14 - Země pod smutným Měsícem - Point Pleasant - Nahkohe

Říjen 1774

Cornstalk, hlavní sagamore Šavanů měl nad čím přemýšlet. Byl radou přehlasován a většina náčelníků byla pro válku. On sám patřil mezi nejvýznamnější bojové vůdce národa a respektován byl i jinými kmeny. Nyní však cítil, že indiáni čelí nebezpečí, které nemělo doposud pro ně obdoby. Snažil se, aby to jeho spolubojovníci pochopili: „Je nás osmdesát desítek šavanských bojovníků. Když nás podpoří bratři Mingové, Delawarové a Wyandoti, přibude dvacet desítek válečníků. Dlouhé nože mají tři muže proti jednomu našemu. Jejich zbraně jsou lepší. Znovu žádám! Mysleme na budoucnost naší rasy.“

Ne všichni však měli jeho prozíravost. Nevěřili mírovým slibům, a pokud Cornstalk zůstane doma, povede je Puckesinwah z Kispokho či Černý had. Pro ně již jiná cesta neexistovala. Cornstalk respektoval rozhodnutí většiny a zhostil se role válečného vůdce. Jeho zvědové se již delší dobu pohybovali v terénu a sledovali pohyb nepřítele. Bílý otec Dunmore s velkou a cvičenou armádou byl ještě daleko na Ohiu u Wheelingu a bude mu trvat ještě dlouho, než se dostane k Velké Kanawhě. Bílý válečník Lewis byl rychlejší a dosáhl téměř svého cíle. Byl sice v přesile, ale slabší než Dunmoreho armáda. Cornstalk na válečné poradě konstatoval: „Zaútočíme na Dlouhé nože plukovníka Lewise. Zaútočíme rychle. Pamatujte však. Už nebude cesty zpět. Semeno války je zaseto a už klíčí. Jak se mu bude dařit a zdali poroste, nebo bude skoseno, se teprve ukáže.“

Pořádaly se válečné obřady a tance. Připravily se zbraně a skrovné cestovní zásoby. Válečníci opouštěli vesnice, ztráceli se v pralese a lesními stezkami směřovali k ústí Velké Kanawhy. Cornstalka doprovázel Stříbrný kruh a zkušený válečník Puckesinwah. Do bitvy jel i mlčenlivý, ale houževnatý Černý had a mladí rekruti osmnáctiletý Chiksika a Modrá košile.

Lord Dunmore nechal při ústí Hockhocking postavit opevnění Fort Gower. Spíše, než pevnost to bylo palisádou obehnané skladiště a ohrada pro dobytek. Pokud chtěl Dunmore na indiány udeřit, jako první, bylo to pro něj rozhodně zdržení. Navíc se mezi mužstvem hystericky šuškalo, že indiánů je až pět tisíc a panoval strach, že bez Lewisovy podpory budou poraženi.

To už se sto deset kilometrů od pevnosti na stejném břehu Ohia lesem šinulo na pět set válečně pomalovaných indiánských bojovníků a neomylně se blížili k Lewisovu ležení. To se nacházelo na trojúhelníkovém prostoru mezi Velkou Kanawhou a Ohiem. Cornstalk, jeho syn Ellinipisko, Červený orel, Stříbrný kruh, Černý had a Puckesinwah zasedli k poradě a vypracovali plán útoku. Spočíval v rychlém nočním přesunu k Ohiu, nenápadně ho překonat a přeskupit se před táborem Dlouhých nožů.

Mezitím plukovník Andrew Lewis procházel svůj tábor a kontroloval připravenost mužů. Záměrně neuposlechl Dunmorovy rozkazy, které si vyzvedl v dutině stromu. Dnes nechal své muže odpočívat a oni to ocenili. Kývali mu na pozdrav a smekali klobouky na vyjádření úcty. Měli k němu důvěru a byli ochotni plnit jeho rozkazy bez otázek i během náročných týdnů pochodu. On zase věřil v jejich věrnost, i když se dostanou pod palbu. Velitel údajně v poledne odsloužil bohoslužbu, ačkoli nebyl duchovním. Předčítal vojákům čtyřiadvacátý žalm a hlásal přesvědčení, že Pán bude v bitvě s nimi a vše zakončil prosbou o podporu v boji. Lewis si posléze promluvil s podřízenými důstojníky. K večeru se vrátil do svého stanu, navečeřel se, napsal zprávu, pak se zabalil do přikrývky a okamžitě usnul.

Indiáni tou dobou dva kilometry nedaleko spouštěli pod rouškou tmy na hladinu Ohia lehké březové kánoe, a ty převážely bojovníky na druhý břeh. Jako přízračné stíny se rychle přemístili z jednoho místa na druhé.

Blížil se nový den a krajinu nesměle osvětlilo chladné šedivé světlo úsvitu. Obtáhlo kopce na jihu a východě a nic nesvědčilo tomu, že zakrátko dojde ke krveprolití. Indiáni postupovali zatím nepozorovaně a zdálo se, že virginský tábor přepadnou, jak bylo jejich zvykem za jitra. Inu, ale dějiny kolikrát mění i naprosté náhody. V lese se krom indiánů pohybovali ještě bílí lovci, jež měli za úkol opatřit nějakou čerstvou zvěřinu. Namísto vysoké však spatřili indiány. Neváhali ani okamžik a pelášili zpět do tábora.

Byl to snad klíčový bod následné bitvy. Lovci se přihnali do tábora a vyhlásili poplach: „Indiáni! Stovky! Možná tisíce!“ Jen několik minut na to zavířily bubny a zaječely polnice volající muže do boje.  Rozespalý plukovník Lewis poslal kurýra pro velitele rot Jamese Fleminga a Charlese Lewise což byl jeho bratr. Když k němu přiběhli, velitel si klidně zapaloval dýmku: „Charlie,“ nařídil „vezmi své muže a rozděl je tak, aby pokryli třetinu vzdálenosti od břehu Kanawhy. Flemingu, ty udělej totéž od břehu Ohia. Já budu krýt střed. Postupujte vpřed a vytvořte linii.“

Mužové v táboře se briskně chopili pušek, munice, nožů a tomahawků. Do patnácti minut byli na pozicích a zformovali linii. Slunce začalo svými paprsky zalévat vrcholky kopců a špičky stromů, když se na ohijské straně linie ozvala sporadická střelba. Netrvalo dlouho a pálilo se už na celé frontě. Hromové rány se nesly říčními údolími a hustý kouř stoupal k nebi skrz koruny mohutných stromů. Hluk byl hrozný. Praskot výstřelů, válečný řev, jekot, nadávky a sténání raněných. Indiáni byli velmi stateční. Měli sice početní nevýhodu, ale jejich zloba byla příliš veliká. V Lewisově armádě měli uniformy toliko důstojníci, a tak skýtali indiánům skvělý cíl. Padlo jich mnoho a mezi prvními byl i generálův bratr plukovník Charles Lewis. Bojoval statečně a z pole ho odnesli, až když padl vyčerpáním ze ztráty krve. Mnoho přátel padlo po jeho boku. Indiáni byli ve svém živlu. Boj v lese ovládali znamenitě a ti nejstatečnější pronikali hluboko mezi nepřátele. Jiní z bojiště odnášeli raněné a mrtvé. Padlé házeli rovnou do řeky, ale ještě předtím je skalpovali, aby jejich kštice mohli odnést domů k řádnému pohřbení, jelikož těla odnést nemohli.

Point Pleasant, to „Líbezné místečko“ byl věru malebný kraj. Zvláště na podzim, kdy prales hraje všemi barvami a jeho okraje modře podbarvují hladiny řek Kanawhy a Ohia. V tu chvíli se však místo zpěvu ptáčků nad korunami stromů nesl řev a ryk mužů, kteří se navzájem vraždili. Místo ranní mlhy se k nebi vznášel dým ze střelného prachu a průzračná voda řek se zbarvila krví. Místo sumců plavaly ve vodě mrtvoly. Válka není vůbec romantická.

Indiáni získali převahu a přiměli Dlouhé nože k ústupu. Jenže muži z Virginie se jen tak nevzdávají a většina z nich jde do boje s odhodláním neprosit o milost. A už vůbec nechtěli podlehnout divochům. Střílelo se, sekalo, bodalo i škrtilo. Bitva se blížila stále blíž k táboru a již se zdálo, že do něj indiáni proniknou. Generál Lewis ale neztrácel nervy a obranu soustředil na předprseň vytvořenou z pokácených a padlých stromů. Po dvanáctihodinové bitvě neměli indiáni dost sil, aby tuto poslední překážku zdolali. Navíc generál poslal své zálohy podél břehu Kanawhy, aby indiánům vpadly do zad, což byl dobrý manévr. Cornstalkovi i Lewisovi šlo o vše.

Modrá košile dvakrát vystřelil z pušky, poté se chopil luku a vyprázdnil toulec. Pak přišel na řadu tomahawk a nůž a boj zblízka muž proti muži. Indiánský způsob boje ho fascinoval. Kulka ho škrábla na krku a krev stékající po těle mu dodávala vzhled válečného běsnění. Nejeden milicionář před ním a před jeho řevem ustoupil.

O kus dál bojoval Bílý vlk, třiatřicetiletý válečník rovněž původem z Angličanů. I on se stal dokonalým indiánem a z minulosti si pamatoval jen velmi málo. Jmenoval se John Ward a byl zajat i adoptován Šavany, když byl ještě malý chlapec. Nebyl agresivní, ale byl smrtící střelec. Nespěchal a střílel rozvážně na neopatrné milicionářské hlavy vykukující zpoza stromů a kmenů. Většinou neminul. A v řadách jeho nepřátel bojoval čtyřiapadesátiletý kapitán James Ward, který už dvaadvacet let mstil smrt své ženy a únos syna Johna. A možná to byla střela jeho syna, která ukrátila jeho život. I takové osudy píše život, když se na to vše dívá smutný Měsíc.

Puckesinwah a Chiksika bojovali bok po boku až do chvíle, kdy náčelníka zasáhla kulka a on padl. Chiksika poklekl k otci, držel jeho hlavu a hořce plakal. S posledními výdechy sačem nejstaršímu synovi nařídil zaujmout místo hlavy rodu, zachovat jeho důstojnost a čest. Svého šestiletého bratra Tekumseha spolu s trojčaty musí vychovat, naučit ho bojovat, být odvážný a moudrý.

Stříbrný kruh zeslábl po zranění hrudníku. Bojoval dál po boku svého bratra, dokud se vyčerpáním nezhroutil. Z bojiště ho odnesla jediná přítomná žena, jejich setra Non-hel-e-ma.

Ani bílí lidé nepopírají, že se Cornstalk prokázal být skutečným vůdcem. Jeho mocný hlas se nesl nad bojištěm jako hrom a přehlušoval i samotný ryk bitvy. Běhal z místa na místo, dával pokyny, a přitom své bojovníky povzbuzoval: „Oui-shi-cat to-oui! Oui-shi-cat-to-oui!“ - „Buďte silní! Buďte silní!“ Mistrovsky vedl indiány do útoku a stejně obratně je stáhnul v předvečer z bojiště. A na tak velkou bitvu měl malé ztráty. Padlých měl na čtyřicet.

Lewis si po ústupu indiánů dozajista oddechl. Kdyby se Cornstalk rozhodl pro druhý útok, kdo ví, jestli by udržel pozice. Pohotovost držel do osmé hodiny večerní.  Nicméně, Dlouhé Nože Virgiňané slavili vítězství, i když měli skoro osmdesát padlých a sto čtyřicet zraněných. Osmdesát z nich nebylo schopno dalšího boje. Politicky však uspěli.

A to vše pozoroval z nebe smutný Měsíc