimlem uniknout.

Nicméně v údolí vládl po několik let klid a mír, dokud na jaře 1763 nepozvedli rudoši válečnou sekeru. Po okolí se šířily zvěsti o loupeživých útocích a jedna průzkumná skupina přinesla správu o válečné tlupě Šavanů pohybující se v údolí Tuscarory. Osadníci rychle sbalili nejcennější majetek, naložili ho na koně a přesunuli se do Sherman Valley. Vhledem k tomu, že jaro bylo mimořádně příznivé a kukuřice dozrála již v červenci, vydala se skupinka dobrovolníků do Lost Creek sklízet úrodu a v práci se jim docela dařilo. Kdy se pak v neděli sešli k odpočinku v domě Williama Whitea, blížila se k osadě bojová skupina Šavanů. Bojovníci Připlížili se k domu a jednotlivě dveřmi vypálili salvu do sednice srubu. William White padl mrtev a ostatní utekli ven zadním vchodem, krom Williama Riddlea. Ten se odebral opačným směrem a jeden z útočníků ho mu namířil na obličej. Vyšla rána a kulka osadníka těsně minula. Riddle však ve stejném okamžiku zakopl, upadl a indiáni ho pokládali za mrtvého. Když se pak válečníci vrátili z marné honičky uprchlíků, aby skalpovali mrtvé a rabovali dům, byl Riddle fuč. Cestou z osady ovšem ještě objevili v žitném poli Riddleova syna Johna a zajali ho.

Někdy kolem roku 1767 se Riddle vydal svého hledat. Po období krvavých indiánských nájezdů a několika tvrdých odvetných akcí ze strany bělochů se indiáni chovali celkem přátelsky, takže se pátrač nemusel ničeho bát. Cestoval koňmo, a i když projel několika indiánskými vesnicemi, o svém synovi se nedozvěděl zhola nic. Teprve u šavanské vesnice ležící na břehu erijského jezera potkal skupinu bojovníků vracejících se z lovu. Mezi nimi spatřil mládence, který jako by mezi ně nezapadal. Vystrojen byl arci po indiánsku, avšak držení jeho těla a chůze prozrazovala jeho evropský původ. Riddle v něm okamžitě poznal svého syna Johna. Otec se ke skupince rozběhl v očekávání šťastného shledání, a však jaké bylo jeho zklamání, když byl chladně odstrčen. Mladík sice otce poznal, jenže odmítal s ním jít. Život s indiány a svobodný lov si zkrátka oblíbil. Jenže starý Riddle nehodlal připustit, aby se jeho syn takto „spustil“ a urgoval u náčelníků jeho propuštění. Předáci kmene uznali právo otce na syna a k tomu nechtěli ani riskovat střet s koloniálními úřady v období mírů, pro mladíka vyzvali k odchodu. John Riddle se s velkou neochotou sbalil, rozloučil se s válečnými druhy a s otcem vyrazil směrem k Juniatě. Riddle senior se snažil před setměním dostat, co nejdále od šavanské vesnice, a když se utábořili a najedli, snažil se syna hlídat. Ovšem tělo je častokrát slabší nežli předsevzetí a únava zvítězí nad odhodláním. Ráno po probuzení Riddle shledal, že je syn pryč.

Rychle se vrátil do vesnice a vyptával se na syna. Náčelníci se nehodlali přetvařovat a upřímně mu řekli, že je John v poradním wigvamu a žádá kmen o ochranu. Na tu měl mladík právo, jelikož s Šavany kouřil a jedl a bílé muže již nepokládá za své příbuzné. Riddle začal vyhrožovat vojskem z nejbližší pevnosti a vyhlazením vesnice. Dodal, že pokud se mu něco stane, jeho přátelé ví o jeho poslání a v případě nutnosti jej pomstí. Zatímco se stařešinové radili, mladí muži byli rozhodnuti přítele bránit. Vůle náčelníků měla přece jen větší váhu a otec si syna opět odvážel. Tentokrát směrem k nejbližší pevnosti.

John Riddle dospěl, usadil se v městečku Walker a měl početnou rodinu, která se posléze přestěhovala dál na západ. Pan Banks o něm tvrdil, že to byl klidný a mírumilovný člověk, pokud se ovšem nedotkl „ohnivé vody,“ která v něm měla probudit „všechny vlastnosti rudého muže. Při takových příležitostech se mu blýskalo v očích a veškeré jeho jednání prozrazovalo lstivého divocha.“