Hlavní nabídka:
Bude nanejvýš skvělé, když si budeme dál povídat o místních lidech, o indiánech a francouzských Kanaďanech a o věcech, které jsou spojené s jejich životem v těch drsných severních končinách. Chtěl bych hovořit o všem, co se týče našeho příběhu, i když mnohé bude znít uchu Evropana dosti nepřirozeně. Procestoval jsem na severu mnohé končiny a pracoval v nejedné obchodní stanici, takže jsem mnohé prožil. Na cestách mne doprovázeli nejen lidé, ale také měsíc, slunce, hvězdičky a mé přístroje – mosazný sextant s desetipalcovým poloměrem, výkonný teleskop vhodný pro pozorování hvězd a jiných nebeských úkazů, potom ještě jeden podobné konstrukce pro běžné použití, barometr, přístroj na měření nadmořské výšky, kompas, teploměr a další potřebné věcičky. To vše se mi hodilo, abych mohl určovat polohu nebeských těles, ale také řek, jezer a hor v oblasti od Hudsonova zálivu, až po Tichý oceán. Indiáni a stejně jako Kanaďané se mně často ptali, proč pořád s těmi přístroji něco pozoruju, tak jsem odpověděl, že tak měřím vzdálenosti a polohu. Nevěřili mi. Shodně argumentovali, že kdybych tak činil, musel bych se přece dívat na věci, které jsou na zemi a ne na nebi. Dle jejich mínění jsem se spíše díval do budoucnosti a zkoumal, kdy bude foukat vítr, kdy se objeví lovná zvěř atd.
Vždycky jsem si dával pozor, abych nezavdal nějakou příčinu k tomu, aby si lidé mysleli, že mám nějakou mimořádnou schopnost, přesto to bylo marné. Díky mým vědeckým pozorováním to pro mnohé bylo jasné, tak jsem postupem času rezignoval na to, abych pořád něco vysvětloval. A je dokonce zábavné, že některé z mých předpovědí nahrály tomu, že jsem skutečně nějaké zázračné vlastnosti měl.
Jednoho jasného večera přišli za obchodem do stanice dva indiáni. Měsíc a Jupiter toho večera svítili náramně jasně a byli jen několik stupňů nad východním horizontem. Kanaďané předpovídali, že indiáni přijdou směrem od východu, kde zářil Jupiter. Abych jim ukázal, že takové předpovědi nedávají smysl, ukázal jsem jim další noc Jupitera, který se nacházel již daleko na západ od Měsíce. Je to způsobeno klasickým pohybem planet a pozorováním z této části země. Nic světoborného, přesto si mysleli, že jsem to způsobil nějakou zázračnou silou a že umím předpovídat. Lidé všeobecně milují záhady a zázračné věci a v souvislosti s tím ještě náramně zveličují.
Já osobně obdivují schopnost indiánů pohybovat se neomylně divočinou. Procházejí skrz nejtmavší borové lesy a najdou přesně to místo, kam hodlají jít. Cestou si všímají nepatrných znamení, jako jsou kameny, podivně ohnuté větvičky atd. Ty značky na ně promlouvají jasnou řeči. Chtěl jsem se to umění naučit k čemuž mi prospělo, že jsem mezi indiány pobýval mnoho měsíců, takže jsem ledacos odkoukal a myslím, že jsem se jim v mnohém vyrovnal.
Společnost North West má své sklady a obchodní stanice u Hořejšího jezera. Tyto stanice bývají zásobovány obchodními karavanami, které tvoří velké kánoe, jež unesou náklad o třech tunách. Osobně jsem se takových výprav několikrát účastnil. Naše kánoe měla pětičlennou posádku, a abychom dorazili do stanice před příchodem zimy, veslovali jsme usilovně od rána do večera. V noci jsme spali na holé zemi, a i když nás neustále soužili komáři, neměli jsme čas se o ně starat. Byl jsem členem třetí skupiny karavany o šesti kánoích a během cesty jsem si jako indián všímal všech znamení, které po sobě zanechala druhá brigáda. Podle postavení hvězd a vzdálenosti jedlových tábořišť jsem bez problému odhadl, jakou rychlostí se pohybují. Za patnáct dnů jsme dopluli k jezeru Winnipeg (je to velikostí skutečné vnitrozemské moře), kde řádila přes dva dny silná severní bouře. Když se uklidnila, vypluli jsme na jezero a jsem našemu veliteli oznámil, že zítra brzy ráno uvidíme naše kamarády z druhé posádky. Tito velitelé jsou na své postavení velice hrdi, jelikož na jejich schopnostech stojí úspěch výpravy, takže na můj názor příliš nedbal. Nicméně druhý den brzo jsme po svítání spatřili dva kilometry před sebou druhou brigádu. Velitelé i posádky křičeli radostí. Když si pak muži u ohně vykládali o mé báječné předpovědi, byli ohromeni, a když jsem jim vysvětlil, že to bylo na základě výpočtů, mnozí si mysleli, že si vymýšlím. Takoví jsou tady lidé.
Abych vám poněkud přiblížil způsob jejich života, zmíním se o Jeanu Baptistem. Byl to jeden z lodních dopravců, a jak sám říká, ke štěstí mu stačí „odpočinek a dýmka dobrého tabáku s naší partou. Pak je mi dobře.“ Bez ohledu na celodenní útrapy a dřinu mu prostě stačí teplá přikrývka a dobrá fajfka a vědomí, že se může spolehnout na svého Pána, který ho ochrání v těžkých a nebezpečných časech.
V této části Kanady jsem strávil celkem osm zim a během dlouhých loveckých výprav jsem objevil mnoho řek a jezer a zmapoval je. Mnohé z nich jsou si velmi podobné, proto je nebudu jednotlivě popisovat.
Reed Lake (Peepeequoonuskoo Sakahagan). Obchodní středisko jsem na tomto jezeře založil roku 1794 a strávil v něm následující zimu, stejně jako zimu na přelomu let 1805-
Dvě pětiny tohoto regionu tvoří jezera a řeky, proto je tak odlišný od suché a kamenité tundry. Celé generace tu žijí Kríové. Když jsem si s nimi povídal o jejich původu, jedná se o čirou mytologii. V ní jsou si lidé a zvířata rovni, ale přesto byli lidé kdysi o moc vyšší a silnější, než dnes a zvěře bylo mnohem víc a některá z nich, jako jsou Ondatry, Bobři, Lišky a další, mohly s lidmi komunikovat. Mnozí autoři srovnávají indiány s civilizovanými lidmi, ale to není fér. Je to stejně nerozumné, jako kdybychom srovnávali vzdělané Evropany s nevzdělanými, přičemž jsou indiáni ve velké nevýhodě, protože jim navíc chybí osvícení křesťanství. Jejich mravní základ nemá sílu křesťanské morálky, proto žijí bez zákona a každý dělá, co uzná za vhodné. O indiánech se říká, že jsou nihilističtí, ale není to tak, to co se jim honí hlavou, jen prostě ukrývají za maskou netečnosti. Také neznají nic z nekonečné rozmanitosti věcí, o které se zajímají civilizovaní lidé, přesto jsou jejich vášně, touhy a city silné, ačkoli se jeví být utlumené. Krevní msta je u nich tolerována, a i když se to zdá málo pravděpodobné, prolévání krve si všeobecně oškliví, a když někdo z nich přece jenom zabije, většinou upadne do deprese. Úkladný vrah je společnosti odsouzen, jako nebezpečná osoba, která je posedlá zlým duchem.
V čase kdy byl objeven Hudsonův záliv a Evropané začali v oblasti obchodovat, žilo tam daleko více indiánů, nežli dnes. V roce 1782 však indiány postihla epidemie neštovic, a to nejen jednou a polovina populace na následky nemoci zemřela. Je pravda, že i když je to velmi zdravá země, početní stav indiánů se přesto regeneruje jenom pomalu. O celkové hrůze těch strašných událostí se zmíním ještě později.
Na severu je život drsný a někdy tam vše hyne na hladomor. Bobrů ubývá stejně jako jiných kožešinových zvířat, které poskytují indiánům nezbytné živobytí. Ale vždycky tomu tak nebylo, poněvadž jeden starý Skot, který pracoval pro Hudson Bay už dlouhou dobu a v Kanadě snad žil ještě déle, mi pověděl, že zvláště ve vnitrozemí bylo kdysi zvěře mnoho a nikdo by netušil, co hrozného se může stát. Ty epidemie přežilo jen málo indiánů, ale pohromy nepřežili žádní bizoni a vysoké i šelem bylo tak málo, že sotva stačily uživit to málo z indiánské populace. Obchodní stanice jsou proto situované na březích jezer, ve kterých je ještě dost ryb, aby dostatečně uživily obchodníky a jejich zaměstnance. Pro indiány je to však strava nejvyšší nouze. Indián potřebuje lovit, a jelikož se zvířata pohybují z místa na místo, musí je kvůli přežití následovat.
Rybářská sezóna začíná v říjnu a končí někdy o Vánocích a vše co vylovíme, necháme okamžitě zmrznout, a uskladníme coby zimní zásoby. Je ovšem škoda, že zmrzlá ryba ztrácí to nejlepší. Když rybku hodíte do kotlíku s vařící vodou, její maso už nikdy není tak dobré. My, kteří přežíváme zimu na rybách a někdy dokonce i léto, můžeme nejlépe posoudit, jak to tady chodí. Nemáme žádné máslo ani omáčky, dokonce kolikrát nemáme ani prostou sůl. Ano je to tak, odříkání a hlad je zde běžným průvodcem člověka. Zdá se, že každé jezero má vlastní druhý ryb a ve velkých jezerech se vyskytují ryby, které často váží přes deset kilo, ale v mělkých a bahnitých vodách jsou zase ryby méně dobré. Rybářská síť se moc nepoužívá, protože je příliš těžká, drahá a nepraktická. Lepší jsou sítě dělané z motouzu takříkajíc dělaných na míru podle velikosti ryb. Jako závažíčka se používají drobné kameny, a jako plováky bójky z borového, či cedrového dřeva, které když se nafoukne, drží dobře na hladině. V zimě jsou sítě chráněné ledem, takže rybolov není narušen větrnými bouřemi.
Dříve bylo v zemi bobrů nespočet a hráze i hnízda měli snad na všech řekách a jezerech. Prostý indián měl k jejich lovu k dispozici jenom dřevěný oštěp, kamennou sekeru anebo luk a šíp, jenže proti chytrým bobrům to byly chabé zbraně, poněvadž jejich domy měly silnou konstrukci tvořenou z plochých kamenů, které jsou propleteny kusy dřeva a hlíny. Když ale přišli bílí lidé, indiáni od nich získali železné pasti, ocelové zbraně a samozřejmě pušky, před těmi už nebylo žádné zvíře v bezpečí. Od té doby se kožešiny staly dobrým platidlem a bobr coby málo pohyblivé zvíře mohl být napaden v každém čase a ve všech obdobích, tak se jejich počet začal markantně zmenšovat. Staří indiáni se zajímali o to, jak získat moudrost bobrů, sílu medvědů atd., jenže když se začalo lovit puškami, bylo jim to na kočku.
Bobří kožešina je na americkém severu standardní platidlo a londýnské ceny na to mají malý vliv, poněvadž se zde jedná výměnný obchod, který je praktičtější pro obchodníky i indiány. Jediným místním medvědem je medvěd černý a velmi výjimečně se tu zjeví medvěd žlutý. Kůže žlutého medvěda má hodnotu tří bobřích kůží, ale černý medvěd je běžný, proto podle velikosti má hodnotu maximálně dvou bobřích kůží. Indiáni si mláďata černých medvědů často ochočují, poněvadž jsou neškodná a hravá, ale když vyrostou, jsou na obtíž, proto jsou zabita nebo vyhnána do lesa. Přes léto se medvědi živí kořeny a bobulemi, ale na jaře, když opouštějí zimní doupata, slídí kolem peřejí, kde se hojně vyskytují ryby. Tam si méďové užívají hojnosti a pro pobavení hází rybami na břeh, kde jich je desetkrát víc, než mohou sežrat. Přední tlapou posílají ryby elegantně na břeh, přičemž kořist letí podle velikosti i deset metrů daleko. Takto vyhozené ryby pak přitahuji pozornost orlů a havranů. Medvěd začne po zimě přibírat na váze a se zralým letním ovocem je už v pořádné kondici, opět připraven pro zimní spánek. Tou dobou je jeho maso dobré, ale když je živ jenom na rybách, chuť masa je nepříjemná.
Jakmile lovecký pes vyčmuchá zimní medvědí brloh, indiáni ho odkryjí a chystají se zvíře zabít. Násilně probuzený medvěd je mrzutý a připravený se bránit. Nejstarší z lovců začne na medvěda mluvit a vyčítá mu, že je zbabělým zabijákem žen a dětí, když je v plné síle, ale nyní ho manido učinil malým a bezmocným. Má sice vůli bojovat, ale ne sílu, což se mu stalo kvůli tomu, že je zrádný a nedá se mu věřit, proto musí zemřít. To opakuje pořád dokola, zatímco medvěd se z nory šklebí a vrčí, ale než se k něčemu odhodlá, dostane sekerou rovnou do hlavy nebo je zastřelen. Doupata jsou často pod kořeny padlých stromů, takže mrtvé zvíře se musí vytáhnout s námahou ven. Ptal jsem se pak indiána, který promlouval k medvědovi, jestli věří tomu, zdali mu huňáč rozuměl a dostal jsem jednoznačnou odpověď: „Jak o tom můžeš pochybovat? Cožpak si neviděl, jak zahanbeně sklonil hlavu? Mohl by ji tak dobře držet, když si mu mával těžkou sekerou nad hlavou, než jsi ho zabil?“
Když indiáni uvidí břízu s hlubokými šrámy, říkají že to způsobil Weesaukejauk, který strom kdysi zmrskal. Po velké potopě se totiž všechny stromy před ním poklonily, ne tak pyšná bílá bříza, proto ji Weesaukejauk za trest zmrskal a od té doby mají břízy černé pruhy. Nejlepší čas na loupání kvalitní březové kůry je na počátku léta. Sloupnutý plát se pak ohřeje, narovná, položí na zem a jemně zatíží. Běžný strom tady na severu je vysoký od tří do pěti metrů a v obvodu má od půl, do tří čtvrtě metrů. Březová kůra je vodotěsná, proto je vhodná na výrobu kánoí všech velikostí. Některé obchodní kánoe jsou tak dlouhé, že je musí přenášet dva muži, ale na druhé straně jsou velmi lehké a v noci je to skvělý přístřešek, když prší.
Nádobí indiánů je povětšinou vyráběné z březové kůry a má různou velikost a je velmi lehké a hladké, takže se dá snadno čistit. Březová kůra je rovněž dobrý podpalovač a hodí se na výrobu loučí. A v neposlední řadě je to výborný materiál na krytí wigvamů a dalších příbytků, poněvadž po dešti kůru jednoduše sbalíte, zatímco plátěný stan je nasáklý vodou a musí se nechat usušit. Akorát když jsou silné mrazy, musíte s kůrou zacházet opatrně, jelikož je křehká a před použitím se musí ohřát, než jí rozbalíte. Červená bříza má tužší dřevo, proto je vyhledávaná Evropany, ale její kůra je tenká, a jak roste mezi skálami, velmi často je pokřivena a zauzlena. Jedle pryskyřičná je dobrá na výrobu loučí a z modřínu se vyrábějí saně.
Ohromná rozloha místních jezer může zapříčinit jeden unikátní jev. V zimě, za klidných a jasných nocí můžete pozorovat nesčíslné množství malých meteorů, které se na nebi mihnou a zmizí. Když létají ve větších rojích a jsou jasnější než obvykle, s jistotou přijde větrná bouře. Jednou jsme museli opustit naší nově postavenou zimní stanici, protože jsme neměli, co jíst, jelikož tam nebyli ani ryby a chtěli jsme se dostat k jiné stanici, kde ryby jsou. Jedná se o jezero Susquagemow (Jeseteří jezero, dnes známé, jako Landing), které ještě nebylo pořádně zamrzlé, proto jsme museli čekat, až bude led silnější. Byl měsíc listopad, tak jsme se v okolí pátrali po zajících a tetřevech. Našli jsme pěknou řeku asi třicet metrů širokou, a když jsme šli asi kilometr proti proudu, narazili jsme tam na velkou bobří hráz. Měsíc byl zrovna v úplňku, takže viditelnost byla navýsost skvělá. Já a Andrew Davy, vysoký mladý Skot jsme si připravili zbraně a zalehli blízko hráze a číhali na plovoucí bobry. Když jeden z nich doplaval blizoučko k nám, Andrew vystřelil, ale chytrý bobr udeřil do vody svým širokým ocasem, jako kdyby nám zamával na dobrou noc a zmizel někde v hrázi. Ačkoli již byla malá naděje, že se té noci ještě nějaký objeví, čekali jsme dál. Chystali jsme se už k odchodu, když tu na východním obzoru vzplálo brilantní světlo. Byl to meteor kulovitého tvaru a zdál se být větší než měsíc. Zářivý objekt mířil rovnou k nám a padl rovnou do řeky asi tři sta metrů od nás. Když dopadl na led, byla to náramná podívaná, jak se led roztříštil na tisíce zářivých kousků, které létaly do všech stran, a to za doprovodu ohromné rány. Ten meteor byl tehdy pozorován i v Evropě.
Asi za dva dny jsme byli opět na večerním lovu, když jsme kolem šesté hodiny spatřili na východním konci jezera další meteor, který se jevil větší, než ten první, ale ne tak jasný. Byl jsem nedaleko bobří hráze a procházel vrostlým osikovým hájem, když meteor vlítl do vrostlého osikového háje, proletěl skrz něj, polámal stromy a vyletěl ven. Stalo se to jenom několik metrů ode mne a dělalo to opět zvláštní zvuk. Ačkoliv byly oba meteory velmi jasné, nevydávaly žádný žár, a kdyby tomu tak bylo, cítil bych to a stromy by byly opálené, což nebyly.
Chtěl bych se zmínit o další severské podivnosti. Jde o spanilý ledový povlak, který pokrývá veškeré rostlinstvo podél břehů Hudsonova zálivu, který je způsoben zamrzlým vodním oparem. U vnitrozemských jezer je to podobné, ale ne tak rozšířené a vidět to lze také peřejí a napůl zamrzlých močálů. Kdy jezera zamrznou tak deseticentimetrovým ledem, opar a mráz v okolí tvoří nádherné ledové květiny, které se skládají z tenkých zářících ledových krystalů, kterým se říká sněžné perly. Když svítí slunce, září tyto podivné květinky všemi barvami duhy, až z toho bolí oči.
Jev, který je nazýván fata morgána je u velkých jezer také docela běžný. Pokud mi to čas a venkovní teplota dovolila, často jsem fata morgánu pozoroval. Ty první se objevují v druhé polovině února a pokračují do března, kdy se počasí a vítr uklidní. Venkovní teplota musí mít od deseti do dvanácti stupňů pod nulou a musí být kolem deseti hodin dopoledne. Jednou jsem kladl pasti na lišky, a když jsem přecházel přes zamrzlé jezero, zdálo se mi, jako kdyby přede mnou byla ledová dutina, ale byla to samo sebou jenom iluze, která mne dokonale zmátla, takže jsem asi deset minut nejistě stál, než jsem si troufl jít dál. Tento druh fata morgány je dost deprimující, jelikož vás může svést z plánované cesty a vy zabloudíte.
Nejšílenější fata morgánu jsem prožil u jezera Red, kde jsou příkré skály. Vidění se nejdříve jevilo, jako malé černé ostrůvky daleko na jezeře, které se pomalu začaly zvedat a klesat. Během tří minut se zvedly dvakrát tak do výše a břeh zálivu, který byl vzdálen tak dvanáct kilometrů ode mne, se začal hýbat. Ostrovy zmizely a vzdálené lesy se kymácely zvlněným pohybem, jako kdyby tancovaly a najednou byly tak blízko mě, že jsem rozeznával jednotlivé větve. Po patnácti minutách pobřeží i les ustoupily a znovu se tam objevily ostrovy. Byla to jedna z nejreálnějších a nejbláznivějších fata morgán, které jsem pozoroval. Je zcela jisté, že má nějaké vědecké vysvětlení, ale pro potulné lovce a poutníky je to vyložené kouzlo. Indiáni za tím samozřejmě vidí manida, jehož nazývají „Korso.“
V zemi, kde se nacházím, může teplota klesnout i k čtyřiceti stupňům pod nulou. Prosinec je nejchladnější měsíc a dlouhá nepřítomnost slunce přispívá k většímu pocitu chladu. Sníh je suchý a jemný, jako prach a led je velmi tlustý. Led praská s velkým rachotem a z puklin do výše tryskají vysoké gejzíry vody, což znepříjemňuje cestování. V prosinci je velmi proměnné počasí. Někdy je klid po několik dnů, pak ale náhle udeří prudké sněhové bouře, během kterých není vidět na krok, což může trvat i několik dnů. Pokud nemáte dostatečnou zásobu svíček, rybího oleje pro lampičky a dřeva, trávíte svůj volný čas téměř v naprosté tmě. Vánoce nás tady moc nebaví.
Jednou k nám do stanice přišel indián kmene Krí, jež se jmenoval Tapapahtum. Potřeboval nějaké jídlo, poněvadž jeho tři manželky a děti již dlouho trpěly hlady. Tapapahtum po nás žádal nějaké ryby, tak jsme mu dali asi třicet liber, které si odnesl do třicet kilometrů vzdáleného tábora. Věděl jsem, že to pro něj bylo velmi těžké, neboť pro Kríe je velmi ponižující, když musí být závislý na rybách. Za dva dny přišel Tapapahtum znovu, ale nevypadal vůbec dobře. Normálně to býval zdatný a hrdý lovec, ale nyní byl jeho pohled poněkud šílený. Jako obyčejně jsem mu dal nějaký tabák a on se posadil a kouřil tak silně, jako by chtěl tabák vycucnout rovnou z dýmky. Pak promluvil: „Tentokrát nepřicházím pro ryby a doufám, že se tak již nikdy nepotupím. Nyní přicházím pro vítr a počítám s tím, že mi ho dáš!“
Odpověděl jsem, že by bylo snadnější, kdyby s ním přišla jedna z jeho žen a odnesla si ryby, ale on řekl: „Mé ženy jsou příliš slabé, sotva chytí do pastí zajíce, ony nevydrží. Proto přicházím pro vítr, který mi musíš dát!“ odvětil jsem: „Ty víš stejně jako já, že Velký duch je Pán větrů, takže musíš žádat ho.“ A on na to: „Och ano, to je váš obvyklý způsob mluvení. Když nám nechcete naslouchat, odvoláváte se na Velkého ducha. Já potřebuji vítr a potřebuji o tom snít.“ Dal jsem mu starou bizoní kůži, aby se vyspal. Druhý den ráno už vypadal celkem normálně, seděl na podlaze, kouřil a nakonec mne oslovil: „Buď ke mně dobrý a pošli mi vítr.“ Já mu svou nedokonalou kanadskou francouzštinou odpověděl, že tohle dokáže jen samotný Velký duch, ale nevím, co mi ve skutečnosti rozuměl. Následující noc byla velmi klidná a jasná, tak jsem pozoroval měsíc a hvězdy, jako obyčejně. Malých meteorů padalo velmi mnoho, tak se dalo předpokládat, že se změní počasí. Ráno za úsvitu jsme pak pozorovali, jak se koruny nedalekého lesa začaly pohybovat. Byla to předzvěst velké bouře, která následuje po období dlouhého klidu.
Tapapahtum to okomentoval: „Jsi přítel, poněvadž jsi mi daroval vichr“, mně to však přišlo otravné, tak jsem ho sarkasticky varoval, ať si dá pozor, aby na něj někde nepadl strom. On na nic nedbal, popadl sněžnice a pušku a zmizel ve vichru. Bouře byla tak silná, že jsme po dva dny nemohli kontrolovat ani sítě na ryby. Za čtyři dny se Tapapahtum vrátil s jednou ze svých žen a oznámil nám, že zabil tři losy a jednoho že nám věnuje, tak jsem mu za něj něco zaplatil. Tapapahtum byl nyní klidný vyrovnaný muž a tak nám pověděl svůj příběh. Podzim a ranou část zimy strávil lovem bobrů, což je tvrdá práce, a když napadl sníh, chtěl se zaměřit na lov losů, jenže větry byly slabé a nestálé, takže ženy musely chytat do ok zajíce a jeho malý syn lukem zastřelil několik tetřevů, což je nějaký čas drželo při životě. Potom se dlouho nic nedělo. Jednoho večera si vzal chřestidlo a bubínek, aby se modlil k Velkému duchu a duchu větru. Druhý den v tom pokračoval a do ohně přihazoval sladké byliny. Kouřil a zpíval a modlil se pro vítr, ale nikdo mu nenaslouchal celé tři dny. Měl strach, že jsou duchové na něj rozhněváni, tak opustil stan a šel k nám, a jak říká: „Neměl jsem svou vlastní hlavu, a to co jste mi dali, zachránilo mou rodinu.“ Znovu se pak věnoval modlitbám, ale vítr nepřicházel. „Mé srdce bylo bolavé, tak jsem šel znovu k vám v nadějích, že ty máš moc nad větry. My věříme, že se tebou za nocí Velký duch rozmlouvá, když se díváš na měsíc a hvězdy.“
Wiskahoo byl přirozeně veselý a opatrný chlapík, ale těžké časy ho úplně změnily. Byl to dobrý lovec kožešin, ale lovit losy se mu nikdy moc nedařilo, občas nějakého zastřelil spíše jen náhodou. V čase velkého hladomoru se Wiskahoo chystal sníst jedno z jeho dětí, aby tak ochránil zbytek rodiny. Od té doby se jeho mysl výrazně změnila. Wiskahoo se pak měsíc věnoval lovu bobrů a spojil se Tapap-
Apistawahshish (Trpaslík) byl jak se předpokládat malé postavy, ale byl statný a velmi aktivní a dobrý lovec bobrů. Když listy spadly ze stromů a nastala zima, lovec opustil se svou rodinou společnost a šel s ní lovit bobry. Nejdříve se mu dobře dařilo, ale když se zaměřil na třetí hráz, bobři postavili svůj dům z mnoha kamenů, takže si zlomil bodlo a jednu ze svých seker. Jezero bylo zamrzlé, takže se nedala použit kánoe a nastaly tísnivé časy. Apistawahshish se rozhodl, že obětuje nejmladší dítě, aby zachránilo rodinu. Všichni byli tak slabí, že sotva mohli donést dřevo na oheň. Apistawahshish smutně sedět a zoufale se díval na dítě, které chtěl sníst. V tu chvíli zaslechl zvuk kopyt, jak se kolem promenádoval sob. Zvíře se zastavilo několik metrů od stanu, tak ho lovec zastřelil a rodina byla zachráněna. Po zbytek zimy se již Apistawahshishovi skvěle dařilo. Indiáni pochopitelně věřili, že soba poslal manido, protože se nad rodinou slitoval. Apistawahshish stále vlastní tu sobí kůži, kterou jsem viděl na vlastní oči.
Indiáni jsou na děti velmi fixováni, takže jsou velmi nešťastní, když o nějaké přijdou, a když na něj vztáhnou ruku sami, duševně je to navždy poznamená.
Indiáni v Barren Grounds, jsou zcela odkázaní na lov a rybolov, jelikož země produkuje maximálně pár druhů jedlých bobulí. Z indiánů se stali vynikající stopaři, jelikož na tvrdé a kamenité půdě se stopy zvířat hledají jen stěží. Dobrý lovec pozná přítomnost zvěře podle různých značek, jako jsou odrbané či okousané kmeny stromu, chuchvalce srsti zachycené v keřích nebo třeba škrábance na skalách. Já se od indiánů mnohému naučil, jelikož si tuto praxi během staletí dokonale osvojili svým vlastním specifickým studiem. Nyní vám budu vyprávět o místní vysoké zvěři.
V prvé řadě je to los, král lesů a největší z vysoké zvěře. Los zde na severu není moc početný a dá se říci, že je zde dokonce vzácný. Je to vysoké a dlouhé zvíře s velikýma ušima, které losovi umožní zachytit a rozlišovat každý známy zvuk. Je to velice prozíravý a obezřetný tvor, který se v rámci sebezáchovy pohybuje velmi opatrně, proto je těžké ho ulovit. Indiáni zjistili, že se pohybuje ve velkých kruzích, které mohou mít až sedmdesát kilometrů na délku. Nezkušený lovec se pustí po stopě losa rovnou a myslí si, že je na závětrné straně, takže ho zvíře nemůže cítit, ale chyba lávky, los se totiž už může nacházet na návětrné straně a čich má jářku dobrý. Dospělý los běhá průměrnou rychlostí, až pětačtyřicet kilometrů za hodinu. Během klidného počasí se pase povětšinou v lese, kde okusuje větvičky stromů, ale v bouři raději zalehne a krmí se v leže. Jestliže není ničím obtěžován, raději moc necestuje, pokud ovšem nehledá jídlo. Los je fixován k oblíbeným místům, na kterých nachází svou potravu, proto se pohybuje v kruhu, jak už jsme si řekli. Jeho maso je dobré a výživné, mnohem více, než u běžného jelena. Pět liber losího masa se vyrovná sedmi librám jiného masa.
Aby bylo maso dobré, je třeba losa složit na místě, kde se pase. Pokud ho štvete, jeho maso pak ztrácí na hodnotě. Je vodnaté, a když ho vaříte, šťáva se oddělí od masa, jako malé kuličky, takže z něho neuděláte vývar. Jeho proměna je tak ohromná, že ani vlastně nepoznáte, že se jedná o maso. Čenich má velmi velký a měkký a je to náramná delikatesa. Kosti na nohou jsou velmi tvrdé, takže se hodí na výrobu různých nástrojů. Jeho kůže má všestranné využití, ale nejčastěji se z něj dělá krytina stanu. Je to nejvznešenější zvíře lesa a nejcennější trofej každého lovce. Samec v říji je velice divoký. Samci se v soubojích napadají s takovou silou, že se parohama navzájem zaklestí tak pevně, že se už od sebe neodtrhnou a oba na místě zemřou. Pokoušeli jsme se jednou takové lebky od sebe odrhnout, a byli jsme na to tři, přesto se nám to nepovedlo. Nakonec jsme použili sekeru.
Na konci září roku 1804 jsme stavěli obchodní stanici u jezera Musquawgun (Medvědí páteř), kde přišel lovec, jenž předpokládal, že je to dobré místo na lov losa. Žádal nás, abychom nedělali žádný, krom kácení stromů, což prý losovi nevadí. Když se vrátil z obchůzky, říkal, že místo samce, kterého na tom místě viděl v květnu, byla nyní samice. Jednoho večera nám říkal, že už byl u kořisti poměrně blízko, ale ne na dostřel. Potřeboval, aby foukal vítr, aby ho zvíře neslyšelo a necítilo. Když se konečně dočkal, podařilo se mu losa zastřelit, což bylo skoro za měsíc, od té doby, co k nám přišel. Byl to výkon, na který indiáni pohlížejí s velkým respektem.
Indiáni jsou velmi zruční v porcování složených zvířat a oddělování kloubů. Vysoká zvěř je těžká, proto se musí porcovat, aby se dalo maso odnést do tábora, anebo odvést na kánoích. Vždycky je to těžká práce. Pokud se musí maso přepravovat na velkou vzdálenost, je lehčí, když se vyudí, ale musí se to dělat na dřevě, které nemá pryskyřici. Uzené maso ztratí až třetinu váhy a navíc déle vydrží. V zimě jednoduše úlovek naložíte na ploché sáně a odtáhnete, kam potřebujete. Los má zřídka víc, než jedno mládě do roka, proto jejich stavy neustále klesají. Kosti a lebka uloveného losa se musí dát do vody, či pokryt hlínou nebo sněhem.
A taková zajímavost na závěr. První písemná zmínka o losech pochází z pera samotného Julia Césara v jeho knize „O válkách galských.“ César soudil, že losové nemají na nohách žádné klouby, proto musí spát opřeni o strom. Pokud byste chtěli losa chytit živého, musíte naříznout strom, o který se bude zvíře opírat. Když pak zvíře žuchne i se stromem na zem, je vaše. Tento vskutku podivuhodný názor převzaly i mnohé středověké bestiáře.
Nyní přijede řeč na soba karibů. Je to příliš známé zvíře, takže nepotřebuje nijak zvláštní popis. Tento region je královstvím sobů. Indiáni ho dobře pojmenovali „marthee teek“, čili „ošklivý jelen.“ Zvíře se skvělé přizpůsobilo pro život v tundře i přes hrozné klima a přežívá hlavně díky svých kočovným návykům. Ve srovnání s půvabnou antilopou, je to zjev s tupým pohledem. Jeho velká a široká kopyta mu ovšem umožňují bezpečný a rychlý pohyb v močálech, skálách, či hladkém ledu. Široká kopyta z něj dělají i dobrého a hbitého plavce, který odvážně křižuje řeky a dokonce i zálivy jezer a moří. Když se ale dostane daleko od břehu, je ztracený. Jeho maso je dobré a má zvláštní chuť, která se podobá skopovému. Jeho jazyk je velmi výživný a delikátnější, než u jiných jelenů, dokonce si myslím, že je lepší, než bizoní.
Když jsou karibů roztroušení po malých skupinkách, jsou dost opatrní a bázliví, ale když se pohybují ve velkých stádech, jsou připraveni rozdupat všechno, co jim stojí v cestě. V oblasti York Factory se karibů pohybují ve velkých počtech. Lovci pak šest kilometrů nad stanicí staví silné ploty z malých borovic, které vedou podél břehu řeky. V zhruba patnáctimetrových intervalech, jsou nastraženy pastičky, do kterých se zvířata zamotávají. Někdy se sami uškrtí, ale častěji zůstanou naživu, připraveny prodat svůj život, co nejdráž. Když ráno přicházejí lovci k pastičkám, jsou ozbrojeni velmi dlouhým kopím, protože chycený sob kolem sebe kopyty mlátí hlava nehlava. Maso v tomto období není kdovíjak kvalitní, je slané a sotva jedlé. Na podzim a z kraje zimy je maso nejlepší.
Na konci května roku 1792, když roztál led, jsme se s panem Cookem vydali na kánoi proti proudu řeky Nelson lovit soby. Cestovali jsme dva dny a během té doby zastřelili deset kusů. Třetího rána bylo počasí chladné a nepohodlný, tak jsme nečinně seděli u ohně, když tu jsme zaslechli hluk vzdálené bouře, což nás znepokojilo. Pro jistotu jsme naložili naše čtyři pušky a přikrývky do kánoe a s napětím čekali, co se bude dít. Bylo docela znervózňující, že ten hřmot byl stále silnější a blížil se rovnou k nám. Potom se asi čtyřicet metrů pod námi vyřítilo z lesa ohromné stádo karibů a vrhlo se střemhlav rovnou do řeky. Sobi přeplavali tok, vystoupali na protější břeh a uháněli bezhlavě dál. Toto obrovské stádo kolem nás běželo celý den, až do západu slunce. Bylo to neuvěřitelné. Zvířata byla natěsnána tak blízko u sebe, že byste sotva mezi nimi našli nějakou větší mezeru.
Druhý den věřte nebo ne, se to opakovalo. Za svítání se z dáli ozval stejný hluk a záhy se objevilo další stádo karibů, které stejným způsobem překonávalo řeku, akorát po stranách hlavního houfu běžely ještě menší hloučky sobů. Když jsme se vrátili do stanice a vyprávěli tam, co jsme zažili, nikdo nám to nevěřil. Ještě horší bylo, když jsme se šli na to místo podívat a žádné stopy tam nenašli, což bylo nepochopitelné. Jako kdyby nějaký potměšilý čaroděj zametl veškeré stopy po něčem, co se samo o sobě zdálo být nepochopitelné. Každopádně jsme pře kolegy vypadali, jako pěkní vymýšleči.
Když jsme ale o tom mluvili s indiány, říkali, že na jaře se skutečně tak velká stáda občas objevují, ale opravdu jen výjimečně. Co je však skutečně zarážející a oni to potvrdili, že se po nich nenachází žádná stopa. Když jsme se pokoušeli odhadnout počet kusů toho stáda, použili jsme indiánskou metodu, která je nejlepší. Počítali jsme, že stádo běželo od úsvitu slunce, až po jeho západ, a to je deset hodin. Sob běží zhruba třicet kilometrů za hodinu, ale za těchto podmínek jen dvacet. Stádo, které kolem nás proběhlo prvního dne, mohlo mít na délku necelých dvě stě kilometrů a druhé stádo bylo delší jednou tolik. Šířku mohlo mít tak sto metrů. Indiáni velkým číslům nerozumí, ale mají smysl pro prostor, i když neumí definovat metry a kilometry. Jejich hodinkami je sluneční cesta. Podle toho, kolik jeden kus zabere místa, jsme odhadli, že naše stádo mohlo mýt neuvěřitelných 3 500 000 kusů.
Indiáni na mou adresu pak prohodili: „Ty, který se díváš na hvězdy a vysvětluješ nám příčinu jejich pravidelného pohybu, řekni jak je to se stády karibů?“
„Je to instinkt“ odpověděl jsem.
„Co to znamená?“ ptali se mně.
„No je to přirozené chování zvířete, které vede k jeho sebezachování.“
„Ó! Ó! Tak to si myslíš? Vždyť ti sobi se ženou přes hluboké močály, kde mnozí hynou, jíní si na strmém břehu řeky polámou vaz a další se utopí v řece a slabí zemřou během dlouhé cesty přes tundru, kde není co jíst. Vy bílí lidi vypadáte jako chytří lidi, přesto mluvíte jako blázni. Když je sob sám chová se tiše a v případě nebezpečí se schová. Vy nevnímáte, že toto neobvyklé stádo bylo vedeno jejich manidy, že oni byli s nimi a spojili ty soby dohromady a vedli je tam, kam museli jít. A kde je to místo? To my nevíme. Ale když se tam dostanou, rozptýlí se a nikdo z nich se už nevrátí.“
Rezignoval jsem. Má úvaha ohledně instinktu neměla na ty jejich manidy žádnou šanci. Pravda, že jsem se i já domníval, že pojem instinkt je pouhé vysvětlení věcí, které normálně nechápeme.
V tundře žije ještě jeden druh vysoké, kterému Kríové říkají „Mahthee Mooswah“, čili „Ošklivý los.“ Zvíře se vyskytuje jenom v malé oblasti u jezera Hatchet. Osobně jsem je viděl na vlastní oči živé jenom dvakrát, a to ještě, když utíkali. Pak jsem viděl dva složené kusy. Jeden z nich byl naporcován a druhý jenom vyvržen. Když jsem se pokusil zvíře změřit, všiml jsem si indiánského lovce, jak po mně hodil podezíravé oko. Indiáni pověrečně nemají rádi, když se s ulovenými zvířaty dělá něco „neobvyklého.“ Nicméně, jejich maso je skoro stejně chutné, jako losí. Když jsme si ho u táborového ohně opékali, jeden s indiánů konstatoval: „Je dobré, že ses bál ho měřit. Jeho manido nemá rád, když je jeho zvíře zabito, protože ho je už velmi málo.