Canoe Valley - Nahkohe

Water Street je staré místo osídleno již před revolucí. Na hoře Canoe pramení řeka, jež posléze protéká poměrně úzkou roklí a vlévá se do Juniaty. Podél řeky byla vyšlapána prastará stezka, proto název Vodní ulice (Water Street). A jelikož zde přistávali kánoe a cestovatelé pokračovali dál do vnitrozemí, nese údolí název Canoe Valley. Na tomto místě se nacházelo i přístaviště generála Roberdeaua, odkud posílal olověnou rudu k tavení do Middletownu.

Mezi první osadníky zde patřil Patrick Beatty, otec sedmi synů. Byla to tvrdohlavá rodina, která i za největších nepokojů nechtěla odcházet do pevnosti a na životě indiána jí nezáleželo víc než na životě medvěda. O nejstarším synovi Johnovi se vypráví, že když jednoho dne procházel lesem nedaleko domova, potkal cestou dva indiány. Oba na něj zamířili, ale on jim dokázal zavčas zmizet. Doma se vyzbrojil a s dalším bratrem vyrazil na jejich lov. Prý je pronásledoval až osmdesát kilometrů, během kterých je častokrát zahlédl, ale nikdy se nedostal na dostřel. Indiáni se Beattyových báli, poněvadž v údolí nebyla odvážnější a bezohlednější parta mladých chlapů.

A to nebylo vše! Sedm bratrů měli rovněž Crydersovi, Rickettovi, Rollerovi a Moorovi což v údolí tvořilo nejmohutnější sílu aktivních hraničářů, jaká se mezi Standing Stone a úpatím hor nacházela.

V zimě roku 1778 nebo na jaře 1779 byla asi pět kilometrů západně od Water Street postavena Lowryho pevnost na ochranu osadníků z Water Street a Canoe Valley. Přestože byla postavena na Lowryho farmě, byl jejím velitelem jednomyslně zvolen kapitán Simonton. Během roku 1779 a větší části roku 1780 lidé dělili svůj čas mezi pevností a svými farmami, aniž by přišli do styku s indiány.
Několik osadníků však do Lowryho fortu nikdy neodešlo. Asi proto, že se doma cítili bezpečně nebo nechtěli opustit majetek. Mezi ně patřil i Matthew Dean, jeden z nejvlivnějších mužů v Canoe Valley. Ten do pevnosti odmítal chodit, poněvadž jednoduše neměl Lowryho rád. Jinak byl během roku 1779 sám několikrát připraven odvést rodinu do Huntingdonu.

Na podzim roku 1780, v neděli večer navštívil Deanův dům kapitán Simonton s manželkou a osmiletým synem Johnem. Večer strávili běžným rozhovorem na různá témata, během něhož kapitán prozradil, že se povídá o pohybu indiánů v Sinking Valley a doporučil ochranu v pevnosti. Dean však tvrdil, že není žádný důvod k obavám.

Rodina pana Deana se skládala s osmi dětí a zakrátko se mělo narodit deváté. Poslední slova paní Deanové na adresu paní Simontonové byla, aby měla přes noc připravené boty, poněvadž do rána pro ni možná pošle kvůli asistenci u porodu. Když se Simontonovi chystali k odjezdu, jejich synek John chtěl zůstat na noc s Deanovými dětmi což mu bylo dovoleno.

Ráno po snídani odešel Dean s dvěma staršími chlapci a dvěma nejstaršími děvčaty na kukuřičné pole. Zatímco chlapci řídili pluh, děvčata dělala takzvané „schody“ (snad nějaké výplně, kam se pluh nemohl dostat). Když si Dean všiml, že z lesa vyletělo velké hejno holubů, vzal si ručnici a chtěl nějaké zastřelit. V lese byl jen krátce, když si všiml, že jeho srubu vychází kouř, načež rychle běžel za dětmi. Jelikož dým houstl, byl hospodář přesvědčen, že dům hoří.

Mezitím se dostavila paní Simontonová a všichni se sešli u již plně hořícího domu. Do této chvíle nikdo nepředpokládal, že se jedná o dílo indiánů. Pak si paní Simontonová všimla ležet na zápraží osmileté děvčátko, ale nevšimla si, že je skalpováno a domnívala, že má na hlavě červený šátek a jenom spí. Když vběhla do branky se záměrem dítě zachránit, teprve potom si všimla rozlité krve. V tu chvíli si se zděšením vzpomněla na vlastního syna.

Z pevnosti vyjela za několik hodin silná jednotka v čele s Beattyovými a jala se do pronásledování. Ačkoli stopaři dělali, co mohli, nemohli vypátrat, žádné známky po indiánech, dokonce ani v průsmyku kudy vedla stezka bojovníků. Zřejmě se stáhli jinou cestou.

Kapitán Simonton byl v době útoku v Minor's Mill se zrním na mletí. Na cestě do Water Street se dozvěděl o neštěstí, tak ihned se sedla shodil pytel s moukou a jel na místo přepadení, tak rychle, jak jen zvíře mohlo. Byl rovněž strachy bez sebe, jelikož svého malého chlapce nesmírně miloval. Dojel právě ve chvíli, kdy sousedé vynášeli z popela ohořelé ostatky paní Deanové a jejích tří dětí. Byla tam i dcera pana Beattyho, později paní Adamsová, která v pokročilém věku podala o události barvité svědectví.

Ostatky obětí byly položeny vedle sebe kvůli identifikaci. U paní Deanové to bylo jasné, ale žádné tělo neodpovídalo velikosti Simontonova syna. Přeživší Deanova děvčata si vzpomněla, že když ho viděla naposledy, hrál si poblíž domovních dveří s malou holčičkou. Lidé ještě začali pátrat v okolí domu, ale ani nejdůkladnější prohlídka nic neodhalila. Dítě bylo zřejmé uneseno.

Vražda Deanů vyvolala všeobecnou lítost, protože je znal a vážil si jich každý v horní části Juniatského údolí. Vyvolala samozřejmě i všeobecný strach. Pozůstatky Deanů byly pohřbeny a trvalo několik let, než se Matthew Dean z této rány docela zotavil. Potomci rodiny Deanů byli přesto nakonec početní.

Kapitán Simonton se se ztrátou syna nikdy nesmířil. Pátral po něm, jak jen mohl. Psal vládě a vydal se až do šavanského Chillicothe v Ohiu, ale ani tam se nic nedozvěděl. Vypsal odměnu deseti liber za jakoukoli informaci a sto liber za jeho nalezení. Když se konalo jednání o předání zajatců, opět se vydal na cestu vstříc dalšímu hořkému zklamání. Žádné z děti se nepodobalo jeho ztracenému chlapci. Poslední chabá opora byla pryč a Simonton byl na pokraji nervovému zhroucení. Když vypukla válka s Velkou Británií, okres Huntingdon poskytl tři roty, které se vydaly na kanadskou hranici. V rotě kapitána Mosese Canana byli tři další synové kapitána Simontona. Roty kapitánů Allisona, Canana a Vandevendera se utábořily v Cattaraugu ve státě New York tehdy ještě v zemi Seneků. Senekové byli neutrální Irokézové a poskytovali vojákům zásoby. Žil mezi nimi běloch požívající významné postavení. Vlastnil pozemky, dobytek, koně, měl pěkný dům a indiánskou ženu, se kterou měl několik dětí. Po odchodu roty kapitána Canana, začali dva muži patřící k Vandevenderově rotě z Water Street o tom bělochovi mluvit, že se náramně podobá Simontonovým mládencům. Druhý den ho potkali před jeho domem a rovnou se ho optali:
„Jak se jmenuješ?“
„John Sims“
„Jsi z Juniaty?“ pokračovaly otázky
„Myslím, že ano“ zazněla odpověď v poněkud horší angličtině.
„Pamatuješ si něco z té země?“
„Ano. Vzpomínám si na otce, který míval dva velké ohně a velké sudy a v nich míchal dlouhou tyčí.“
To pasovalo, neboť kapitán Simonton měl malou palírnu.
„Nechtěl by ses podívat do svého starého domu a navštívit své příbuzné?“ ptali se ho dále.

Odpověděl, že by velmi rád, ale že už je takový indián, že pochybuje, zda ho doma uvítají. Když mu řekli, že v jedné z rot jsou i jeho bratři, byl tak dojat, že se rozplakal a vyjádřil touhu je vidět. Zjevně se cítil ponížený a styděl se za třicetiletý život mezi indiány. Pak přistoupila jeho žena a odvedla ho. Měla na něj silný vliv a tušila, co po něm chtějí. Starý kapitán Simonton se údajně už nedožil toho, aby se dozvěděl, jaký osud jeho chlapce potkal.

***

Bratranci William a Adam Hollidayovi emigrovali ze severního Irska kolem roku 1750 a usadili se v okrese Lancaster. Avšak spory mezi irskými a německými emigranty vedly k tomu, že Hollidayovi odešli dál na západ. Povodí řeky Conococheague se jim líbilo, poněvadž bylo daleko od Philadelphie a hraniční pozemky zatím nikdo neřešil, přesto zakrátko museli svou parcelu vyměřit a zaplatit. Během francouzské a indiánské války byli Hollidayovi v aktivní miliční službě. Po zničení Kittaningu byl William Holliday poručíkem v rotě plukovníka Armstronga a bojoval velmi statečně.

Hollidayové byli praví hraničáři, a když se jim v roce 1768 zdálo, že údolí Conococheague je přelidněné, zbavili se svých pozemků, sebrali rodiny a majetek, naložili všecko na spřežení koní a ubrali se na západ. Projeli Aughwickem, ale tam se jim nic nelíbilo. Odtud pokračovali k Stojícímu kameni, ale ani tam neshledali nic zajímavým, stejně tak ve Frankstownu. Přešli tudíž hory po kittaningské stezce. William tu cestu znal a věděl, že tím směrem jsou nějaké zajímavé pozemky. Někde v místě, kde nyní stojí Hollidaysburg se Adam rozhodl zastavil a usadit, zatímco bratranec chtěl pokračovat. Adam argumentoval, že to je území indiánů, a kdyby nakrásně od nich pozemky koupili, bude to nejistý počin, protože je budou muset ještě jednou zaplatit vládě či spekulantům. Williama to lákalo dál, ale respektoval Adamovi argumenty, a tak se připravili na stavbu dočasného přístřeší. Při sekání stromů Adam prohodil: „Ten, kdo přijde za sto let, uvidí tady velké město, a tohle bude zhruba uprostřed.“ Pokud to skutečně řekl, splnilo se to.

Za zhruba dva dny měli postavený provizorní srub a William se vydal přes řeku do míst, kde dnes stojí Gaysport, aby se tam usadil s vlastní rodinou. Půda tam však byla příliš bažinatá, a tak se vrátil. Druhý den šel opět přes řeku, ale víc na jih. Tam našel rokli, která se mu líbila a vykolíkoval si parcelu. Přes jeho farmu vedla po mnoho let stará silnice „Frankstown and Johnstown Road,“ třetí pennsylvanská silnice přes Alleghanské pohoří.

Tyto pozemky patřily k novému nákupu a byly za velmi nízkou cenu, aby se podpořilo pohraniční osídlení. Adam Holliday si mohl dovolit nakoupit tisíc akrů, na nichž nyní stojí Hollidaysburg. Jižní část těchto pozemků byla příliš bažinatá, než aby se dalo na ní pracovat, proto si Holliday postavil srub na vyvýšenině táhnoucí se k východu. Mezitím William Holliday koupil od pana Peterse také tisíc akrů, které dnes zahrnují větší část Gaysportu. Po několika letech zjistil, že má více půdy, než potřebuje a polovinu prodal svému zeti Jamesi Somervillovi. I Adam převedl část pozemků na Lazara Lowryho. Vše šlo tak nějak hladce, dokud si jeho farmy nevšiml Skot Henry Gordon. Byl to všetečný člověk a při prohlídce záznamů pozemkového úřadu objevil v Adamově licenci chybu, čehož okamžitě využil a nechal si na pozemek vystavit patent. Následoval soudní spor. Jenže Gordon měl i právnické znalosti a k tomu ještě peníze a galské odhodlání. Spor se táhl celé měsíce, dokud Skot nezískal to, co chtěl. Pozemky Adama Hollidaye, tak i Lazara Lowryho. To Adama velmi zasáhlo, ale útěcha nakonec přišla z nečekané strany. Když vypukla válka, Gordon byl mezi prvními, kdo odplul do Evropy načež ho úřady prohlásily za atentátníka, zabavily mu majetek a daly do dražby.

Vhledem k tomu, že okolnosti, za jakých přišel Holliday o pozemek byly všeobecně známé, nikdo nepřihazovat, což mu umožnilo získat pozemek zpět za symbolickou cenu. Poté postavil dům na břehu řeky nedaleko místa, kde most spojuje obce Hollidaysburg a Gaysport. Během indiánských nájezdů se pak významně podílel na obraně hranic. Nejprve pomáhal postavit Fetter Fort a vložil prostředky na přestavbu Titovy stáje v pevnost. Stála na rovině naproti druhému zdymadlu pod Hollidaysburgem. Obé opevnění skýtaly útočiště pro osadníky z horního konce okresu Frankstown. Za vlastní nakoupil zásoby a díky jeho úsilí byly z východních okresu dovezeny zbraně a střelivo. Jeho odvaha a energie inspirovaly osadníky k obraně v době, kdy byli na pokraji útěku do okresu Cumberland. V prosinci 1777 navštívil Philadelphii, aby získal prostředky na obranu hranic. Následující dopis guvernéru Whartonovi mu předal plukovník John Piper z okresu Bedford:

„Bedford County, 19. prosince 1777.“
„Sire. Dovolte mi, pane abych Vám doporučil k radě a velení doručitele, pana Hollidaye z Frankstownu, jedné z pohraničních osad našeho okresu. Na vlastní nebezpečí se velmi aktivně podílel na rekrutování obyvatel této osady a nákupu zásob pro potřeby domobrany, která jim přišla na pomoc. Protože nebyla určena žádná osoba, která by zásoby nakupovala nebo je vydávala, nutnost donutila nositele, aby za pomoci některých sousedů nakoupil za tímto účelem značné množství zásob, díky čemuž se obyvatelé mohli postavit na odpor. Jeho žádost zní, aby mu byla poskytnuta hotovost nejen na úhradu již vzniklých dluhů, ale také aby mu bylo umožněno vytvořit zásoby pro budoucí potřeby. Dovoluji si, pane, odkázat doručovatele na další informace v naději, že jim zajistíte další podporu. Jejich situace vyžaduje okamžitou pomoc.“
„Váš nejposlušnější služebník John Piper“

Mise Adama Hollidaye byla úspěšná. Vrátil se s dotací na zásobování pevnosti, proviantem a municí a zůstal aktivním a energickým hraničářem i během všech následujících indiánských potíží.

Navzdory rozvrácené společnosti během války věnoval William Holliday mnoho času především své farmě. Jeho rodina, manželka a synové John, William, Patrick, Adam a dcera Janet žili v Hollidayově pevnosti a s nimi ještě psychicky postižený chlapec. Na farmu chodili jen v největší nutnosti. Nejstarší James vstoupil do kontinentální armády a je líčen coby ušlechtile vypadající chlapík usilující o hodnost poručíka, kterou bez potíží brzy získal. Zúčastnil se několika bitev, během nichž si zasloužil uznání svých nadřízených. V bitvě u Brandywine však slavně padl střelou, jenž mu proletěla srdcem. Zastřelil ho nějaký hessenský ostrostřelec, který ze svého postavení zabil několik mužů. Tohle byl ovšem jeho poslední výstřel, neboť mladý Virgiňan stojící po Hollidayově boku se na hessenského vojáka vrhl a rozsekal ho mečem. Přátelé Jamese po bitvě pohřbili nedaleko bojišt.

Počátkem roku 1779 přitáhli indiáni povzbuzeni četnými úspěšnými nájezdy do okresu Bedford. Bylo jich tolik, že mnoho obyvatel uprchlo na východ. Hollidayovi a několik dalších však zůstali v naději, že jim úřady poskytnou pomoc. Toto je znění petice sepsané devětadvacátého května 1779 a podepsané Williamem Hollidayem a dalšími:

„Ctihodnému guvernérovi a radě“
„Indiáni jsou nyní v okrese, proto jsou obyvatelé pohraničí většinou na útěku, takže těch několik zbývajících se nachází v takové tísni, kterou nelze popsat perem. Vaše ctihodnost si to dokáže jen stěží představit. To si mohou představit jenom ti, kdo jsou Jeho poddanými v té části okresu, která je nejblíže pohraniční. Obyvatelé vnitřní části okresu jsou v klidu a bezpečí.“
„Pokorně se domníváme, že Rada vydá okamžité pokyny a povolá pomoc z méně ohrožených oblastí. Pak budeme pod Boží ochranou schopni odrazit naše nepřátele a pomoci strádajícím obyvatelům sklízet úrodu. Proto Vás pokorně prosíme, o takovou pomoc, jakou ve své moudrosti uznáte za vhodnou.“
„PS“ „V dolech (Sinking Valley) je množství olova, které může využít ve prospěch zmíněného okresu. Naše zásoby křemene jsou zcela vyčerpány. Proto prosíme, aby nám Rada poskytla tyto potřeby, které ve své moudrosti uzná za vhodné. Prosíme, abyste nám dodali prach jako odpověď na olovo.“
„William Holliday, Thomas Coulter, Richard Delapt a Samuel Davidson“

Žádost vyslyšena nebyla, a tak Hollidayova pevnost byla brzy vyklizena. Rada možná udělala vše, co bylo potřeba, avšak zpožděné pohyby milice dodaly indiánům sebedůvěru. Nějaká pomoc se potom dostavila, ale zdaleka ne dostatečná, takže osadníci museli až do Fort Roberdeau v údolí Sinking Valley a do Fetter Fort. Hraničáři založili vlastní průzkumné oddíly, aby umožnili farmářům v roce 1780 sklidit úrodu. I tak se indiánům občas podařilo ukrást nějakého toho koně či cokoli jiného.

Roku 1781 byly kontinentální peníze tak znehodnocené, že slovy jednoho veterána bylo třeba „sedmnáct dolarů na koupi čtvrtky whisky“ což bylo asi hrozné. To se projevilo i na financování obrany pohraničí. Aby mohly úřady vybavit milici municí a zásobami, musely její počet redukovat. Stále se však podporovaly malé průzkumné oddíly, protože v létě se opět objevili indiáni a obtěžovali farmáře. Kolem poloviny července zvědové hlásili, že je všude klid a v kraji nejsou žádné stopy po indiánech. William Holliday počátkem srpna v doprovodu synů Patricka, Adama a dcery Janet, které tehdy bylo asi čtrnáct let, opustil Fort Roberdeau, aby posekal a usušit otavu. Po příjezdu na farmu se v klidu pustili do práce a udělali, co bylo třeba. Jelikož bylo mimořádně pěkné počasí, začali za několik dní svážet seno. Používali k tomu jednoduché saně, jelikož povozů bylo v těch dobách v pohraničí málo. Nakládali druhé saně, když se k nim přihnal na koni McDonald a začal hovořit o válce.

William Holliday seděl na jednom z koní zapřažených do saní a synové seděli na jedné straně, zatímco dcera na druhé. A jak si tak muži povídali, zazněla z nedalekého křoví salva. Patrick a Adam padli mrtvi, stejně jako kůň pod panem Hollidayem. Hrom a blesk z čistého nebe nemohl překvapit víc. Hned nato vyběhlo až deset válečníků a hnali se k nim s noži a sekerami. Holliday prozatím zůstal zkoprněný, zatímco McDonald seskočil z koně, odhodil pušku, rozběhl se k indiánům a s rozpřaženýma rukama a volal: „Bratři! Bratři!“ což bylo volání, které bylo občas respektováno. Holliday už na nic nedbal, vyskočil na sousedovic koně a rozjel se směrem k rokli. Ani dusot kopyt koně nemohl přehlušit výkřiky jeho dcery. Holliday bezhlavě bloudil lesem téměř do setmění, než se dostal na stezku Brush Mountain vedoucí do Sinking Valley. I tak mu to trvalo do svítání, než dorazil do pevnosti, zbědovaný, bez klobouku a bot a s roztrhaným kabátem. Byl v takovém šoku, že nepoznal ani pevnost, ani strážného ve službě. Holliday nedokázal srozumitelně vypovědět, co se vlastně předchozího dne stalo, a tak trvalo nějakou chvíli, než do pole vyjelo patnáct mužů. Těla Patricka a Adama našli přesně tam, kde padli a Janetino tělo leželo jen kousek od saní. Všichni byly skalpovaní. Těla zabitých byla pohřbena na farmě a místo, kde odpočívají označuje hrubý náhrobek. Hollidayovi trvalo dlouho, než se z této kruté rány vzpamatoval.

McDonald byl zajat a odveden do údolí Maumee, kde si osvojil indiánské způsoby a žil s nimi do uzavření míru. Vrátil se domů, kde zjistil, že Holliday proti němu vedl kampaň, jako proti zbabělci, přestože mu sebral Holliday sebral koně a utekl a zanechal tam dceru. Nicméně lidé se McDonaldovi vyhýbali a on vedl dost osamělý život, proto si brzy začal hledat domov někde jinde.

Po válce se vrátil i Gordon a hlásil se o svou půdu. Nebylo mu obtížné prokázat, že nikdy nepozvedl zbraň proti koloniím a Kongres souhlasil s odkupem jeho pozemků. Komisaři po prozkoumání jejich kvality oznámili jejich hodnotu šestnáct dolarů za akr. Adam Holliday byl vyplacen a rázem se stal největším boháčem v kraji. Získal asi sedmnáct tisíc dolarů. Dožil se vysokého věku a zemřel na svém sídle v roce 1801. Zůstali po něm syn John a dcera provdána za Williama Reynoldse. John Holliday se po vyplacení dědictví stal nejbohatším mužem v okrese.

William Holliday zemřel ve vysokém věku a je pohřben na své farmě po boku dětí. Hollidayovi byli Irové a presbyteriáni.