Velká řeka Hudson - Nové Holandsko - Nahkohe

 Kapitán Henry Hudson byl během zpáteční cesty do Holandska v anglickém přístavu Dartmouth zatčen s odůvodněním, že coby rodilý Angličan musí sloužit vlasti. Do Nizozemí však stačil poslat zprávu Východoindické společnosti o svých objevech. Holandské úřady a obchodní společnost byly vyhlídkou na výnosný obchod s kožešinami nadšeni. A jelikož každá velmoc záviděla Španělsku zlaté zdroje v Mexiku a Peru, dělalo si Holandsko naději, že v Americe najdou podobné zdroje.

Holanďané byli zkušení mořeplavci a dvanáctileté příměří se Španělskem jim poskytlo prostor pro zámořské obchodování. Rok po návratu Půlměsíce vyslali nizozemští obchodníci další loď s několika námořníky, kteří sloužili pod Hudsonem. Tuto loď brzy následovaly koráby Fortune, Tiger, Little Fox a Nightingale. Cílem těchto plaveb však byl spíše obchod než kolonizace. Investoři potřebovali prodávat tabák a kožešiny.

Toto období, které vyvrcholilo tzv. bobřími válkami není nic pro milovníky zvířat, poněvadž došlo opravdu k masovému a organizovanému vyvražďování chlupatých tvorů, které do té doby nemělo obdoby. A trvalo desetiletí. Bobří kožešina byla jednu dobu i oficiálním platidlem. V nákladním listu jednoho z korábu bylo uvedeno: 7 246 bobrů, 675 vyder, 48 norků a 36 divokých koček.

Holanďané potřebovali pro tento způsob podnikání obchodní stanice a kvůli bezpečnosti raději opevněné. Začátkem roku 1615 byla na malém ostrově kousek pod Albany postavena pevnost Nassau. Tam indiáni nosili své kožešiny a obchodníci jim dávali kovové nástroje, korálky apod. Roku 1617 pevnost Nassau silně poškodila povodeň, takže byla přemístěna do Albany coby Fort Orange.

Roku 1614 udělila nizozemská vláda společnosti podnikatelů z Amsterdamu patent, který opravňoval obchodníky působit v oblasti mezi Novou Francií a Virginií čili v Novém Nizozemí. Jednalo se o monopol, který započal prvního ledna 1615 a nikdo jiný neměl na tomto území právo obchodovat. Cizí loď a náklad mohla být rekvírovaná a majitelé čelili vysokým pokutám.

Roku 1621 byl tento systém nahrazen chartou, která zrušila soukromé dohody a menší podniky založením „velkého ozbrojeného obchodního konglomerátu Nizozemské západoindické společnosti.“ Společnost měla právo podnikat na pobřeží Afriky od obratníku Raka po mys Dobré naděje a na pobřeží Ameriky.

Na základě těchto nejasných a velmi rozšířených hranic byla mohla společnost uzavírat smlouvy a spojenectví, stavět pevnosti, zřizovat vládu, podporovat osídlování a „činit vše, co bude vyžadovat služba těmto zemím a pro zisk a růst obchodu“. Za to monopol vyplatil vládě dotaci ve výši jednoho milionu guldenů „za předpokladu, že bude dostávat zisk.“ Byl to v podstatě stát ve státě s vlastní armádou a flotilou šestnácti válečných lodí a čtyř plachetnic plně vyzbrojených mosaznými i jinými děly a s patřičným množstvím munice, spolu s plachtami, lany, kotvami a dalším zařízením, které k tomu patří, a jak se to sluší na všech velkých výpravách. Založení takovéto společnosti mělo dvojí cíl. Politický a obchodní. Měla se rozšířit vojenskou moc Holandska hlavně vůči Španělsku a bohatnout důkladnější kolonizaci Nového Nizozemí.

V březnu 1623 vyplula z Evropy loď Nieu Nederlandt pod velením Cornelise Jacobsena Maye z Hoornu, prvního generálního ředitele kolonie. Na palubě se nacházelo asi třicet valonských rodin, potomků protestantských uprchlíků z jižního Nizozemí. Byli to odolní a pracovití řemeslníci velmi cenní pro kolonizaci. Po dvouměsíční plavbě zakotvila Nieu Nederlandt v ústí řeky Hudson, tehdy Holanďany nazývané Mauritius na počest prince Maurice. Osadníkům byly ihned přidělený pozemky se záměrem obsadit, co nejvíce země. Někdo se usadil na Manhattanu, několik rodin odešlo na South River (dnes Delaware) a další na Fresh River (Connecticut) a nakonec na Long Island. Zbývající kolonisté se pod vedením Adriaena Jorise vylodili ve Fort Orange.

„Většina z nich neuměla číst ani psát. Byla to divoká, neotesaná, drsná a většinou opilá cháska. Bydleli v malých srubových chýších. Nosili hrubé oblečení a v zimě se oblékali do kůží. Živili se kukuřicí, zvěří a rybami. Nebáli se lidí, ani Boha, ni ďábla. Tihle položili hluboké základy novodobé říše“ napsal Augustus H. Van Buren. Typické oblečení žen se obvykle skládalo z jediného kusu sahajícího od krku ke kotníkům. V letním období chodily bosy bez pokrývky hlavy. Byly prý drsné, hrubé a nevzdělané. Pomáhaly však mužům stavět sruby, orat na poli, sázet i sklízet. V případě nebezpečí stříleli po indiánech a s neohroženou odvahou chránily děti.

Koráby z Holandska přivážely do kolonie zásoby potravin a nářadí a odvážely náklad kožešin, tabáku a kukuřice. V dubnu 1625 byl do Ameriky dopraveno sto tři kusů živého dobytka, hříbat, klisen, býků, krav, prasat a ovcí. To vše na dvou lodích. Kronikář Nicholaes Janszoon Van Wassenaer popisuje tradiční holandskou pořádkumilovnost a čistotu. Uvádí, že každé zvíře mělo vlastní stání a že podlaha byla pokryta vrstvou písku, který zároveň sloužil coby těžiště plavidel. Každé zvíře mělo svého opatrovníka, který měl slíbenou odměnu, pokud svého svěřence předá živého. V podpalubí pod stájemi bylo uloženo tři sta sudů vody určené jenom pro dobytek. Lodi ještě převážely zemědělské nářadí, nábytek a několik dalších osadníků.

Roku 1625 se v domácnosti Jana Jorise Rapaeljeho narodila dceruška, „prvorozená křesťanská dcera v Nového Nizozemí“. Poté „domorodých občanů holandské kolonie od Fort Orange až po Nový Amsterdam valem přibývalo. Posledně jmenované sídlo bylo založeno coby opevněná stanice a sídlo vlády roku 1626 Peterem Minuitem, třetím generálním guvernérem, který toho roku koupil ostrov Manhattan.

Kolonie vzkvétala její růst podpořilo i černošské otroctví, které prý v Severní Americe zavedli právě Holanďané roku 1626. Mezi první otroky se řadí Simon Congo, Anthony Portuguese, John Francisco, Paul d'Angola a sedm dalších. O dva roky později přibyly i tři ženy. V dopise z jedenáctého srpna 1628 adresovaném „laskavému příteli a dobře milovanému bratru v Kristu ctihodnému, učenlivému a zbožnému panu Adrianu Smoutiovi“ se dozvídáme, že Domine Michaelius mající dvě malé dcery bez matky se ocitá ve velkých obtížích, protože nemůže najít žádnou schopnou služebnou, přičemž jeho „angolské otrokyně jsou zlodějské, líné a neužitečné smetí“. Na adresu Holanďanů lze k dobru připsat, že s černochy zacházeli povětšinou lidsky, jelikož takový otrok byl samozřejmě investicí. Některé černošské rodiny dostaly na základě dlouhé a věrné služby pozemek, ale stále byly povinovány svému majiteli. Ročně musely platit daň v hodnotě dvaadvacet a půl bušlu kukuřice, pšenice, hrachu nebo fazolí a vepře v hodnotě osmi dolarů tehdejší měny. Pokud tuto daň nezaplatili, ztratili by lehce nabytou svobodu a vrátili se do postavení otroků. Tomuto osudu podléhaly i nenarozené děti.

Právo vlastnit černošské otroky bylo vysvětlováno různě. Jeden z vrchních soudců anglické královské soudní lavice vyjádřil názor, že je správné, aby pohané byli otroky křesťanů, protože pohané jsou otroky satana, zatímco křesťané jsou služebníky božími. Tento kazuista měl posléze problémy vysvětlit, proč jsou zotročeni i potomci svobodných a křesťanských rodičů. Nicméně i tento nespravedlivý systém přispěl k rozvoji zemědělství a dalšímu podnikání v kolonii. Hrubě řečeno i tato pracovní síla byla nákladná kvůli přepravě z Afriky přes Evropu do Ameriky.

Nové Holandsko se zdálo být zemí zaslíbenou. Klima mírné slibující dobrou sklizeň a úrodu. Hojnost divoké vinné révy. Lesy plné různorodé zvíře a ptactva, zvláště pak krocanů. Řeky hojné množstvím různorodých ryb a ústřic. Přesto se hodně přehánělo. De Vries, jeden z investorů společnosti se chlubil tím, že jedním výstřelem zastřelil čtyřiaosmdesát drozdů (kukuřičných ptáků). Že se na pobřeží pohybují krabi vynikající chuti a jejich klepeta mají barvu knížecí zástavy čili oranžovou, bílou a modrou. Takže i krabi jasně naznačují, komu země patří. Kdo by takovému pokušení odolal?

Na Hudsonu se mezi Novým Amsterodamem a Fort Orange začaly pohybovat malé plachetnice s nízkým ponorem zvané vlie booten (anglicky „flyboats“) a převážely zásoby, zboží a kožešiny. Kapitán takového plavidla byl zároveň obchodníkem nabízejícím osadníkům nutné zboží pro hospodaření. Inu a krom zboží přiváželi i novinky jak z jiných osad, tak i ze vzdálené Evropy.

Holanďané byli údajně prozíraví a upřímní lidé, ačkoliv se o nich v Americe říkala hanlivá přirovnání. Že neuměli oklamat druhé, ačkoli se tvrdilo opačné. Na druhé straně se nedali snadno oklamat. Motley o nizozemské kolonii píše, že „měla odvahu, podnikavost, inteligenci, víru v sebe sama, instinkt pro samosprávu a svépomoc. Nenávist k tyranii a na druhé straně sklon k panovačnosti, agresivitu, chamtivost, zvídavost, drzost, lásku k vědě svobodě a penězům.“