David Thompson - Montreal - Nahkohe

Do Montrealu

Piegani a jejich spojenci už po dvě léta úzkostlivě sledující situaci u kmenů na západní straně hor. To že mají zbraně, a že si dovolují lovit bizony na jejich území je znepokojuje. Piegani bývali nejmocnější regionální kmen a díky spojencům se nemuseli bát žádných odvetných útoků, avšak nyní se situace změnila. Z toho důvodu nás navštívilo pět jejich úctyhodných náčelníků, abychom jim pomohli zprostředkovat schůzku se Sališi. Piegani měli velké národní shromáždění, na kterém byla vyjádřena touha po míru. Pozvali jsme vyslance do tábora, poskytli jim samostatný stan, nabídli jim dobré jídlo, tabák a koně jim odvedli na pastvinu.

Mezitím se k poradě sešli i Sališové, aby k nabídce zaujali nějaký postoj a shodli se, že je třeba zvážit ještě mnoho aspektů a postoj jejich spojenců. Piegani jsou totiž nevyzpytatelní, podnikají nájezdy, kradou koně a nedodržují sliby a deklarovali odpověď do jednoho měsíce.

Piegani dovezli sušené potraviny a oznámili organizaci velkého lovu na bizony, na který chtěli pozvat i Sališe. Předtím se však chtěli u naší stanice domluvit alespoň na dočasném klidu zbraní, což bylo přijato. Z každého kmene se dostavilo několik nejvíce úctyhodných mužů a Šawpatiny zastupovali dva. Byli pozoruhodně vysocí, fešní a dobře oblečení. Já se dostavil s tlumočníkem Michelem a dvěma průvodci a Michel očekával složitou výměnu názorů. Nejprve promluvil náčelník Sališů a krátce připomněl důvod setkání a každý kmen se pak vyjádřil ústy svých řečníků. Předsedající se posadil vedle stařešinů, zapálil si dýmku a několik minut bylo ticho. Potom povstal starý Spokane, odhodil roucho, ukázal svou zjizvenou hruď a hořce promluvil: „Tak naší nepřátelé navrhují mír? Jak častokrát už to udělali a my jim uvěřili. Rozdělili jsme se na menší lovecké tlupy a vydali se na lov bizonů. V tu chvíli nás napadli a zabíjeli naše ženy a děti. Je mezi námi někdo, kdo si pro ztrátu příbuzných a přátel neodřízl už několikrát vlasy? Pro padlé jejichž maso zhltli a kosti ohlodali vlci a kojoti? Takový mír je pouze období úzkosti. Uvěřili jsme a byli oklamáni. Kdo z nás jim ještě uvěří?“ Vztáhl k mužům paži a pokračoval: „Jezdili jsme kdysi do bitvy, ale nyní můžeme bránit akorát stany se ženami a dětmi. Dělejte, jak chcete! Dnes budu ještě spát celou noc. Jakmile dojednáte mír, budu však spát ve dne a v noci budu hlídat!“

Někteří kmeti byli pro mír, protože na válku byli moc staří. Řečníci dalších kmenů mluvily volně a klidně a řečnění ukončil Sališ. Dlouhou květnatou a slavností řeč prokládal posunky: „Každý zúčastněný kmen ví, že jsme národ žijící na hranici a nepřátelé procházejí naším územím. Dříve než napadnout vás, kradou naše koně a naši muži musí s nimi bojovat a jejich životy jsou ve větším ohrožení než ty vaše. Potvrdí to dvacet stanů, ve kterých žijí ženy bez manželů a otcové dětí jsou nyní v zemi duchů. Jsou to již tři léta, co nás navštěvují běloši a přinášejí nám zbraně, střelivo a železné nástroje. Před jejich příjezdem jsme byli ubozí a nemohli se bránit. Nyní jsme ozbrojení jako naši nepřátelé a díky naší poslední vyhrané bitvě jsme získali ohromné území a bizoní pastviny. Teď se nebojíme válčit. Přesto je těžké neustále střežit životy žen a děti. Přál bych si vyhnout se tomuto uštvanému způsobu života. Velmi si přeji uzavřít mír. Piegani nám nabízejí sice mír, ale jejich spojenci ne. Co jim zabrání vést s námi vlastní válku? Chceme mír, ale nemáme záruky. Ať náčelník bělochů řekne svůj názor, poněvadž se dobře vyzná v lidech na druhé straně hor. Jeho ústa jsou přímá a v jeho slovech může být naděje na mír.“

Má odpověď byla: „Vy všichni věříte, že Velký duch stvořil zemi, aby vypadala zeleně a nenávidí, když je zabarvena červenou krví. Muži války barví zem do ruda. Vedle Pieganů žijí lidé od vodopádů, Missouriové a na východ od nich jsou Susseekooni. Těch mnoho není a nikdo nezná jejich řeč. Assinikooni jsou velmi četní. Nad těmito lidmi nemají Piegani žádnou kontrolu a nemohou jim bránit ve válce proti vám. S vámi ale mír uzavřou. Má rada je neuzavírat mír jen s jedním kmenem a nechat se napadat jinými. Tvrdíte, že máte starověké právo na lov bizonů, ale nepovedete válku s žádným kmenem. V to případě však můžete být vždy připraveni na obranu.“

Náčelníci uznali mou radu za dobrou, avšak konstatovali, že je těžké se zaručit za mladé muže v rozkvětu života: „Když jsme neměli zbraně a železo, museli jsme se podřídit a říkalo se nám zbabělci. Nyní musíme ukázat, že jsme pány na našem území a musí to být zjevné! Jsme připravení!“ Nastalo několikaminutové ticho, než opět promluvil: „Slyšeli jste všechno. Slyšeli jste názor náčelníka bělochů. Známe jména a množství našich nepřátel a víme, že není žádná naděje na trvalý mír. Naší nepřátelé se často pohybovali na našem území a vrátili se domů krvácející. Nejsme pro válku, ale máme také hrdost. V létě, kdy jsou bizoní tuční budeme lovit i na území Pieganů. To jistě zaručí mezi námi roztržku. Naše odpověď Pieganům je: ‚Takový, jací nyní jsme, takoví zůstaneme!‘“ shromáždění na souhlas zvolali: „Oy! Oy! Oy!“ a po kouření se v tichosti odebrali do svých stanů.

Následující den přišli do stanice nějací stařešinové a dlouze mluvili o různých věcech, ale v jednom byli jednotní, a to že mír není možný. „Vidíte, že srdce našich lidí jsou bolavá. Hodně jsme již vytrpěli od těch z východní strany hor. Nyní si musíme zasloužit respekt a musíme ukázat, že jsme silní. Šawpatinu je sice mnoho a jsou to dobří válečníci, ale pomáhat nám moc nemohou, jelikož na jihu mají dost starostí s Hadími indiány. Doporučili jsme jim, ať jsou opatrní, jelikož si nemohou dovolit ztratit mnoho mužů.“

Nastal srpen, čas tučných bizonů a náčelník dodržel slovo. Ve stanovené lhůtě se vydal se silnou společností na lov bizonů. Doprovázeli je dva naši lidé, aby jim pomohli sušit maso, ale hlavně, aby zabránili hazardu, díky kterému indiáni promrhají dost drahocenného času. Byli to tlumočníci Michael Bourdeaux a Michael Kinville, poslední z tři sta padesáti kanadských lovcích francouzského původu. Lovci vstoupili s opatrnou smělostí do země nepřátel, což mělo za následek bojový střet. Po několika dnech Sališové a jejich spojenci zaujali postavení na travnatém hřebenu odkud měli dobrý výhled na nepřátelské linie, aniž by odhalili vlastní počty. Piegani postupovali nejdříve opatrně ve snaze zjistit počet nepřátel. Podnikli několik menších nájezdů, než se odpoledne rozhodli pro frontální útok. Rozestavěli se do bojové linie v rozestupu jeden metr od sebe, a když se dali do pohybu, zpívali a tančili. Sališové vycítili, že přišel jejich čas a ukázali se v celé síle, přičemž svou výhodnou pozici neopustili, a také zpívali a tančili vlastní divoký válečný tanec. Piegani postoupili sto padesát metrů, zpustili válečný řev a dali se statečně do běhu. Každá strana měla několik mrtvých a trojnásobně zraněných. Sotva Piegani odnesli své mrtvé a zraněné a shledali, že jsou poražení. Padli žel i oba Kanaďané Bourdeaux a Kinville, poslední ze svobodných lovců. Bylo mi po nich smutno, jelikož jsem seznal, že byli odvážní, věrní a inteligentní braši. Na každé straně se střetu zúčastnilo asi tři sta padesát bojovníků a ztráty donutily každou stranu stáhnout se do bezpečí. Válka na otevřených rovinách je velmi odlišná od války v lese. Zatímco na prérii proti sobě stojí bojové linie, v lese je to takříkajíc souboj muže proti muži.

Proběhly Vánoce a Nový rok, aniž bychom svátky nějak oslavili. Zkrátka nebyl čas, neboť jsme každý den museli lovit pro živobytí. Patnáctého ledna už v kraji nebyl žádný sníh, ba ani na horách a téměř celý zbytek měsíce propršel. V únoru jsem s indiány zkoumal jihovýchodní země, jež jsem shledal kopcovité, zalesněné a dobře zavlažované mnohými potůčku. Byl by to ideální kraj pro chov koní, dobytka a ovcí.

O několik dnů později jsme se dozvěděli, že Piegani napadli pevnůstku svobodných lovců na horní Missouri. Vzhledem k tomu, že se jim dobře dařilo, lovci se pouštěli se dál za hranice opatrnosti, až jejich výstřely zaslechli indiáni z plání. Těm se pochopitelně počínání vetřelců nelíbilo, a tak shromáždili velkou bojovou společnost u jezera Saleesh, kde již bylo svedeno mnoho bitev, jak dosvědčují desítky vybělených lidských kostí. Louky jsou mimořádně vhodné pro lov antilop, které jsou zde dobře vypasené. Indiáni je loví starobylým způsobem, že je nahánějí k strmým útesům, ze kterých se zvířata zřítí a zlámou si vaz.

Na konci měsíce nám indiáni sdělili, že lovecká pevnost byla napadena. Válečníci prorazili do palisád několik děr, než byli těžkou palbou odraženi, avšak bitva pokračovala dál. Když měli lovci deset mrtvých, opustili pevnost a ustoupili na území Hadích indiánů, ke kterým se dopotáceli na pokraji smrti vyhladověním. Můj informátor mi řekl, že pevnost osobně navštívil a viděl dveře, okna i palisády prostříleny mnoha střelami. Bylo tam deset hrobů s navršenými kamennými rovy a kříži. Těžko říci, jaké ztráty měli indiáni.

Třináctého už byly dobré podmínky pro bezpečnou plavbu k Hořejšímu jezeru. Naložili jsme tudíž dvě kánoe kožešinami a sušenými zásobami, přičemž každou kánoi ovládalo pět mužů Třicátého jsme si všimli, že nám ukradli jednoho z nejlepších koní a malý kotlík. Byl to během té naší celé dlouhé cesty první případ krádeže. Přicestovali jsme k malému táboru, a když jsme o krádeži zmínili, indiánů se to velmi dotklo. Řekli nám, že nám tu ztrátu nemohou vynahradit, jelikož kotlík a kůň je nyní v majetku jistého mladíka a oni mu to nemohou vzít. Ukázali však jeho stan. Večer k nám přišli dva muži a seděli u ohně celou noc. Ráno jsou poslal dva své muže za zlodějem, aby vyzvedli naše věci a nakopali mu do zadku, aby ho zostudili. Byla to sice hanba pro celý tábor, ale oni to mají nastavené tak, že nikdo nemá právo viníka potrestat.

Doufali jsme v krajinu beze sněhu, ale všude leželo na patnáct centimetrů a každým dnem přibýval další. Ačkoli počasí bylo dobré, sníh nám znepříjemňoval chůzi, takže po tvrdé denní práci jsme byli radí, že jsme si ustlali se zkřehlými údy na sněhu. Tahání kánoí podél peřejí bylo vyčerpávající a pomoc v nedohlednu. Dosáhli jsme Mountain Carrying Place, kde nám vstříc připlula lehká kánoe s pěti chlapy. Nicméně jsme museli vysušit kožešiny a při té příležitosti si udělali ještě troje „medvědí saně“ pro snadnější převoz nákladu. Lovci nás informovali, že přítoky řeky jsou plné bobrů. Osmého května jsme se vyškrábali na horu s hlubokým sněhem a na hlavu nám ze stromů padaly rampouchy. Bylo to hrozně nepříjemné. Přešli jsme k potoku s bobři hrází, kterou totálně zničil rosomák a stejně tak dopadla naše tajná zásobárna masa, kterou pro změnu zdemoloval a vyžral grizzly. Byli jsme bez zásob a teplo zvyšovalo riziko lavin těžkého sněhu. Díkybohu jsme sice hladoví, ale nezranění přešli na místo, kde jsme tábořili loňského ledna. Chlapi se stále obávali laviny, ale mně to přišlo bezpečné, nicméně jsme šli na další místo, které však bylo zasypáno tuny sněhu. Poslal jsem dopředu muže, aby sehnali koně a oni se brzy vrátili se třemi zvířaty. Koně nám značně ulehčili dopravu, a tak jsme se šťastně dostali do stanice pána Williama Henryho.

Dali jsme se do oprav kánoí. Připravili jsme latě a pryskyřici pro dopravce, nicméně jsme neměli jídlo ani krmivo pro koně. Lovci střelili alespoň čtyři horské ovce, kterým Američané říkají „bighorn“, což nás udrželo při životě. Třináctého jsme vyrazili na jezero a dvacátého připluli k Otročí řece a z ní na řeku Athabaska a zdolali tak vzdálenost pět set padesát kilometrů. Noci byli mrazivé a ledová krusta nám ztěžovala plavbu. Cestovali jsme usilovně do června a cestou stříleli divoké ptactvo a sbírali jejich vejce. Čtvrtého června jsme ulovili dva bizoní býky a všiml jsem si, že lesní buvoli jsou mnohem větší než ti z rovin. Šestého jsme připluli do staré obchodní stanice Isle la Crosse. Počasí bylo stále chladné. Přiblížili jsme se k přístavišti padesáti až šedesáti malých čipewských kánoi. Indiáni byli na cestě ze severní tundry do teplejších krajin. Tento národ je ve svých zvycích hodně napodoben sousednímu kmeni Krí. Čekali jsme tři dny, než povolí led a s flotilou nyní čítající devět plně naložených kánoí jsme pokračovali dál. Třináctého jsme proplouvali mezi nízkými a travnatými ostrůvky a měli naději v nález snáškových hnízd s vejci, ale ptáci byli asi ještě na dovolenou. Sedmnáctého nás soužili komáři hroznější než mor. Je to prokletí onoho regionu na východní straně hor, přesto jsme bezpečně dostali až ke stanici Cumberland. Pokračovali jsme po hladině Hořejšího jezera a dvanáctého července přistáli u Fort William, obchodního skladiště společnosti Northwest. Komáři byli strašliví a soužili pilně pracující muže, kteří se dnem i noci lopotili s překladem nákladu a nepomáhal proti komárům ani kouř. Patnáctého přijela loď se zprávami, že mezi Spojenými státy a Velkou Británii hrozí válka a my se máme mít na pozoru.

Urychli jsme přípravy pro finální část plavby do Montrealu. Chlapi si jistě nezaslouží zajetí, když se po tolika měsících odloučení mohou konečně setkat se svými rodinami a užít si zaslouženou mzdu. Propluli jsme St. Sault Marie do jezera Huron, a pak jeli dolů po řece Ottawě až chválabohu „rovnou“ do Montrealu, ve kterém jsme zakotvili v polovině srpna.