Čerokíové VII. - Nahkohe

Roku 1820 agent Meigs deklaroval, že jsou Čerokíové samostatní a nepotřebují státní pomoc. Jejich půda může být tudíž přerozdělena a přebytek prodán. Navrhoval udělit Čerokíům plná občanská práva ve státech, ve kterých bydleli. Prezident Monro návrh sice schválil, ale setkal se s prudkým odporem států v čele s Tennessee. Severní Karolína a Georgie nechtěly na svém území žádné indiány a Georgie se neúspěšně pokoušela odkoupit veškeré indiánské pozemky. Čerokíům toho zůstalo ve státě už jen málo, ale nechtěli se toho vzdát. Odpovídali: „Je to pevné a neměnné, že tento národ již nikdy nepostoupí ani píď země.“ Ministr války Calhoun jim odpověděl, že ať už jako kmen či soukromé osoby či občané budou stejně jednoho dne vyhoštěni za Mississippi.

Čerokíové prostřednictvím Johna Rosse, George Lowreyho, majora Ridge a Elijaha Hickse odpověděli s odvoláním na smlouvu z roku 1802. Ta kmeni zaručovala neprodejnost pozemků bez dobrovolného souhlasu. Připomněli ministrovi, že Čerokíové nejsou v zemi cizinci, ale původními obyvateli. Žijí na území, které je jim zaručeno smlouvami se Spojenými státy a vláda přece musí takové smlouvy respektovat. Kopii protestního dopisu obdržel rovněž guvernér Georgie Troup. Ten reagoval kritikou, že misionáři, vláda a prezident indiány zcivilizovali a oni jsou nyní chamtiví. Prezident poukázal na skutečnost, že civilizační politika je stará coby samotná vláda Spojených států a je to zároveň povinnost křesťanského světa a prohlásil, že vláda nemá žádnou povinnost indiány stěhovat silou.

Georgie přesto dál podnikala kroky k indiánskému vystěhování, a to v letech 1827 a 1828. Státní zákonodárný sbor schválil rezoluci ohledně „státního práva a moci zvolit si jakékoliv prostředky k získání sporných pozemků a uplatnit na nich pravomoc a zákony.“ Federální vládě bylo oznámeno, že půda v mezích hranic státu patří Georgii. Jako ústupek by mohly být federálně zřízené rezervace pro daný počet indiánů.

Mezitím roku 1815 malý čerokíjský chlapec našel v řece Chestatee v Georgii zlatý valoun. Jeho maminka jej posléze prodala v bílé osadě a je nasnadě, že se zpráva o nálezu rozšířila rychlosti blesku. Během čtyř let došlo k vyvlastnění čerokíjské půdy na východním břehu Chestatee. Západní břeh jim sice zůstal, ale to nezabránilo faktu, že se to v tamních horách hemžilo prospektory. Když se roku 1828 na Wardově potoce našlo další zlato, byl osud Čerokíů v Georgii zpečetěn.

V listopadu 1828 byl zvolen sedmým prezidentem Spojených států Andrew Jackson což Čerokíům nevěstilo nic dobrého. Jeho nenávist vůči indiánům byla všeobecně známa. Už dvacátého prosince schválila Georgia zákon o anektování čerokíjské země. Kmenové zákony byly anulovány a indiáni ztratili veškerá práva. Vůči obvinění z americké strany neměli žádné zastání. Zákon nabyl platnosti prvního června 1830 a čerokíjská země se začala rozprodávat. Čerokíjská rodina měla právo na sto šedesát akrů půdy, ovšem bez vlastnického dokumentu. Když byl takový pozemek zabrán a jeho původní indiánský vlastník se bránil, byl uvržen do šatlavy. Anulovány byly dokonce i dluhy Američanů vůči Čerokíům. Američané žijící na území Čerokíů museli složit zvláštní přísahu věrnost státu Georgie pod hrozbou trestu káznice po dobu čtyř let. Cílem tohoto zákona bylo vypudit ze země hlavně moravské misionáře a učitelé. Čerokíové měli zákaz se shromažďovat a kutat zlato na svých vlastních pozemcích. Úřady chtěly Čerokíům znepříjemnit život stůj co stůj.

Edward Everett se k tomu vyjádřil: „Nezbývá než, aby odešli. Musí si jen vybrat čas a místo, kde na ně nespočine oko žádného bílého člověka. V Georgii jim každý může spálit obydlí, vyplenit majetek, napadnout je a vraždit děti. Přitom se to může dít před očima stovek Čerokíů, přesto ani jeden z nich proti tomu nemůže svědčit.“

A předpověď se do puntíku splnila. Do čerokíjské země vpadli bandy desperátů a začaly s krádežemi koní a dobytka. Pak následovalo vyhánění indiánů z jejich domovů a jejich napadání. Docházelo i k takovým excesům, kdy přijali indiánské pohostinství dva Američané. Muži povečeřeli a v noci pak všechny z domu vyhnali a stavení zapálili. Soud žalobu zavrhl. Čerokíjští horníci byli zatýkáni a pokutováni. Jejich nářadí bylo zničeno, zatímco stovky Američanů na jejich území beztrestně kutaly.

Devatenáctého července 1832 drželi Čerokíové národní půst. John Ross k tomu uvedl: „Krize v záležitostech národa ukazuje na den soužení a zármutku. Osud tohoto lidu musí být zpečetěn rukou zkažeností a zlovolností člověka, nebo nevyzpytatelnou a tajemnou vůlí vševědoucí bytosti. Nám coby rozumnému a křesťanskému společenství lidí se sluší pokorně se sklonit v ponížení.“

Na jaře roku 1834 Čerokíové vládě navrhli uspokojit Georgii tím, že jí postoupí další část svých pozemků, za ochranu ze strany Spojených států a získání občanství. Odpověď byla jednoznačná. Jediné řešení je odsun za Mississippi. Zoufalá čerokíjská delegace v čele s Johnem Rossem se obrátila na Kongres.

Na základě zákona zakazujícího Američanům pobývat na čerokíjském území, aniž by složili zvláštní přísahu věrnosti bylo v Georgii zatčeno několik lidí. Tiskař Wheeler, misionář Worcester a další. Většina zatčených přísahu složila, ale Worcester a Butler odmítali a byli nasazeni na nucené práce. Worcester se hájil tím, že do země Čerokíů odešel se svolením prezidenta Spojených států a se souhlasem Čerokíů. Misionář byl nicméně odsouzen ke čtyřem letům vězení. Worcester se třetího března 1832 odvolal k Nejvyššímu soudu Spojených států. Soud rozhodl ve prospěch Worcestera, ale Georgie se prostřednictvím guvernéra vzepřela. Misionář byl z vůle guvernérem propuštěn až o rok později.

V srpnu tohoto roku se v Red Clay konala čerokíjská rada a jednalo se o stěhování. Zastáncem emigračního plánu byl mimo jiné prominentní míšenec John Walker. Když se náčelník vracel do svého domova v Tennessee, byl ze zálohy zavražděn. Atentát byl první z dlouhé řady politických vražd, které měli souvislost s vystěhováním. Podle svědectví starých Čerokíů se mnohdy jednalo o vyřizovaní osobních účtů.

Čerokíové začali být táhlým sporem unaveni a začali ztrácet naději. V únoru 1835 cestovaly do Washingtonu dvě soupeřící delegace. První v čele s Johnem Rossem byla připravena hájit čerokíjská práva. Druhá pod vedením majora Johna Ridge chtěla jednat o vystěhování. Komisař reverend J. F. Schermerhorn dojednal smlouvu s Ridgem, podle níž se měli Čerokíové vzdát veškerého východního území za částku 3 250 000 dolarů. Rossova strana požadovala 20 000 000 dolarů což Senát striktně zamítl. Částka byla navýšena alespoň na 4 500 000 dolarů a odsouhlasena čtrnáctého března 1835. Schermerhorn cestoval do země Čerokíů vyzbrojen projevem prezidenta Jacksona, ve kterém chválil výhody odsunu.

V říjnu 1835 Čerokíové na národní radě v Red Clay zamítli výše uvedenou smlouvu k velkému zklamání páně Schermerhorna. Během zasedání rady bylo Čerokíům doručeno oznámení, aby se v prosinci setkali v Nové Echotě. Oznámení bylo vytištěno v čerokíjském jazyce a kolovalo po celém národě s prohlášením, že ti, kteří se nedostaví, budou považováni, za ty, kteří se smlouvou souhlasí.  

Do Washingtonu putovala další delegace. John Ross byl mezitím ve svém domě v Georgii bez žádného řádného obvinění zatčen. Po čase byl bez řádného vysvětlení či omluvy propuštěn. Všechny jeho dopisy a dokumenty byly zabaveny. Čerokíjské noviny Cherokee Phoenix byly zakázány a kancelář uzavřena.

Do Nové Echoty se v prosinci dostavilo jen asi pět set Čerokíů. Nehledě na nepřítomnost většiny byl jmenován výbor, který měl dojednat smlouvu, která byla vypracována a podepsána devětadvacátého prosince 1835. Jednoduše řečeno podle smlouvy z Nové Echoty se měli Čerokíové vzdát veškerých pozemků východně od Mississippi za pět milionů dolarů. Kmen měl být odstěhován na náklady Spojených států a projekt měl trvat dvě léta od ratifikace smlouvy.

Omezený počet Čerokíů, kteří žádali občanství v Severní Karolíně, Tennessee a Alabamě, coby občané „kvalifikovaní a užiteční“ byli prezidentem Jacksonem poslání k šípku.

Ve smlouvě Spojené státy stálo, že Spojené státy čerokíjskému národu garantují svobodné a nerušené užívání celé země ležící západně od hranice. Následuje několik článku oné smlouvy:

Článek 3 - Spojené státy potvrzují, že země zahrnuté ve smlouvě ze čtrnáctého února 1833 budou všechny zahrnutý v jednom patentu, který byl odsouhlasen pro národ Čerokíů prezidentem Spojených států v souladu se zákonem z 28. května 1830.

Článek 5 - Spojené státy souhlasí s tím, že země postoupené národu Čerokíů v předchozím roce nesmí být nikdy v budoucnu bez jejich souhlasu zahrnuty v rámci územních hranic nebo jurisdikce jakéhokoli státu. Zajistí však čerokíjskému národu právo na jejich národní rady, aby vytvářely a uváděly v platnost zákony, které považují za nezbytné pro vládu a ochranu osob a majetku ve vlastní zemi za předpokladu, že nebudou v rozporu s Ústavou Spojených států a zákonů Kongresu. Nebudou omezovat obchod a pohyb americké armády na jejich území v souladu se zákony.

Článek 6 – Nastane věčný mír a přátelství mezi občany Spojených států a Čerokíi. Spojené státy souhlasí s ochranou národa Čerokí před vnitřními spory a zahraničními nepřáteli a válkami mezi kmeny. Čerokíové se budou snažit zachovat a udržovat mír v zemi a nevést válku proti jejich sousedům. Musí být chráněni před pronikáním občanů Spojených států na jejich území bez jejich souhlasu. Takové osoby budou na nařízení prezidenta Spojených států vykázány. To však nebrání tomu, aby mezi nimi pobývali užiteční lidé, farmáři, řemeslníci a učitele.

Článek 7 - Čerokíjský národ již učinil velký civilizační pokrok, pročež je důležité jim poskytnou vše pro zlepšení jejich stavu. Jejich práva jim zaručuje táto smlouva s cílem ilustrovat liberální a rozšířenou politiku vlády Spojených států vůči indiánům.

Dokument byl podepsán guvernérem Williamem Carrollem z Tennessee a reverendem J. F. Schermerhornem a dvaceti významnými Čerokíi, jako byli major Ridge a Elias Boudinot. John Ross ani žádný z důstojníků nebyl přítomen. Po nějakých změnách byla smlouva ratifikována třiadvacátého května.

Dle oficiálního sčítání lidu z roku 1835 bylo Čerokíů v Georgii, Severní Karolíně, Alabamě a Tennessee na 16 542, z toho 1 592 černošských otroků a 201 bělochů, kteří se do kmene přiženili.

Navzdory protestům Rossovy strany, vláda ihned po ratifikaci smlouvy podnikla kroky k vystěhování. Ross obdržel vyjádření, že vláda východních Čerokíů již nemá žádné pravomoci a nikdo s ní nebude jednat.

Major W. M. Davis podal proti smlouvě protest: „Domnívám se, že je mojí povinností vůči prezidentovi a mé vlasti učinit prohlášení o faktech ohledně jednání s Čerokíi v Nové Echotě v prosinci loňského roku. Pane, ten papír nazývaný smlouvou není vůbec žádná smlouva, protože nebyla odsouhlasena celým národem. Slavnostně prohlašuji, že smlouva by byla zamítnuta devíti desetinami z nich. Na jednání chybělo více než sto čerokíjských vůdců. Indiáni nepřišli, i když každému, kdo by smlouvu podepsal byla slíbena přikrývka. Kvůli nedostatku indiánů byly použity lstivé a rafinované prostředky. Schermerhorn nepředložil žádný seznam. Jednalo se s omezeným výborem přítomných indiánů a byla užitá jakási plná moc. Schermerhornovým zjevným záměrem bylo utajit skutečné číslo jednajících a vnutit tyto nepravdy veřejnosti a vládě. Ten výbor složený pánem Schermerhornem neměl o nic větší pravomoc než kterýkoli jiný tucet Čerokíů náhodně sebraných za tímto účelem. Varuji prezidenta, že pokud bude Schermerhornův list zaslán do Senátu a ratifikován, národ Čerokíů to zničí. Čerokíové jsou mírumilovní a neškodní lidé, ale můžete je dohnat k zoufalství. Smlouvu může být prosazena jenom silnou rukou násilí.“

Generál Wool měl velení nad vojskem v zemi Čerokíů a měl dohlížet na uplatnění smlouvy proti opozici. Generál konstatoval: „Je však marné hovořit s lidem, který se téměř jednohlasně staví proti smlouvě, o které tvrdí, že jí nikdy neuzavřel. Jsou odhodlání ve svém odporu. Ani ten nejchudší z nich nepřijal dar ze strany ze Spojených států, aby nebyli ve vztahu ke smlouvě zkorumpovaní. Titíž lidé minulého roku dali přednost životu v horách a jedli raději kořeny, než aby přijaly dávky od Spojených států. Mnozí říkají, že zemřou dříve, než svou zemi opustí.“ Z dalších dopisů generála Woola dohlížejícího na odzbrojení a stěhování Čerokíů vyplívá, jak mu to bylo nepříjemné, a jak silně sympatizoval s indiány. „Od té doby, co jsem v této zemi, se scéna velice změnila. Jsem soucitný člověk a rád se zbavím tohoto břemene sotva mi to okolnosti dovolí. Nechci být nespravedlivý. Kdybych mohl, odvedl bych hned zítra každého indiána mimo dosah bílých mužů, kteří jako supi bdí připraveni vrhnout se na svou kořist a připravit ji o vše. Devadesát procent z nich odejde na západ bez majetku a peněz.“

Prezidentovi psal i major Ridge, hlavní signatář smlouvy: „Nyní se na vás obracím ohledně našeho zármutku a trápení kvůli činům bílých lidí. Mají už naše země a nyní se chystají nás oškubat o peníze, které jsme dostali na základě smlouvy. Naše farmy jsou již zabrané buď celé, nebo částečně lidmi z Georgie. My pak musíme čelit žalobám za dlužné nájemné z naších vlastních farem. Začíná to u nižších soudů s cílem nás zatknout, a pak deportovat na základě těchto odporných tvrzení. Naše finanční prostředky budou uloupeny a my budeme nuceni opustit naši zemi jako žebráci v nouzi. Zákony Georgie jsou přehlíženy i přes křik našeho lidu a protesty našeho lidu. I ti nejubožejší z bělochů na nás útočí. Nejsme v bezpečí ani v našich domovech. Naši lidé jsou ve dne v noci napadáni lůzou. Podílejí se na tom dokonce i smírčí soudci a strážníci. Ženy jsou svlékány a bičovány bez zákona a slitování. Mělo by nás chránit vojsko, dokud neodejdeme na Západ. Pokud tak neučiníte, my si odtud odneseme toliko jizvy od bičů na našich zádech. Mluvím otevřeně, jako náčelník za ostatní náčelníky, kteří mají majetek a život v ohrožení, proto se na Vás obracíme s prosbou o ochranu.“

Generál Dunlap, vrchní velitel vojsk Tennessee, poté, co se dozvěděl o skutečné situaci promluvil ke svým mužům a prohlásil, že nikdy nezneuctí prapor Tennessee tím, že by napomáhal uplatnění smlouvy před hroty bajonetů.

Kontroverzní smlouva se stala i předmětem politických intrik. Zatímco demokraté prezidenta Jacksona jí samozřejmě podporovali, Whigové ostře oponovali, a byl mezi nimi i legendární David Crockett. Projevy v Kongresu na toto téma „byly charakteristické hořkostí citů, jaké nikdy předtím neexistovaly.“

Čerokíové stále věřili, že smlouva bude zrušena. Nicméně odsun byl stanoven na šestadvacátého května 1838. Úkolem byl pověřen generál Winfield Scott s rozkazem to vykonat, co nejrychleji. Převzal velení nad vojskem v zemi Čerokíů a dostal posily pěchoty, jezdectva a dělostřelectva. Měl mít ještě podporu sousedních států a příslib čtyři tisíce mužů milice a dobrovolníků. Celkem bylo do akce nasazeno asi sedm tisíc mužů.

Scott si zřídil hlavní stan v Nové Echotě, odkud desátého května poslal všem Čerokíům ultimátům. Prohlášení ukončil slovy: „Mé jednotky již zaujaly patřičné pozice a další tisíce se blíží. Odpor je beznadějný. Pokud se nám postavíte, budeme muset užít zbraní. Nesnažte se prchnout do hor a lesů a nutili nás k pronásledovali!“