Badford - Nahkohe

Jednu z nejstarších osad jménem Raystown v údolí Juniata založil roku 1751 jistý Ray. Začal se třemi sruby a dnes na místě stojí město Bedford. Roku 1755 Pennsylvanie souhlasila se stavbou vozové cesty z pevnosti Fort Loudoun k ústí Youghiogheny. Za tímto účelem bylo najato tři sta mužů, avšak z nějakého důvodu se z projektu upustilo. Cesta byla dokončena v roce 1758, kdy spojenecká vojska Virginie, Marylandu a Pensylvánie táhla pod vedením generála Johna Forbese proti francouzské pevnosti Duquesne. Přibližně ve stejné době byla v Raystownu postavena pevnost Fort Bedford. Mezi Forbesovými důstojníky byli i plukovníci Bouquet a Washington. Washington využil své draze vykoupené zkušeností z Braddockovy kampaně a cestou bojoval s indiány po svém a v několika potyčkách je porazil. A byl to Washington, kdo se stavěl proti stavbě výše uvedené silnice. Byl mimo jiné realitním magnátem a nechtěl, aby Pennsylvanie měla tak snadný přístup do Ohia. Nicméně rozhodnutí generála Forbese zajistilo Pennsylvanii vozovou cestu přes Alleghany nejméně o dvacet let dříve, než by si jí mohla sama dovolit. Plukovník Armstrong o tomto projektu psal Richardu Petersovi třetího října 1758: „Bůh ví, jaký bude náš osud, ale ujišťuji Vás, že větší část vojáků se ničeho nebojí. Generál je sice zdravotně indisponován, ale má silného ducha a čistou hlavu. Je rozhodnutý postupovat tak daleko, jak mu to síly a zásoby dovolí, což bude díky bohu dost daleko. Cesta ještě musí být prozkoumána a zaměřena. Otázkou je ještě připravenost dělostřelectva. Zvažuje se pořadí pochodu a bitevní linie, poněvadž na to existuje mnoho různých názorů. Generál se o tom neustále radí s veliteli sborů. Ke službě je zatím schopno asi čtyři tisíce pět set vojáků, z nichž pět nebo šest set může být vyřazeno z důvodu nemoci, nehod atd. Počet nepřátel neznáme, ale podle zpráv se značně zvýšil oproti tomu, co jsme očekávali. Virgiňané jsou velmi rozhořčeni stavbou silnice přes hory. Plukovník Washington je kvůli tomu hodně sangvinický a urputný, ale neústupnost našeho velitele je v tomto i v jiných ohledech velmi užitečná. Slyšeli jsme, že je na cestu připraveno tři sta vozů. Pokud bude tento měsíc suché počasí, bude to pro nás velmi příznivé. Moji lidé jsou vcelku zdraví a mohou okamžitě nastoupit, krom těch, kteří byli vybrání pro stavbu silnice a převeleni k dělostřelectvu. Mnozí z nich ale budou na konci tažení asi nazí. Já se bojím do jejich uniforem investovat, poněvadž nevím, kolik jich budu mít nakonec pod velením. Plukovník B…t je velmi rozumný a užitečný muž. Vyřiďte prosím panu Allenovi mé pozdravy, a pokud dovolíte, ukažte mu tento dopis, protože už nemám ani chvilku času na další psaní. Přibližně poslední den tohoto měsíce nastane kritická hodina. Každá věc je u nás nesmírně drahá a peníze se jenom kutálejí. Nepřítel začíná zabíjet a odvádí nám koně a sem a tam skalpuje zatoulaného vojáka. Dnes odsud odjíždím, stejně jako plukovník Bouquet s několika děly.“

V roce 1763 byl Fort Bedford hlavním skladištěm vojenských zásob mezi Carlisle a Fort Pitt. Další malé sklady byly na Juniata Crossing a Stony Creek, ty však byly záhy vyklizeny a vše bylo uloženo v Bedfordu. Pevnost střežily dvě roty dobrovolníků a krom toho, že byla skladištěm, byla i útočištěm pro rodiny v okruhu třiceti kilometrů. Bylo tam ohromné množství munice a dalších vládních zásob.

Roku 1763 plukovník Bouquet prošel Raystown Branch se dvěma pluky pravidelného vojska a velkým konvojem vojenských zásob. Pochodoval podpořit obklíčenou posádku Fort Pittu. Tehdy už byl Bedford v zanedbaném stavu. Indiáni jej sice nikdy nenapadli, ale několik týdnů se potloukali po okolí, zabíjeli, skalpovali, či zajali nejméně osmnáct osob, jejichž jména se nám nezachovala. Bouquet nechal v Bedfordu dvě roty svých mužů. Bedford byl pojmenoval na počest vévody z Bedfordu a osada byla po mnoho let významným styčným bodem mezi Carlisle a Pittsburghem. Během války o nezávislost bylo okolí Bedfordu zaplaveno osadníky a indiáni se z oblasti stáhli.

Jedním ze známých obyvatel Bedfordu byl plukovník James Smith. Za francouzsko indiánské války byl zajat (1755) a odveden do Fort Duquesne.  Poté, co absolvoval nezbytnou nakládačku byl po několika dnech odveden do Ohia, kde byl indiány adoptován. Tam se přizpůsobil místnímu způsobu života nicméně, když se mu naskytla příležitost k útěku, prchl do Montrealu, odkud se roku 1760 při výměně zajatců dostal na svobodu. Roku 1765 se prosadil coby vůdce méně chvalné tlupy „Black Boys“ jejichž výklad spravedlnosti se nápadně podobal zákoníku „soudce Lynče.“ Toto je pohled na věc samotného plukovníka Smitha: „Krátce poté (1764), co indiáni v pohraničí ukradli koně a zabili několik lidí, byla vydána královská proklamace ohledně zákazu obchodu s indiány. Navzdory tomu bylo prvního března 1765 z Philadelphie vypraveno několik vozů se zbožím určeným pro indiány. Karavana měla u Henryho Pollense přeložit náklad na sedmdesát koní, odkud měli pokračovat do Fort Pitt. Znepokojení hraničáři shromáždili cirka padesát dobrovolníků pod velením Williama Duffielda. Oddíl vyrazil z Mercersburgu a když se potkal s karavanou, vyzval Duffield dopravce, aby nepokračovali v cestě a zboží uskladnili, dokud nebude mít nové rozkazy. Dopravci coby soukromníci měli možnost příkaz ignorovat, pročež se vydali přes North Mount a přenocovali v malém údolí Big Creek. Tam je dostihl Duffield a znovu je vyzval k zastavení. Přesvědčoval je o nevhodnosti jejich jednání vůči obyvatelům pohraničí. Když budou mít indiáni dostatek munice a proviantu, bude to zaplaceno krví osadníků. Navzdory tomu si z něj obchodníci dělali legraci. Black Boys se proto připravili, načernili si obličeje po indiánském způsobu a připravili se na přepad obchodníků u Sideling Hill. Když se obchodníci k místu přiblížili, jeden z nich zvolal: ‚Prosím vás, pánové, co bychom měli dělat?‘ Odpověď zněla: ‚Shromážděte všechen náklad a složte ho na jednom místě. Svůj soukromý majetek si nechte a odejděte!‘ Když kramáři odjeli, byl jejich náklad přikrývek, košil, rumělky, olova, korálků, wampumů, tomahawků a skalpovacích nožů spálen. Obchodníci se vrátili do pevnosti Fort Loudoun a stěžovali si u tamního velitele. Ten shromáždil skupinu Horalů a jal se lupiče pronásledovat. Zajal několik osob, kterých se akce většinou netýkala a uvěznil je ve strážnici v Loudounu.“

Smith poté shromáždil tři sta střelců a utábořil se u pevnosti na dohled, kde číhal a zajímal britské řádové vojáky. Jejich velitel, kapitán Grant za nim poslal parlamentáře, aby dojednal výměnu zajatců. Američané vyměnili jednoho svého za dva vojáky.

Nějaký britský důstojník sepsal o události zprávu a poslal ji do Londýna. Zde je výňatek: „Konvoj osmdesáti koní naložených zbožím byl zaplacen převážně na účet Jeho Veličenstva a částečně zaplaceným obchodníky. Konvoj byl v nebezpečném horském údolí překvapen skupinou ozbrojených mužů. Několik koní bylo zabito a veškeré zboží bylo odneseno lupiči. Potok se zbarvil krví a tekl do osady nesa s sebou svědectví zločinu.“

Smith k tomu dodal: „V roce 1769 indiáni opět podnikli nájezdy na hranice, přesto jim obchodníci i nadále vozili zboží a válečné zásoby. Hraničáři se proti tomu postavili a zničili a sebrali množství jejich prachu, olova atd. Krátce poté byly některé z těchto osob spolu s dalšími zadrženy a vsazeny do želez ve strážnici ve Fort Bedford. Ačkoli jsem akci Black Boys zcela neschvaloval, nechtěl jsem, aby naši lidé leželi ve strážnici v železech jen na základě svévole vojenské moci. Shromáždil jsem tudíž svých osmnáct nejvěrnějších. Nepřál jsem si velkou skupinu, aby se nás v Bedfordu příliš nezalekli a nepřipravili se. Pochodovali jsme za denního světla po veřejné cestě a nijak jsme se netajili svým záměrem. Těm, které jsme potkali, jsme otevřeně řekli, že se chystáme dobýt pevnost, což jim připadalo komické. Domluvil jsem se s Williamem Thompsonem, kterému jsem mohl důvěřovat, aby pro mne špehoval. Druhého dne, krátce před západem slunce, jsme se utábořili poblíž křižovatky Juniaty, asi pětadvacet kilometrů od Bedfordu. Postavili jsme stany, jako bychom měli v úmyslu nocovat. Ani naši chlapi nevěděli, že tomu bude naopak. Když kolem jedenácté hodiny vyšel měsíc, nařídil jsem vyrazit na pochod. Šli jsme asi sedm kilometrů za hodinu a potom se sešli s Thompsonem na domluveném místě. Řekl nám, že velící důstojník o nás ví a třicet jeho mužů je v pohotovosti, a že nás čekají někdy po poledni. Zeptal jsem se na bránu. Řekl, že v noci je zavřená, ale po rozednění se obvykle otevírá. Ukryli jsme se asi sto metrů od brány a nařídil jsem hluboké mlčení. Thompson šel znovu na výzvědy. Za svítání se vrátil a oznámil, že brána je otevřená a na hradbách stojí tři strážní a zbraně mají na jednom místě. Rozhodl jsem vpadnout do pevnosti. Běželi jsme ze všech sil, a protože bylo mlhavé ráno strážní nás sotva viděli, dokud jsme nebyli v bráně. Dva z nich vystřelili. Přinutili jsme kováře sundat zajatcům pouta, načež jsme město opustili. Skromně se domnívám, že to byla první britská pevnost v Americe dobyta Američany.“

James Smith

Smith byl následně zatčen a v potyčce při jeho zatýkání byl jeden z anglických vojáků zastřelen. Velitel rebelů byl převezen do Carlisle a souzen za vraždu, avšak že měl velkou podporu osadníků, byl nakonec osvobozen. Následně zastával několik významných funkcí a sloužil coby plukovník v revoluční armádě za New Jersey. Roku 1778 se přestěhoval do Kentucky a tam bojoval proti indiánům, poněvadž, jak se zdá chyběl mu hraničářský způsob života.

Po roce 1769 došlo v okolí Bedfordu k četným loupežným přepadením, a jelikož si lupiči černili tváře, soudilo se, že zločinci jsou Black Boys. Šestadvacátého ledna roku 1773 psal John Frazer a George Woods z Bedfordu guvernéru Pennovi: „Dovolte Vaše Ctihodnosti, Vás obtěžovat ohledně mnoha loupeží, jež byly v poslední době spáchány ve východních části okresu. Máme podezření na několik osob od Sideling Hill. Tam došlo k několika loupežným přepadením na veřejné silnici mezi tímto místem a Carlisle, kde byli lidé okradení o peníze. James McCashlan přísahal, že byl okraden o dvaadvacet liber a stříbrné hodinky. Snažili jsme se lupiče dopadnout, ale nešlo to pro nesnadnost jejich identifikace. Měli začerněné obličeje. Prosíme proto Vaši Ctihodnost vzít tuto záležitost v úvahu.“

K dopisu bylo přiloženo místopřísežné prohlášení McCashlana: „Podezřívám jistého Johna Gibsona a Williama Paxtona, což byli členové Black Boys.“ Později se prokázalo, že pána McCashlana oloupila o jeho libry a hodinky dvojice nezávislých zlodějů.

Z války o nezávislost máme nějaké informace „Historického sborníku“ pana Daye: „V prosinci 1777 přišlo do pevnosti několik rodin z okolí Johnstownu. Byli mezi nimi Samuel Adams, jistý Thornton a Bridges. Poté, co napětí v kraji poněkud opadlo, dohodli se chlapi zkontrolovat svůj majetek. Na svých farmách naložili, co se dalo, když tu jeden z jejich psů začal jančit a držel se u domu. Bridges a Thornton se pro něj vrátili a vtom je přepadla z obou stran cesty skupina indiánů. Bojovníci kvůli utajení nestříleli a zajali bělochy živé. Pak se vrátil zbytek osadníků v podezření, že se něco stalo, a na ty už indiáni vystřelili. Nikdo nebyl zraněn, tak se dali všichni na útěk, až Samuela Adamse, který se ukryl za strom a začal bojovat v indiánském stylu. Za několik minut byl však zabit, ale ne bez toho, aby protivníkovi prokázal stejně hroznou službu. On a jeden z indiánů na sebe vystřelili ve stejnou dobu a navzájem se zabili. Posléze z pevnosti vyrazila skupina dobrovolníku. Vhledem k tomu, že napadlo po kotníky sněhu, ztratili brzy stopu. Našli akorát Adamsovo a indiánovo tělo.“

K další bitce došlo v alleghanských horách. Tam jistý Wells byl dobrý hospodář a v kraji byl považován za boháče. Ale za indiánské války se i on s rodinou stáhl pod ochranu pevnosti. Domů se vrátil, aby vykopal úrodu brambor, což realizoval se sedmi muži, mladou irskou služebnou a jedním stařičkým ořem. Když byli s prací hotovi, připravili se na cestu a odejít chtěli ráno následujícího dne. V noci se Wellsovi zdálo, že ho napadl splašený býk a rozsápal ho. Bylo to tak živý sen, že vás ze spánku probudí. Nicméně farmář znovu usnul, a tentokrát se mu zdálo, že se chystá zastřelit jelena a ve chvíli kdy natáhl zbraň, praskla mu na zámku pružina. To prasknutí bylo tak zřetelné, že ho to opět probudilo. Vyděšeně vstal, chopil se zbraně, natáhl kohoutek a světe div se, prasklo péro! Přesto každý, kdo to zažil ví, že takové věci na náladě nepřidají. Wellsovi proto u snídaně nebylo ani do řeči. Nicméně nastal čas vyrazit. Aby se jim šlo rychleji, dívku posadili na komoně a chlapi rázovali po svých. A opět to byl pes, který chasníky varoval. Rozběhl se zpět na farmu a Wells za ním, protože nechtěl o něj přijít. Pak zpoza velkého spadlého stromu na něj vyskočilo pět indiánů s úmyslem se jej zmocnit. Jeho přátelé se dali na útěk a on je chtěl rozhodně následovat. Hodil po nejbližším svou nepoužitelnou pušku a rozběhl se k lesu s indiány v patách. Když se jim poněkud vzdálil, vystřelili. Sic ho zasáhla každá střela, žádná z nich mu nezpůsobila větší zranění a nezabránila v úprku. Proběhl kolem úkrytu společníků a dostihl dívku na koni. Ta z něj seskočila a nabídla sedlo Wellsovi s uklidněním, že se sama rychlé schová. Chlapík nasedl, ovšem koňský kmet zachoval stoicismus příbuzných oslů a ani se nehnul. Avšak když indiáni znovu vystřelili a jedna kule ho zasáhla do zadnice, dalo se zvíře do nezvykle rychlého pohybu a Wellse zachránilo. Trestná výprava pak překvapila indiány při snídani a až na jednoho je postřílela. Jeden, ač zraněn, unikl. Bridges, jenž byl zajat u Johnstownu ho viděl přicházet do vesnice. Bojovník byl střelen do prsou a do zranění po kulkách nacpal listy rostlin, aby zabránil krvácení.

St Clair

Prvním dítětem narozeným v Raystownu byl William Frazer. Během revoluční války poskytl okres Bedford dvě roty dobrovolníků. Mezi nimi byli McDonald, McFee, George Weston, Cluggage a další. Bedford byl dlouhou dobu sídlem generála Arthura St. Claira a řady dalších osobností. Co se týče vlastenectví a ochoty prolít krev a obětovat majetek za věc svobody a obrany sousedů, málokterý okres Bedford předčil.