Ostrov Juniata a David Brainerd - Nahkohe

Ostrov Juniata je dnes znám pod názvem Duncan, jelikož ho po řadu let vlastnila rodina Duncanů, potomků skotského krále Duncana. Ostrov leží na soutoku řek Juniata a Susquehanna v krásné, úrodné a romantické krajině, kterou údajně předčí jen málo míst v Pennsylvanii. Směrem na západ se rozkládala bohatá loviště a řeka s čistou vodou skýtala nevyčerpatelný zdroj výživných ryb, přičemž říční síť ještě umožňovala lehkým březovým kánoím výbornou dopravní tepnu. Díky tomuto božímu požehnáním mohli být zdejší obyvatelé nadmíru šťastní. Když sem přišli první běloši, žili zde bok po boku Šavani a Piskatawayové, kterým běloši říkali Konoyové a kmeny spolu vycházely dobře. Podle domorodé tradice se zde před mnoha lety tvrdě utkali Delawarové s Irokézy Kayugy a půda v údolí zrudla krví statečných bojovníků. Ztráty na obou stranách byly těžké, ale nakonec zvítězili početnější Kayugové a Delawarové byli vyhnáni. Kayugové již disponovali nějakými střelnými zbraněmi, ke kterým Delawarové ještě neměli přístup. Archeologové v pozdější době skutečně na místě našli nejen pozůstatky dávných sídel, ale i známky těžkých bojů.

Bílí obchodníci připlouvající po Susquehanně byli krásnou krajinou velmi okouzleni a měli dokonce dojem, že zde „kukuřice a ovoce roste samo.“ Ostrov pojmenovali „Velký“ a začali uvažovat o trvalém usazení. To se ovšem indiánům nikterak nezamlouvalo. S obchodem sice souhlasili, ale domov s nikým sdílet nechtěli. Nicméně kolonizaci zastavit nedokázali, takže Šavani odešli dál na západ a vymírající Konoyové se s nimi smísili.

Misionář David Brainerd navštívil ostrov během plavby po řece Susquehanně na jaře 1745, a pak ještě během podzimní zpáteční cesty. Jeho cílem byla samozřejmě evangelizace, podobně, jak to činili jeho kolegové Heckwelder a Loskiel. Brainerd si vedl deník, který společně s jeho životopisem vydala Americká traktátní společnost a my z něj budeme citovat, abychom se seznámili s názory misionáře na život „divochů“ a na to, co všechno viděl a slyšel:
„Dvacátého září. Znovu jsem navštívil indiány na ostrově Juneauta a zjistil, že jsou velmi zaměstnáni přípravami na velkou oběť a tanec. Neměl jsem příležitost je shromáždit a mluvit s nimi o křesťanství, protože byli tak zaneprázdnění. Můj duch byl velmi sklíčený, zvláště když jsem neměl žádného tlumočníka krom jednoho pohana, který byl stejný modlář, jako všichni ostatní. Navíc jejich jazyku vůbec nerozuměl, takže jsem byl v největší nevýhodě, jakou si lze jenom představit. Pokoušel jsem se s některými mluvit soukromě, ale rovněž bez úspěchu, přesto jsem mezi nimi zůstal.“
„Všichni jsou tady věřícími. Večer se jich sešlo téměř sto, měli připraveno k oběti deset tučných jelenů a tančili kolem velkého ohně. Tuk z vnitřností během tance pálili v ohni, čímž zvedli plamen do ohromné výšky, přičemž křičeli a hulákali takovým způsobem, že je bylo snadno slyšet na několik kilometrů. Svůj posvátný tanec provozovali téměř celou noc a poté, co snědli obětní maso, odešli do svých příbytku.“

V knize The Early Settlement of the Juniata Valley je tato zajímavá poznámka: „Tanec kolem ohně a jelení pečená masová oběť jenom prospívala jejich nenasytnému apetitu, a to nejspíš nelze považovat za modloslužbu. Bez spojení s náboženským obřadem se taková slavnost dá považovat za racionální a zcela zapadá do smyslu zednářských zásad, které uznávají občerstvení po odvedené tvrdé práci.“

Nechme dál promlouvat Brainerda: „Jednadvacátého září. Strávil jsem s indiány jeden den. Jakmile ráno vstali, pokusil jsem se je o něčem poučit a snažil jsem se je za tím účelem shromáždit, ale brzy jsem zjistil, že mají na práci něco jiného. Kolem poledne shromáždili všechny své powaws neboli kejklíře a asi půl tuctu z nich rozehrálo své žonglérské kousky a předvádělo své šílené kreace. Cílem bylo zjistili, proč je na ostrově tolik nemocných, poněvadž řada indiánů byla postižena horečkou a krvácením. Tímto cvičením se zabývali několik hodin, přičemž dělali divoké a směšné pohyby, jaké si lze jenom představit. Zpívali a vyli, natahovali ruce a roztahovali prsty, jako by chtěli něco odstrčit nebo alespoň udržet. Někdy si rukama hladili obličej, pak z úst chrlili vodu jemnou jako mlha, někdy leželi rozpláclí na zemi, skláněli obličej k zemi, kroutili se v bocích, jako by je to bolelo, kouleli očima a funěli.“

Pokud léčení nemocí zaříkáváním lze považovat za modloslužbu, nemusíme vycházet z údolí Juniaty, abychom našli vyznavače křesťanství, kteří věřili v léčení pomocí pověr uvádí výše zmíněná kniha.

„Jejich obludné činy ve mne vzbuzovaly hrůzu a zdálo se mi, že mohou klidně vzbudit ďábla, pokud ho ovšem lze vzbudit něčím tak podivným, směšným a zároveň i děsivým. Všiml jsem si, že se této činnosti věnovali mnohem horlivěji a zbožněji než jiní a zdálo se, že zpívají, hulákají a mumlají s takovým odhodláním, jako by chtěli probudit samotné pekelné síly. Seděl jsem od nich nedaleko s biblí v ruce, rozhodnutý, pokud to bude možné, zkazit jim jejich zábavu a zabránit jim, aby dostali jakoukoli odpověď z pekelného světa. Pozoroval jsem celou tu scénu. Pokračovali ve svých ohavných kouzlech a zaříkáváních více než tři hodiny, dokud se všichni neunavili, ačkoli i předtím několikrát odpočívali, a pak se rozešli, aniž by podle mne dostali jakoukoli duchovní odpověď.“
„Všichni indiáni se chovají zkrátka jako indiáni, nicméně zvyky těch místních se v různých ohledech liší od zvyků ostatních indiánů na řece. Své mrtvé nepohřbívají v běžné podobě, ale těla ukládají nad zemí v těsných dřevěných lešeních. Na konci roku nebo delší době, kdy veškeré maso z kosti opadá, vezmou je oškrábou, omyjí a posléze obřadně pohřbí. Předtím kosti hladí a vzývají svého boha. Zdá se, že jejich způsob léčby nemocných prostřednictvím kouzel je poněkud odlišný od způsobu ostatních indiánů, i když je v podstatě stejný. Možná všichni napodobují to, co bylo podle bible zvykem starých pohanů“ krom chrlení vodní páry z úst a některých dalších zběsilých obřadů, o kterých jsem se již zmínil.“
„Když jsem v květnu minulého roku pobýval v této oblasti, měl jsem možnost poznat mnoho indiánských zvyků a obyčejů a pozorovat mnoho jejich praktik. Urazil jsem tehdy více než tři sta kilometrů po řece nad anglickými osadami a během této cesty jsem se setkal s příslušníky sedmi nebo osmi různých kmenů, které mluvily různými jazyky. Ještě nikdy jsem však neviděl šamana, který by v mé mysli vzbuzoval takové představy hrůzy, jako u tohoto, kterého jsem tu potkal. Byl to jakýsi zbožný a horlivý reformátor či spíše obnovitel toho, o čem se domníval, že je starobylým náboženstvím indiánů. Objevil se ve svém obřadním oděvu, což byl plášť z medvědí kůže vysušený i s chlupy a visící mu až k prstům na nohou a legíny měl rovněž z medvědí kůže. Na obličeji měl dřevěnou pomalovanou masku. Polovina byla černá a druhá zhruba v barvě indiánské kůže. Měla extravagantní velmi pokřivená ústa a byla připevněná k medvědí čepici, kterou měl přetaženou přes hlavu. Přistoupil ke mně a v ruce měl nástroj, který používal k hudbě při svém modlářském uctívání, což byl vysušený želví krunýř s trochou kukuřice uvnitř. Želví hrdlo bylo připevněno ke kusu dřeva, který tvořil velmi pohodlnou rukojeť. Když přicházel, mával si chřestidlem do rytmu a usilovně tančil a nedovolil, aby byla vidět jakákoli část jeho těla, dokonce ani prsty. Nikdo by si podle jeho vzhledu a jednání nepomyslel, že je to lidský tvor. Když se ke mně přiblížit, musel jsem se odvrátit, ačkoli bylo poledne a já věděl, o koho se jedná. Jeho vzhled a gesta byly neobyčejně děsivé. Měl chatu zasvěcenou náboženským účelům, v niž měl různé vyřezávané obrazy. Vstoupil jsem dovnitř a shledal, že podlaha je tvrdá, téměř jako skála, jak na ní často tancoval. Mluvil jsem s ním o křesťanství a něco z mých řečí se mu zřejmě líbilo, ale něco zřejmě ne. Řekl mi, že jeho náboženství pochází od boha a on se od něj nikdy neodvrátí, ale že by rád našel někoho, kdo by se k němu přidal, poněvadž indiáni, jak řekl, jsou velmi zdegenerovaní a zkažení. Chtěl prý opustit všechny své přátele a odcestovat do ciziny, aby našel někoho, kdo by se k němu přidal. Věřil, že bůh má někde dobré lidi se stejným vnímáním, jako on. Říkal, že dříve byl jako ostatní indiáni, avšak před čtyřmi nebo pěti lety se změnil, poněvadž se jeho srdce velmi trápilo a on nemohl žít mezi indiány, tak odešel do lesů a byl tam několik měsíců sám. Nakonec bůh jeho srdce uzdravil a ukázal mu, co má dělat. Poznal boha a snažil se mu sloužit a miloval lidi, ať jsou jací jsou. Choval se ke mně neobyčejně zdvořile a zdálo se, že i upřímně. Indiáni mi pověděli, že je odrazuje od pití silného alkoholu, a když se mu to nepodaří, odejde s pláčem do lesa. Bylo zřejmé, že má své náboženské představy, které si sám prověřil, a že je nepřijímá jenom na základě tradice. Cokoli z náboženského hlediska přijímal, ověřil si, zda to koresponduje s jeho měřítky. Když jsem k němu promlouval, někdy odpověděl: ‚To se mi líbí. Tak mě to naučil i bůh,‘ a tak podobně. Některé jeho názory se zdály být velmi rozumné. Naprosto však popíral existenci ďábla a konstatoval, že v starém indiánském náboženství, které se pokoušel oživit, žádná taková bytost nebyla známa. Stejně tak mi řekl, že duše zemřelých odcházejí na jih, a ty dobré jsou vpuštěny do krásné vesnice s duchovními hradbami a ty druhé se budou kolem těch hradeb věčně vznášet v marné snaze se dostat dovnitř. Zdálo se, že je upřímný, čestný a svědomitý dle svých náboženských představ, což bylo víc, než jsem kdy viděl u jiného pohana. Všiml jsem si, že většina indiánů se mu posmívá coby fanatikovi, který z náboženských záležitostí dělá zbytečný humbuk. Já však musím konstatovat, že v jeho povaze bylo něco, co se podobalo pravému náboženství.“

Podle všeho se jednalo a nějakého ze svatých mužů ovlivněných učením Moravských bratří. V létě následujícího roku Brainerd cestoval po Susquehanně, během cesty onemocněl a na podzim zemřel. Prvním stálým osadníkem na ostrově Juniata se stal roku 1746 gentleman jménem Hulings. Usadil se při ústí Juniaty, přes kterou v následujících letech zřídil přívoz, a poté, co se rozšířilo cestování a obchodníci vozili zboží na povozech, zřídil na horním konci ostrova jakousi hráz pro přejezd koní. Po něm přišel jistý Watts, jenž si vykolíkoval malý kousek pozemku za účelem hospodaření. Parcela již byla vyklučena a on ji řádně koupil od indiánů. Děti z obou rodin uzavírali vzájemně sňatky a jejich potomci později vlastnili větší část ostrova. Za několik let se přistěhoval pán Baskin a usadil se na cípu ostrova a jelikož to byl podnikavý muž, založil přívoz přes Susquehannu, jež mu vynesl slušné jmění a stal se rodinným dědictvím po několik generací, dokud zde vláda nepostavila most. Krátce po porážce generála Braddocka spojenými francouzsko indiánskými silami (1755), se začali osadníci obávat, že nepřítel zaútočí i na povodí Susquehanny. Doprava po řece začala stagnovat a část osadníků uprchla do Paxtonu. Hulings opustil svůj malý přívoz a se skupinou přátelských Delawarů se vydal do Fort Duquesne, kde zakoupil pozemek, ale ani zde se necítil bezpečně. Poplašných zprávy o indiánských nájezdech se nesly po celém širém okolí, tak zklamaný Hulings prodal parcelu za dvě stě liber, aniž by samozřejmě tušil, že se stane srdcem budoucího Pittsburghu v hodnotě milionů dolarů. Podnikatel se vrátil na ostrov, obnovil přívoz, postavil dům a několik let si užíval pokojného života.

Po roce 1761 se opět hovořilo o indiánských nájezdech, ale pan Hulings jim tentokrát nevěnoval pozornost, dokud se nad ostrovem neutábořili indiáni. Pak spěšně sbalil nejcennější věcí, posadil ženu a dítě na velkého černého koně a přešel k místu zvanému Point, připraven k útěku. Nacházel se tam napůl spadlý strom, z jehož větví výborně viděl na svůj dům a cestu za ním. Hulings byl nějakou dobu na stráži, když si vzpomněl na další cenné věci, které zapomněl a vydal se pro ně. Vstoupil do domu a spatřil indiána, jak se vrtá v zámku jeho pušky, avšak ani jeden si netroufl zaútočit. Mezitím se paní Hulingsová pustila přes Susquehannu a naštěstí se jí to podařilo, i když byla řeka kilometr a půl široká a poměrně rozvodněná. Paní si statečným skutkem vysloužila chválu v širém okolí.

Hulings rovněž utekl k řece a jakmile shledal, že je manželka v bezpečí, vyhledal při ústí Juniaty ukrytou kánoi a přepádloval řeku. Byla to jediná kánoe v okolí, kterou tu při útěku zanechal Baskin. Sotva se manželé šťastně sešli, spatřili ze svého postavení plameny šlehající z jejich srubového přívozu a kolem křepčící indiány, takže byli rádi, že se dostali do bezpečí a odjeli do Paxtonu. Domů se vrátili asi za rok a na ostrově již v pokoji dožili. Po válce se k ostrovu již indiáni moc nepouštěli a po válce o nezávislost bylo ústí Juniaty již hustě osídleno dobře vyzbrojenými osadníky.

David Brainerd se narodil 20. dubna 1718 v Haddamu v kolonii Connecticut a měl devět sourozenců. Jeho otec zemřel v roce 1727 ve věku 46 let a matka zemřela o pět let později. Po matčině smrti se přestěhoval do East Haddamu k jedné ze starších sester jménem Jerusha. V devatenácti zdědil farmu a o rok později se připravoval na univerzitu Yale. Druhý ročník musel kvůli tuberkulóze přerušit, a když se v listopadu 1740 vrátil, byla atmosféra na fakultě kvůli náboženskému hnutí studentů hodně napjatá a Brainerd byl kvůli poznámkám na adresu „bezbožného personálu“ vyloučen. Podle zákon kolonie Connecticut se nemohl duchovním stát nikdo, kdo neabsolvoval Harvard, Yale, či nějakou evropskou univerzitu tohoto typu. Nicméně roku 1742 získal Brainerd povolení kázat za evangelickou skupinu známou jako New Lights a byl povzbuzen, aby se věnoval misionářské činnosti mezi indiány, pro což byl schválen 25. listopadu 1742. Mezi indiány sloužil do konce roku 1746, kdy znovu těžce onemocněl a propadl depresi z osamělosti a nedostatku jídla. Prvním jeho působištěm byla mohykánská vesnice Kaunamee poblíž dnešního Nassau v New Yorku. Roku 1743 byl přeřazen mezi Delawary na řece Delaware, severovýchodně od Bethlehemu v Pennsylvanii. Po roce se přestěhoval do Crossweeksungu v New Jersey, kde měla indiánská náboženská skupina sto třicet členů. Misionář odmítl několik nabídek na místo duchovním s vysvětlením: „Jedinou mou touhou bylo obrácení pohanů a veškerá má naděje byla v Bohu. Bůh mi nedovolí, abych se těšil nebo utěšoval nadějí mezi přáteli, proto se vrátím ke svým drahým známým.“  V listopadu 1746 onemocněl natolik, že nemohl pokračovat ve službě, a tak se vrátil do civilizace. Zemřel devátého října 1747 v Northamptonu ve statě Massachusetts na tuberkulózu ve věku devětadvacet let.