2 - Warm Springs - Nahkohe

Toho času byla nejzápadnější stanicí anglické kolonie Pennsylvanie pevnost Fort Pitt. Jednalo se o původní francouzské opevnění Fort Duquesne založené v dubnu roku 1754. Po prohrané bitvě roku 1758 Francouzi pevnost vyklidili a plukovník Lignery ji nechal zničit. Ve stejném roce zástupci třinácti indiánských kmenů uzavřeli smlouvu s britskými úředníky Pennsylvanie a New Jersey a ukončili spojenectví s Francouzi. Jednalo se hlavně o Irokéze, Delawary (Leni Lenape) a Šavany, kteří měli na oplátku slíbeno „zachování“ práva lovu v Ohiu a zákaz zakládání nových osad za Appalačskými horami. Na místě staré francouzské pevnosti, byla postavena nová Fort Pitt. Po řadě nedodržených slibů a porušených smluv se roku 1763 zapojili západní Delawarové a Šavani do velkého indiánského povstání známého jako Pontiakova válka. I když se všeobecně pokládá výsledek války za indiánskou porážku, byly britské úřady přinuceny přehodnotit situaci a vydaly takzvaný zákon „Royal Proclamation of 1763“, což byl zákaz kolonizace západně od Appalačských hor. Nicméně takovýto zákon americké pozemkové spekulanty a nové osadníky nemohl odradit. V čele těch, kteří chtěli tuto zemi zabrat stál tehdy ještě mladý plukovník Washington. Ohio byla země plná přírodního bohatství a stala cílem mnoha dobrodruhů, ke kterým se chtěl připojit i Simon Kenton.

Thomas Kenton, Simonův strýc, připlul do Ameriky se svým bratrem roku 1718. V Bostonu se oženil s Rebeccou Stovesovou, avšak domov často opouštěl za obchodem na dlouhá období. Na svých cestách občas navštívil i bratra v Bull Run Mountain a pobyl tam den či dva. Příležitostně cestoval s obchodníky, jako byli John Finley a David Duncan, kteří navštěvovali domorodé vesnice mezi Fort Pittem a Ohiem. Thomas měl dobrou paměť a smysl pro detail což z něj dělalo dobrého vypravěče a pohraničního nositele novinek a na rozdíl od svých kolegů si nevymýšlel. Navštěvoval usedlíky v širém pohraničí a měl velký okruh přátel. Asi nás nepřekvap, že Simon byl vyprávěním strýce ovlivněn a dokážeme si představit, jak po večerech při svitu voskovic a ohně z krbu v oblaku kouře z dýmek napjatě naslouchal tomuto vyprávění.

„Ano“ povídal strýček Tom žmoulaje přitom dýmku mezi rty. „Od té doby, co jsem tu naposledy byl, přešel jsem řeku Ohio dvakrát. Je to velká řeka, a ještě větší země je za ni. Je to země, do které se odváží vstoupit jen velice odvážný, či velice pošetilý muž. Spíše blázen, řekl bych. Jen málokterý z nás, se odtud vrátil!“

„Marku, bratře!“ nabyl Tomův hlas na dramatičnosti. „Těžko věřit, co tyto mé oči uviděly. Představ si, že fazole tam rostou vysoko jako strom a tráva tě šimrá na břiše, když jdeš po louce. A lovná zvěř? Bizonů je tam tolik, že se pod nimi otřásá země, až ti drkotají zuby. Jelenů a losů je tam na tisíce. Viděl jsi někdy losa? Je to tak velký jelen, že jenom jeden kus uživí rodinu na měsíc i více. Marku! Ptáků je tam tolik, že když přes den přelétají v hejnech, úplně se setmí. Trvá to hodiny, než přelétnou, a když do nich vystřelíš, jedinou kulí můžeš srazit až pět kusů. A to není všechno! Je tam spousta vlků, mývalů, bobrů, norků a vyder. Tisíce medvědů a pum žijících ve skálách. Tamní divoké kočky jsou velké a silné, jako lovečtí psi. Veverek je tam, jako blech a o krocanech nemluvě. A ryby? Nikdy jsem tolik ryb nikde v řekách jinde neviděl. Země patří indiánům a je jich tam skutečně hodně. Jsou různých národů a mluví mnoha jazyky. Jsou tam Irokézové, Mohawkové, Senekové, Šavani, Miamiové, Delawaři, Wyandoti, Pottawatomiové a tucet dalších, na které bych raději zapomenul. Oni tomu kraji říkají ‚střed světa.‘ Nesnášejí, když se tam usadí nějaký běloch. Když se tak stane, zabijí ho a nedělají to pěkně! Jenže bílí tu zemi chtějí Marku! To není dobré! Podle mne ji nikdy nedostanou. Rudoši jsou ochotní obchodovat s kožešinami a podobně, ale jinak je pro bílé lepší, aby tam nevstupovali.“

Takovým a podobným vyprávěním naslouchal za svitu voskovic i mladý Simon, když byl ještě doma. Snad se i na mnohé ptal.

„Za Ohiem je opravdu obrovská země“ pokračoval strýček, „stovky a tisíce mil! Slyšeli jste někdy o Mississippi?“ odpovědi mu bylo kolektivní zavrtění hlavou. „Je to další řeka. Ale jaká řeka to je! Je tak široká, že jen stěží vidíte na druhý břeh. Ohio je proti ní jenom říčka a indiáni té řece říkají ‚Babička všech řek.‘ Podle nich je za tou řekou ještě daleko větší a bohatší země než ‚Middle Ground.‘ Ale je to indiánská země, povídám!“ A mluvilo se také o obchodu, politice a válce.  

Proto se uprchlík Simon Kenton rozhodl pro odchod na západ. Do toho krásného a zaslíbeného Ohia. Jedna z cest z White Rock Ridge na západ k Redstone Old Fort se jmenovala Nemacolin Trail  a po ní se dalo dostat až do Fort Pittu. Tam se slévají Monongahela s Alleghenou a tvoří mohutný tok Ohia, kterému Francouzi říkali „Krásná řeka“ (Le Belle Riviere). Jenže Simon v domnění, že je hledaným zločincem se musel alespoň prozatím vyhýbat lidem a na stezce mohl potkat obchodníky, či poutníky, kteří by o něm mohli na východě podat zprávu. Mladík bez vybavení a zbraně by jistě vzbudil pozornost. První noc ušel rychlým pochodem pětadvacet kilometrů a před svítáním se dostal k Ashby’s Gap. Odsud se z výše mohl ještě naposledy podívat na rodný kraj, než přešel na druhou stranu hor. Našel si bezpečný úkryt, ustal si na chvojí a celý den prospal. Za soumraku se opět vydal na cestu. Nejdříve se chtěl dostat k Hot Springs, k horkým pramenům, o kterých již slyšel a nyní je i spatřil. Zde se sice mohl umýt v příjemně teplé vodě, avšak krutý hlad zahnat nemohl. Druhého dne tudíž povolil na ostražitosti a zastavil se u prvního stavení, které objevil. Před srubem pracovala žena a blízko ní si hrály děti. Sotva si však hospodyně všimla zanedbaného stvoření, popadla děti a ukryla se v domě. Zoufalý Kenton zabušil na dveře a prosil o jídlo. Žena mu podstrčila pode dveřmi pár kukuřičných placek a on je rychle snědl. Jelikož paní domu neotevřela, sebral se a šel již o něco spokojenější dál.  

U další usedlosti nabídl, že si jídlo odpracuje na poli. Tamní hospodář souhlasil a Simon se jal okopávat kukuřici. Když však spatřil člověka přicházejícího k farmě, zpanikařil, odhodil motyku a utekl do lesa. Dlouho byl pak odkázán na stravu skládající se z kořínků a lesních plodů. Jeho ložem se stalo chvojí a peřinou suché listí. Jelikož byl neustále v pohybu, nebyl čas klást pastičky na veverky či podobnou drobotinu.

Šestého dne se znovu odvážil přiblížit k lidskému obydlí a požádat o jídlo. Osadníci byli přívětiví a dali mu najíst. Jednalo se o domácnost místního kazatele a Simon se napříště nezdráhal se představovat jako jeho příbuzný. Na další farmě byl díky tomu nejen pohoštěn, ale taktéž dostal boty a košili. Díky tomu, že měl reverend v kraji dobrou pověst, dařilo se i Kentonovi.

Šestnáct dní po nešťastné bitce s Leachmanem přišel Kenton do Warm Springs, osadě vzdálené dvě stě dvacet kilometrů od jeho domova. Vesnici tvořilo i několik kvalitních a bytelných srubů a most přes prudkou říčku. A z komínů se linula vůně z hořících borových polen, a hlavně vařeného jídla. Pršelo a on se zastavil před dvoupatrovým, dobře vypadajícím stavením a jeho osvětlená okénka dávala příslib útulnosti a pohodlí. Jednalo se o mlýn vdovce Jamese Butlera, o kterém Kenton slyšel po cestě jenom samé dobré. Nyní spekuloval, jak to zaonačit, aby u mlynáře získal ubytování a snad i práci.

Na cestu do Fort Pitt potřebovat zásoby, pořádné oblečení a nějakou výstroj, včetně zbraně. Dobrou mušketu, formu na lití střel, kvalitní sekeru, nůž atd. Rozhodnutí tudíž padlo! Buď všechno, nebo nic. Přistoupil ke vchodovým dveřím a poněkud váhavě zaklepal. Za malou chvíli mu otevřel muž s lampičkou v ruce a zvědavým pohledem. Kenton se usmál a snažil se zdvořile pozdravit: „Dobrý večer pane. Právě jsem dorazil z východních krajin. Od Hot Springs, víte? Hledám zde nějaké zaměstnání a ubytování? Nevíte o něčem? Mé jméno je Simon Butler“ opět blafoval. Mlynář přimhouřil oči, a pak pozval mládence dovnitř. U večeře hospodář zasypal hosta řadou otázek a Kenton si vymýšlel, jak se dalo. Jediné, v čem nelhal byl jeho irský původ a touha začít na západě nový život. Mlynář se rozhodl krajanovi a možná i příbuznému podat pomocnou ruku. Udělal na něj dojem jeho původ a urostlá postava. Mlynář se svěřil, že jeho strýcem je sir Tobyas Butler, vévoda z Ormondu. Kenton se chopil příležitosti a hnedka druhý den se pustil do přidělené práce. Hlavně nosil pytle s moukou a nakládal je na vozy. Stal se užitečným pracantem a Butler byl na něj náležitě hrdý. Jejich pracovní vztah přešel v opravdové přátelství a mlynář byl upřímně zklamán, když mu Simon po několika měsících vyjevil přání ukončit službu a odejít do Fort Pittu. Butler ho přemlouval, ať zůstane mladík váhal, neboť ho práce skutečně bavila, měl kvalitní bydlení a stravu, a navíc si našetřil i nějaké peníze. Pobyt si nakonec přece jen prodloužil.

***

A nyní se v našem příběhu zjevuje další postava. V západovirginském Richwoodu žil s rodiči mladý Holanďan Marmeduke Van Swearingen, kterému se všeobecně přezdívalo Duke. Byl to vášnivý lovec, milovník přírody a obdivovatel indiánů. Jeho oblíbenou zbraní byl luk. Zajíce dokázal zastřelit dvacet metrů, i když se ušák snažil kličkovat. Loni v březnu od rodičů sice dostal k sedmnáctinám řádnou mušketu, ale on přesto dával přednost luku. Měl rád prostý a dobrodružný život v přírodě po způsobu indiánů. S těmi se poprvé setkal ve dvanácti letech a ihned ho zaujali. Když se v sousedství usadil zmrzačený obchodník s indiány, Duke u něj často vysedával a naslouchal jeho vyprávění z cest. Naučil se i několika domorodým slovíčkům a frázím, než si v budoucnu osvojil zcela plynule šavanskou řeč.

Duke měl starší bratry Johna, Vanceho, Toma, Steela a Joeho, a ti se mu pro jeho zálibu v indiány často posmívali. Inu, vždyť to byli přece jen divoši. Jak už to bývá, bratři Dukea občas trápili a dali mu i nakládačku. Nyní měl osmnáct let a byl už pořádný kus chlapa. Byl urostlý a přes svůj holandský původ, vypadal dokonce, jako indián. Měl dlouhé černé vlasy, snědou pleť a ostře řezané rysy. V jeho kožené lovecké kazajce, s mokasíny na nohou, s lukem v ruce by si ho leckdo spletl s opravdovým válečníkem.

Jednou se vydal na lov s mladším bratrem Charliem a podařilo se mu střelit šípem srnce. Když jej sourozenci vyvrhovali, obklopilo je najednou jedenáct indiánů Šavanů. Byli nejspíše také na lovu, neboť nebyli pomalovaní do války. Duke dal bratrovi znamení, aby se nehýbal a pomalu se postavil, přičemž luk se šípy nechal ležet na zemi. „Manese“ promluvil s úsměvem a levou rukou opatrně vytáhl z pochvy tesák a položil ho vedle luku. Slovo manese se naučil od starého obchodníka a mělo znamenat „nůž.“ Pak klidně natáhl paži dlaní vzhůru směrem k prvnímu indiánovi a oslovil jej: „Ne-kah-noh. Was-he-sheke.“ „Příteli. Krásný den.“ Ukázal na Charlieho a pokračoval: „Ni jai-nai-nah. Mat-tah tsi.“ „Můj bratr. Žádné zabíjení.“

Vůdce indiánské skupiny oblečený pouze v legíny a obutý v kožené mokasíny mlčky přikývl. Tvář měl vážnou a bez výrazu. Chvíli se na mladé bělochy díval, a pak dal znamení, aby si všichni sedli. Povídali si téměř hodinu, a tu a tam se k hovoru přidal některý z indiánů. Nakonec Duke své zbraně podal náčelníkovi a bratrovi řekl: „Charlie, ti lidé mi slíbili, že můžeš odejít domů, ale já musím jít s nimi. Chtějí mne snad přijmout do svého kmene, nebo tak něco. Jsou to Kispokové, bojovní Šavani.“ Malý chlapec se snažil protestovat, ale bratr ho uklidňoval: „Ničeho se neboj. Mně to nevadí. Spíše naopak. Rád půjdu s nimi, a ty běž klidně domů. Vždyť víš, že jsem je chtěl vždycky poznat. Bude to dobré. Řekni rodičům a ostatním, co se stalo. Budu určitě v pořádku a ty taky. Jednoho dne se zase uvidíme. Opatruj se bratře.“ Pevně ho objal a ještě dodal: „Oni mi neublíží. Jsou rádi, že chci být jako oni. Dokonce mi už dali jméno. A teď už běž!“

Chlapec se rozběhl a po několika metrech se prudce zastavil a otočil se: „A jaké to je jméno, Duku?“

„Weh-yah-pih-ehr-sehn-wah“ (Weyapiersenwah) dostalo se mu odpovědi.

„A, co to znamená?“

Marmeduk se pousmál, ukázal na svou hruď a pronesl: „Modrá košile.“

***

Zatím se v Butlerově mlýně  stal Simon Kenton opravdovým mužem. Nebál se už pořádné práce a dost se ukáznil. Akorát každou sobotu poněkud znervózněl, poněvadž to bylo ve Warm Springs rušno. Do osady přicházeli lidé z širokého okolí za obchodem, besedou a zábavou. V čtyřech krčmách bylo plno. Tehdy se raději držel ve stavení z obavy, aby ho nějaký kolemjdoucí nepoznal. Kdoví, koho sem toulavý vítr může z východu zavanout. Společnost mu pro jeho povahu nikterak nechyběla, ale kamaráda si přesto našel. Nějaký týden po nastěhovaní k Jacobu Butlerovi šel pro zásoby do malého kramářství v sousedství, a tam se potkal s o rok starším mladíkem. Jmenoval se Dan Johnson, tovaryš z kovářské dílny. Byl to bledý čahoun se sklonem k pití a mluvení o věcech, o kterých by měl možná raději pomlčet. Mládenci se dali do řeči a celkem si padli do oka. Jednou u sklenky s pálenkou se Daniel přiznal, že se nejmenuje Johnson, ale Manlay z New Jersey. Tam před časem ukradl koně a musel utéct před zákonem. Simona zapřísahal, aby jeho tajemství nikdy nikomu neprozradil. Virgiňan ho pochopitelně ujistil, že to neudělá a sám mu svěřil svůj uprchlický příběh. Sdílené hříchy oba chasníky ještě více stmelily.

Utečenec z New Jersey se pro život na hranici moc nehodil. Bál se divočiny, a ještě více indiánů. On spíše miloval moře a chtěl se k němu vrátit a možná si najít zaměstnání na nějaké zaoceánské lodi. Proto Simona překvapilo, když ho Daniel jednoho dne navštívil v mlýně a nabídl mu doprovod do Fort Pittu Vždyť se jednalo o tak nebezpečný podnik. Na dlouhé stezce divočinou se mohli kdykoliv potkat s krvežíznivými divochy. Simona jeho návrh zaujal. Ještě nedávno by ho možná odmítl, ale zrovna dnes navštívil mlýn nějaký cizinec a on měl nepříjemný pocit, že si ho ten člověk až moc prohlíží. Ta skutečnost ho přiměla o Danově nabídce vážně uvažovat. Nyní již byl na tom daleko lépe než před příchodem z východu. Cítil, že je na cestu připraven a měl našetřeno i něco peněz. Akorát Jacob Butler byl dost nešťastný. Nechtěl přijít o tak vynikajícího pomocníka a v podstatě i člena domácnosti. Večer před plánovaným odchodem spolu dlouho do noci debatovali a mlynář se ho snažil přesvědčit, aby zůstal. Přece se nemusí štrachat namáhavou cestou do neznámé země plné nebezpečí a indiánů. Mluvil dokonce o tom, že by mohlo dojít k válce a zlým časům. Simon se však na výlet nesmírně těšil. Butler odvedl mladíka do svého pokoje a z parohů sňal pěknou pensylvánskou ručnici. Měla čtyřicetipalcovou osmihrannou hlaveň a javorovou pažbu zpevněnou mosaznou osmicípou hvězdou a půlměsícem. Záštita spouště a schránka na ucpávky byla rovněž z mosazi. Byla to prvotřídní zbraň a Butler jí věnoval Simonovi coby dárek na rozchodnou. Prozradil, že mu ji před více než deseti lety daroval na smrtelné posteli přítel Samuel Tigue z Lancasteru. Mlynář sám ji nikdy nepoužil, protože to nepotřeboval. Mušketu vyrobil puškař Henry Leman z Lancasteru speciálně pro „ty, kteří se tak či onak zabývají indiány.“ Dojatý Simon přijal i velký vak na broky a mosaznou prachovnici zdobenou jemným tepáním. Ručnici na počest svého dobrodince pojmenoval Jacob. Kromě toho ještě dostal i nějaké oblečení. Za vydělané peníze si již pořídil dobrý nůž, deku, tornu, vysoké boty ze silné kůže a proviant. Oba muži se srdečně rozloučili.

Nazítří za úsvitu opustil Simon mlýn a dával si pozor, aby pána neprobudil. Nechtěl znovu jitřit city smutným loučením. Již tak mu včerejší projev hospodářovy štědrosti ztížil odchod. S Danielem se sešel na dohodnutém místě. Simon si připevnil zavazadlo na ukradeného koně a mládenci se pustili na cestu. Vydali se nejprve na sever, a pak zahnuli na západ. Přebrodili Jelení řeku a na noc se utábořili v příjemném údolí. Druhý den se stezka stočila na sever a pokračovala podél břehu řeky Greenbrier, která už k večeru byla úzký, rychle tekoucím potokem. Z jedné vyvýšeniny spatřili výrazný kopec Spruce Knob, na který přešli a utábořili se. Podle informátorů měla na druhé straně hory pramenit řeka Cheat. Ta by se měla spojit s Monongahelou, a ta už je měla dovést až k Fort Pittu.

Simon se s ručnicí Jacobem rychle seznámil a obratně střílel krocany, králíky, tetřevy a velké americké veverky. Zdálo se, že jsou oba pro sebe jako stvořený. Jeho zrak a pevná ruka se snoubily s vynikající rovnováhou a přesností pušky. Trénoval rychlé nabíjení, dokud si nevypracoval vynikající dovednost zkušených zálesáků.

Cesta přes Spruce Knob a podél stále mohutnějšího toku řeky Cheat byla bezproblémová, i když poněkud náročná. Devátého dne došli k soutoku s Monongahelou a k malé osadě Ice's Ford u západnímu konce Nemacolin Trail. Zde již začínala dobrá koňská stezka vedoucí rovnou na sever k Fort Pittu. Další větev se stáčela na severovýchod a napojovala se na West Trail, hlavní směr vedoucí přes jižní Pennsylvanii do Philadelphie. Simon navrhoval na chvíli zůstat v osadě, avšak Daniel chtěl jít až k West Trail a dál na východ. S nadějí doufal, že ho Simon bude doprovázet, ovšem odpovědí mu byla natažená ruka na rozloučenou. Bez dlouhých řečí si Kenton odvázal zavazadlo, krátce se s Danielem objal, a od té chvíle se jejich cesty rozdělily. Mizející dlouhá postava krčící se na hřbetu koně mohla Simonovi připomínat smutného hrdinu Dona Quijote, kdyby Simon o nějakém De la Manchovi věděl.
A to vše z nebe pozoroval Měsíc.