Big Creek - Nahkohe

Počátkem války o nezávislost (1775), bylo pohraničí po francouzsko indiánské válce řídce obydleno. Když se pak indiáni spojili s Angličany a měli k dispozici kvalitní válečné vybavení, bylo to ještě horší. Když po válečné stezce Kittaning přišli první pomalovaní válečníci, radili se hraničáři na způsobu obrany. Někteří byli pro odchod, což také učinili, zejména poté, co se zjistilo, že mnoho králových poddaných zůstalo loajálních. Ti odvážnější chtěli zůstat a přísahali bránit rodinné krby s nasazením života. Za tímto účelem bylo na podzim 1777 a na jaře 1778 zahájeno budování řady opevnění, do kterých se začali stahovat okolní farmáři. Tyto pevnosti byly ony legendární opevněné sruby postavené z klád a kvádrů se střílnami situovanými pro pokrytí okolního perimetru. Byla jich cela řada a největší z nich Fort Roberdeau (Lead Mine) v Sinking Valley byla největší a nejlépe chráněná. Na její stavbu dohlížel generál Roberdeau a velel ji major Cluggage s pravidelnou rotou okresu Cumberland. Na hradbách měla dvě děla a dostatek ručních zbraní a munice. Jelikož se jí přikládala velká hodnota, byla tam držena nejostražitější stráž a vojenská disciplína.

V létě 1776 byli indiáni poměrně klidní, ale v následujícím roce byly nájezdy a masakry velmi troufalé a kruté. Osadníkům se sice podařilo na podzim i na jaře zasít, ale bylo zatěžko sklidit. Žence bylo nutno hlídat, takže na každém rohu stály hlídky a dorostlí chlapci šli žencům doslova v patách s připravenými puškami. Takto se podařilo získat skrovné zásoby obilí a kukuřice. Dobytek se mohl pást na svobodě, stejně tak po lesích volně pobíhali vepři a živili se kořínky a žaludy. Když bylo třeba masa, někdo skolil vepře nebo jalovici a udělala se zabijačka. Co se týče kávy, čaje, cukru atd., to velmi chybělo a byl o to velký zájem.

Převládajícím náboženstvím bylo presbyteriánství, luteránství a katolictví, avšak je pravděpodobné, že se mnozí nehlásili k žádnému náboženství. Do Pennsylvanie začali přicházet kvakeři. První dům postavený na místě dnešní Alexandrie, postavili dva mladí Skotové Matthew Neal a Hugh Glover a obchodovali s whisky. Na západ od Standing Rock se sadil Němec jménem Hart. Předtím patřil mezi obchodníky překračující Alleghanské po staré stezce válečníků a jedno z horských tábořišť se jmenovalo „John Hart’s Sleeping Place.“ Nacházelo se asi dvacet kilometrů od soutoku řek Burgoon a Kittaning Buns. Když se Hart usadil, porazil veliký strom a udělal z něj koryto, z něhož napájel koně a dobytek, proto název osady „Hart’s Log.“ Za války jeho usedlost navštívili indiáni, a jelikož nebyl doma, zanechali mu vzkaz: na červeno natřený tomahawk zaseknutý do trámu a tabulku břidlice, na niž byl obrázek indiána s balíkem na zádech. Nad jeho hlavou bylo sedm úderů a jeho opasek byl plný skalpů. Před ním bylo vycházející slunce a za nim obrázek měsíce. Hart po návratu dokázal vzkaz snadno rozluštit. Sekera znamenala, že jsou indiáni na válečné stezce, ale jemu nebezpečí nehrozí. Vycházející slunce znamená, že jdou na východ. Údery naznačovaly počet bojovníků a skalpy naznačovaly, že budou loupit i zabíjet. Měsíc znamenal, že se vrátí v noci. Hart na druhou stranu nakreslil srdce a vedle tabulky položil dýmku což znamenalo „kouřím jsem s vámi dýmku a jsem přítel“ a odešel. Druhý den zjistil, že u něj indiáni přenocovali a nechali tam množství cínových talířů, hrnků atd. Byl to lup z okolních usedlostí, jenž byl pro ně příliš těžký, tak ho nechali u Harta.

Za války byl vážný nedostatek mlýnů, a tím pádem i mouky. Těch několik mlýnů v pohraničí bylo od sebe tak vzdálených, že se chasníci museli spojit do ozbrojených karavan, aby si společně mohli nechat pomlít kukuřici a obilí. Edward Bell z okresu Blair se díky své šikovnosti ve stavbě vyšvihl mezi odborníky a těšil se úctě a respektu.  A tento Bell vynikal i v jiných oborech. Když přebýval ve Fort Lowry ušil si boty a podle něj: „jsem je udělal tak dobře, že jsem se brzy stal v pevnosti ševcem. Není pochyb o tom, že jsem se mohl tomuto řemeslu věnovat, ale nikdy mě to nebavilo, a tak jsem se vyučil regulérním mlynářem.“

Jeho první stavba v Juniatě bylo zvláštní zařízení. Bylo vysoké téměř čtyři metry a obvod přibližně stejný. Konstrikci tvořili trámy a došky bez pevné podlahy. Vodní kolo mělo průměr pouze jeden metr a bylo vyrobeno z rozštípaných prken zaražených do hřídele. Výrobní kapacita tohoto mlýna byla minimální, sotva postačovala pro jednu malou osadu. V údolí se nacházelo ještě několik mlýnů a měla různé osudy. Ničile je povodně, požáry a indiáni.

Oblast Big Creek, Little Creek a Canolloway (všeobecně Creek) je ve vládních dokumentech zaznamenána již v roce 1749 a obchodníci tam pronikali již dříve. Byla to úrodná a krásná krajina. Nejdříve tam přicházejí Skoti a Irové, avšak sdíleli osud vyhnanců, když ministr Peters vyslyšel žádost indiánů na jejich vyhnáni. Mnozí se však nenechali odradit a vrátili se ještě dříve, než začalo oficiální osídlování. Větší část údolí koupil William Penn. Kolem roku 1755 se v zemi usadila komunita kvakerů a nepochybně měla nejlepší a největší farmy v kolonii. Byli to však přísní pacifisté, a tak během francouzsko indiánské války odmítali vzít do ruky zbraň, a také odmítali platit válečnou daň. Stejně tak se chovali za revoluční války. Podle zásad domobrany by šedesát mužů vytvořilo jednotku, která by mohla zabránit nejednomu nájezdu. A nechtěli zase ani platit což Američané vůbec nechápali, když kvakeři disponovali tolika penězi. Byli ochotní vojsku poskytnout alespoň zásoby, ovšem za přiměřenou cenu. Jejich názor nezměnila ani smrt jejich spoluvěřících. Nechodili ani k volebním urnám.

Během francouzsko indiánské války bylo v Creek podniknuto mnoho indiánských nájezdů. John Martin poslal koloniální radě následující dopis:            
„Třináctého srpna 1762.“
„Kéž Vaše Excelence vyslechne několik slov. Jsem jeden z těch, kdo přišel o ženu a pět dětí v důsledku divoké války. Nedávno jsem se po mnoha a dlouhých cestách vydal do indiánské vesnice Tuscarawas, vzdálené tři sta kilometrů od Fort Pitt. Spojil jsem se s plukovníkem Bouquetem a plukovníkem Croghanem, abych předal dopisy Králi Bobrovi a Kapitánu Šingasovi, který se týkal vydání jedné z mých dcer. Mám mezi nimi ještě dva syny a jednu dceru, pokud jsou snad naživu. Dcera byla u Šingase viděna, ale odmítl ji vydat, přes veškeré nabídky a dohadování. Slíbil, že ji vydá spolu s ostatními zajatci při předávání vězňů. Pane, Váš nejpokornější služebník vroucně prosí o Váš soucit, abyste využil svůj příznivý vliv ve prospěch Vašeho nejposlušnějšího služebníka.“

Před tažením generála Forbese z Raystownu nedošlo v Creek k žádnému válečnému střetu mezi koloniemi a Velkou Británií, a také k žádnému indiánskému rabování. Přesto byli indiáni stále ve střehu a hlídali celé okolí. Pak přitáhl do Raystownu plukovník Bouquet se skvělou armádou a neohroženým vystupováním, tak se stáhli na svá území.

K prvním indiánským nájezdům za revoluční války v údolí Juniata došlo v listopadu 1777. Neustálé zvěsti o tom, že se blíží velké množství indiánů, Britů a Toryů, vyvolávaly v lidech takovou paniku, že se soustředili čistě na obranná opatření. Avšak na první indiány narazili američtí lovci u táborového ohně. Kdyby nedošlo k tomuto odhalení, následovalo by asi více smrtelných přepadů. Předpokládá se, že šlo o dvě skupiny, každá asi o patnácti válečnících. Cestou jedna skupina zabila jistého Hammonda a druhá zabila Ulleryho, jež se vracel na koni z Neffova mlýna a zajali ještě dvě děti.

Obyvatelstvo bilo na poplach a utíkalo se do nejbližších pevností. Kvakeři neposlechli rady prozíravějších lidí, zůstali doma a „důvěřovali bohu.“ Válečníci se prohnali Creek se vší divokostí, ale kolik odnesli do Detroitu kvakerských skalpů není známo. Krom toho měli bohatou kořist zboží, koní a pod rouškou noci zmizeli v divočině.

Thomas Smith a George Woods, smírčí soudci, napsali prezidentu Whartonovi toto:
„Sedmadvacátého listopadu 1777.“
„Osoby uvedené jako zabité patřily většinou do Creek, ale jejich počet byl značně nadsazený, protože ve skutečnosti byli zabiti pouze dva a jeden byl zraněn. Zbylých pět uprchlo a vrátilo se až poté, co se zpráva o jejich smrti roznesla do světa. Jména zabitých se nám nepodařilo zjistit.“

Skupina indiánů se vydala na stezku Kittaning, přes Neffův mlýn. Neff byl sice kvaker, ale v domě měl neustále nabitou pušku a byl připraven na jakoukoli nouzovou situaci. Ráno se vydal po práci a jakmile dal do chodu vodní kolo objevili se tam dva indiáni, kteří na něj už nějakou chvíli číhali. Aniž by se dlouho rozmýšlel zamířil na staršího indiána a zastřelil ho. Pak vyběhl zadními dveřmi nahoru do kopce. Mladší bojovník také vypálil, avšak minul, nepřestal však mlynáře pronásledovat. Na pasece začali oba instinktivně nabíjet zbraně. Stáli nějakých čtyřicet metrů od sebe bez žádného krytí. Šance byly vyrovnané, a tak záleželo už jenom na rychlosti a přesnosti. Tím rychlejším byl sice Neff, a když válečník shledal, že již na něj cílí, vrhl se na zem, pak zase rychle vyskočil na nohy, uhnul se briskně doprava, pak doleva a pak zase padl na zem. Neff se nenechal zaskočit, počkal si, až se zase zvedne a prostřelil mu hlavu. Mlynář se pak odebral do nejbližší osady. Když se pak vrátil, našel tam už jen hromadu doutnajícího popela. Těla indiánů zmizela.

Neff byl na základě boje a zabití exkomunikován z komunity kvakerů, přesto svůj mlýn obnovil, ale vhledem k tomu, že už neměl zákazníky, byl nucen podnikání zanechat.

Ještě čtvrtého května 1781 vnikla do Creek skupina indiánských nájezdníků. Pobili rodinu, muže, ženu a dvě děti a jednoho muže zajali, a to ve vzdálenosti dvou kilometrů od pevnosti Johna Pipera, vrchního velitele okresu. Název Creek byl časem změněn z „Big Creek“ na „Morrison Creek“ na počest jistého pana Morrise.